Vláda dnes odpoledne podle všeho oznámí, jak změní daň z příjmu a v jaké podobě rozdělí důchodcům peníze v podobě takzvaného rouškovného.
Pokud se výsledná podoba obou opatření příliš neodchýlí od nynějších návrhů, obě vládní strany si mohou gratulovat. To proto, že se vemluví do přízně podstatné části svých voličů, jelikož loajalitu tak před blížícími se volbami utuží. Naopak ekonomika jako celek utrpí, a to zejména s ohledem na její budoucí vývoj.
Pravděpodobným zrušením superhrubé mzdy každý z koaličních partnerů – hnutí ANO a ČSSD – totiž získá více, než ztratí.
Hnutí ANO nejprve nápad se zrušením superhrubé mzdy a jejím nahrazením patnáctiprocentním zdaněním mzdy hrubé „vyfouklo“ občanským demokratům.
Těžko ovšem říci, zda tento návrh kdokoli z politiků kdy myslel vážně. ODS s ním přišla až v době, kdy neměla zodpovědnost za vládnutí. Z opoziční lavice se snáze žongluje s čísly, sliby, a dokonce fantaziemi až fantasmagoriemi, neboť chybí vládní zodpovědnost.
Těžko říci, zda na tom bylo hnutí ANO jinak. Nejspíše ne. Počátkem srpna sice šéf hnutí, premiér Andrej Babiš, poměrně troufale vzal návrh ODS za svůj, čímž věci dodal váhu: přece jenom, něco jiného je, když to či ono žádá opozice, a něco jiného, když s tím koketuje sám premiér. Z hlediska politického marketingu šlo o obratný krok: z premiéra se stal zase jednou pořádný „pravičák“, což nepochybně může zmírnit možný odliv voličské přízně právě k ODS.
Babiš si ale musel uvědomovat, že nápad je to věru pořádně pravicový, takže si ovšem žádá i „pořádně pravicové“ úsporné kroky. Třeba zeštíhlení a zlevnění provozu státu až o 90 miliard korun ročně, což je odhadovaná výše výpadku vzniklého nižším zdaněním. Nezapomeňme, že nyní, když platí superhrubá mzda, je hrubá mzda daněna 20,1 procenta. A najednou by to mělo být jen 15 procent!
Na scénu ve velmi příhodnou chvíli vešel druhý z vládních partnerů, ČSSD. Sociální demokracie vtancovala s prohlášením, že výpadek 90 miliard je až příliš vysoký a že takto velkoryse daň opravdu snížit nelze. Sociální demokraté tím demonstrovali, že se umí poprat za zájmy těch svých voličů – a že jich je –, pro něž by výpadek 90 miliard erárních peněz mohl znamenat citelné zhoršení životní úrovně. Jde třeba o příjemce dávek, důchodce, část zaměstnanců placených z veřejných peněz a další. Ti všichni mohli být hledáním úspor za 90 miliard neblaze dotčeni.
S příchodem druhého partnera na scénu si ale zjevně oddechl i sám Babiš. Koaliční partner ČSSD mu poskytuje skvělou záminku, jak ze svého původního návrhu, jejž vyfoukl ODS, bez větší ztráty reputace zase umně vycouvat-nevycouvat. Nikdo přece netvrdí, že náhle přestal být pořádným pravičákem. Vždyť jenom konstruktivně upřednostňuje zájem celé vlády před zájmem svým. Uchovává si tedy tvář pravičáka, oslabuje tím ODS, přičemž se současně nemusí bát, že ztratí tu část svých voličů, které by hledání úspor za 90 miliard negativně poznamenalo.
Když dva vítězí, někdo zřejmě prohrává. Poraženým je nejen ODS, ale také ekonomika. Z ekonomického hlediska je nejčistším řešením co možná nejméně sazeb. Ostatně sama ministryně financí to dobře ví, neboť to deklaruje. Jenže nyní budou podle všeho sazby dvě. Nižší budou čelit zaměstnanci s nižšími příjmy, té vyšší zase ti s vyššími. Půjde o výsledek „win-win“ aranžmá, už z podstatné části dojednaného hnutím ANO a ČSSD.
