Světové centrální banky se v posledních více než třiceti letech postupně proměňují v tiskárny barevných papírů. Peníze již nepředstavují nárok na drahý kov.
Nevěříte-li zlatu, věříte snad procesu, na jehož začátku stojí borovice v ceně, dejme tomu, čtyř až pěti tisíc dolarů, kterou pokácíme, abychom mohli vyrobit papír, jejž po popsání svého druhu inkoustem nazýváme jednou miliardou dolarů? S lehkou nadsázkou se takto táže Kenneth J. Gerbino, portfoliový manažer, jenž kromě jiného investuje právě do drahého kovu. Přízemněji a polopatističtěji: cena zlata plyne z jeho vzácnosti v přírodě – je to jediný druh peněz, jenž není závislý na finančním zdraví a přiměřenosti někoho jiného.
Bezpečný přístav
Ceny drahého kovu přitom v současnosti stoupají. Ve výhledu se cena zlata dostane na 1500 dolarů (2012) za troyskou unci – možností je ale i závratný růst až na čtyři až pět tisíc dolarů za unci, vyplývá z nové studie firmy Redburn Partners. Letos cena zlata stoupla o více než devět procent. Nyní se pohybuje kolem 915 dolarů za unci. Ze zlata se na čas pravděpodobně stane to, co ekonomové označují jako „Giffenův statek“ – druh zboží, jehož chování se vymyká zákonům nabídky a poptávky, neboť poptávka roste i při rostoucích cenách. Ale proč? Poptávka po zlatě obecně roste v časech globální nestability, válek, recesí a krizí, kdy kov funguje jako bezpečný přístav. Množí se ale názory, že takovéto zdůvodnění nepostačuje. Jelikož lze argumentovat, že jistá nestabilita panuje v některém z koutů světa vždy, stejně jako se pokaždé někde válčí, za současnou inflací zlata stojí vzestup nedůvěry ve finanční instituce, zejména pak centrální banky. Stále hlasitěji jsou slyšet i takové názory, že centrální banky po celém světě vlastně do značné míry současnou globální úvěrovou krizi přímo zavinily.
Kondratieffovy cykly
Teorie Kondratieffových cyklů hovoří jasně. Úvěrové cykly, během nichž jsou půjčky všeobecně dostupné díky levným, nízkoúročeným penězům (úroky nastavují zpravidla centrální banky), vždycky končí deflačním splasknutím – „Kondratieffovou zimou“ čili odlivem dluhů a nafouklých aktiv z ekonomického systému. Toho jsme v extrémní podobě svědky v současnosti. Deflační recese by začala vlastně už splasknutím technologické bubliny v roce 2000, nebýt vyhrocené politiky levných peněz ze strany Fedu, americké centrální banky, jež agonii jenom prodloužila: přivodila to, že každá třída aktiv rostla, přifoukla realitní trhy v USA (a vlastně po celém světě) a nastartovala hypoteční krizi, která eskalovala loni, a letos se její následky přelévají do světové ekonomiky. Fed se patrně bude snažit tuto ekonomickou zákonitost, Kondratieffovy cykly, potlačovat i nadále vysoce inflačními prostředky. V dobách nekontrolované inflace nebo naopak deflace pak bude zlato jediným aktivem, jež dokáže podávat poměrně slušný výkon. Pokud se Fed bude snažit potlačit recesi skrze inflaci, trh na to zareaguje odprodejem finančních aktiv, jako je hotovost nebo dluhopis, a nákupem aktiv reálných, jako je právě zlato. Vzácný kov proto čeká býčí trh. Profitovat bude celý těžební sektor, uzavírá studie Redburn Partners.
Milionové spropitné
Přitom právě renomé a důvěra v centrální banky jsou tím, co zásadně ovlivňuje hodnotu, již lidé přisuzují penězům. Jelikož světová měna číslo jedna, dolar, opustila své zavěšení na zlato už v roce 1971, peníze dnes nejsou „kryty zlatem“, jak stálo na socialistických bankovkách, ale pouze důvěrou ve finanční přiměřenost a zdraví dané centrální banky. Zneužije-li banka tuto důvěru – jak se nyní děje například v Zimbabwe, kde je za samozřejmost považováno spropitné ve výši alespoň deseti milionů tamějších dolarů – , mění se peníze v bezcenné papírky popsané „inkoustem“. „Jestliže peníze již nepředstavují nárok na koupi určitého množství zlata, neexistuje pro měnu žádná vestavěná kotva. A to, co je považováno za inflaci v mezích normy, není nic víc než odraz kulturních zvyklostí a historie té které země,“ říká Alan Greenspan, bývalý šéf Fedu. Ne vždy se Greenspan výše řečeným řídil. Byl to on, kdo po splasknutí technologické bubliny v roce 2000 přitakal politice levných peněz. Byl to on, kdo odkýval chrlení dalších stamiliard dolarů do ekonomiky, jež si nyní čínští soudruzi schovávají do obřího pekingského prasátka. Byl to on, kdo výrazně přispěl k tomu, že americký dolar pozbyl další dávku respektu a hodnoty. Bez ohledu na dolarovou či korunovou cenu získáte směnou za jednu unci zlata kvalitní pánský oblek dnes zrovna tak, jako byste jej získali za vlády Marie Terezie či v době prezidentování TGM.
Vyšlo v Týdnu.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