Na zrušení superhrubé mzdy tedy dojde, ale jinak se žádné výrazné snížení daní konat nebude. Babiš, který oživil svoji pózu odhodlaného pravičáka, to svede na ČSSD a dá na odiv svůj konstruktivismus. ČSSD dosáhne svého také – k výraznému propadu inkasa veřejné kasy nedojde, dále bude v nepříliš ztenčené míře na erární dárky pro voliče.
Jedním z těchto dárečků přitom pravděpodobně bude zmíněné rouškovné. Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová jej s fanfárou oznámila o minulém víkendu, hned se přidal také sám Babiš. Penzisté se tak nejspíše dočkají jednorázového příspěvku 5000 nebo 6000 korun.
Pro takový jednorázový bonus se však těžko hledá objektivně smysluplné ekonomické opodstatnění. Babiš hovoří o tom, že důchodci během vrcholícího šíření koronavirové nákazy prožívali „stres“, takže mají nárok na podobnou kompenzaci jako OSVČ. Jenže v případě OSVČ se jednalo o kompenzaci výpadku příjmů, způsobeném uzavřením podstatné části ekonomiky v rámci boje s nákazou. Důchodcům příjmy nijak kráceny nebyly. OSVČ by nyní mohly teoreticky argumentovat, že také jako důchodci prožívaly stres, za který ještě kompenzovány nebyly, protože dosavadní kompenzace hojila pouze tu finanční, nikoli psychickou újmu. Vláda totiž svoji jarní pomoc OSVČ zdůvodňovala opravdu jako kompenzaci finanční, nikoli psychické újmy.
Ve skutečnosti jde v případě rouškovného mnohem spíše než o stres důchodců o jejich voličskou přízeň. Početná a loajální část elektorátu se u volební urny umí odvděčit. Navíc mnozí penzisté opravdu mají pocit, že vláda na jaře třeba právě OSVČ „rozdávala až příliš“ a začínají se bát, že na ně nezbyde, ba že se dokonce jejich životní úroveň zhorší. Vládní strany, tedy hnutí ANO i ČSSD, nechtějí riskovat, že si penzisty rozezlí natolik, že ti u voleb začnou dávat hlas někomu jinému. Proto svorně – a mediálně synchronizovaně – si nyní za peníze daňového poplatníka hodlají přízeň důchodců pojistit, případně koupit zpět. Opatření má vyjít státní kasu až na zhruba 17 až 18 miliard korun.
Jedná se pochopitelně o záměr nesystémový, ale tím byla pomoc OSVČ také. Ta však měla své opodstatnění kvůli zcela mimořádné koronavirové krizi. Nesystémovost rouškovného vyniká tím více, že zrovna právě ministryně Maláčová ustavila v pořadí již několikátou důchodovou reformu, ale ta dosud s ničím smysluplným nepřišla.
Je nedůstojné, jak vláda po stovkách (měsíčně) důchodcům přihazuje, když potřebuje jejich hlasy. Je ostudou politiků, že již čtvrtstoletí otálejí se zavedením smysluplné, udržitelné a zásadní reformy penzí. Je ostudou nynější důchodové komise, že současné vládě k tomu poskytuje záminku svojí samotnou existencí. Politici by se neměli neustále schovávat za nové a nové komise. Vše podstatné už připravily komise předchozí. Nyní je na politicích, volených zástupcích lidu, a tedy daňových poplatníků, aby o podobě reformy rozhodli.
Teprve reforma penzí zajistí, že důchodci budou mít více peněz, aniž by se stát dále trvaleji zadlužoval. Bohužel, i současná ministryně práce a sociálních věcí má jiné priority. Raději se věnuje podružnosti v podobě srovnávání toho mála, co si důchodci a důchodkyně mezi sebou rozdělují, než aby do systému skutečnou reformou postupně vlila více peněz. Takový krok si žádá politickou odvahu, kterou generace našich politiků nikdy neměly.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
