Jen pár dnů nazpět varovala Isabel Schnabelová z vedení Evropské centrální banky (ECB) před takzvanou zelenou inflací, neboli „greenflation“. Jedná se o dosud nejhlasitější varování zpoza zdí ECB, že nynější vysoké ceny energií napříč eurozónou, a potažmo EU včetně Česka, tu budou celé roky, a že se ještě dost možná budou průběžně výrazně zvyšovat. Jsou totiž daní za zelenou transformaci EU a ze její snahu dosáhnout do roku 2050 uhlíkové neutrality.
Jedním z nejlepších způsobů, jak své úspory před zelenou inflací chránit, je pro ty, co si to mohou dovolit, investování do akcií, které z vysokých cen energií těží. Které na nich vydělávají. Pak také do akcií, které těží z obecně rapidní inflace, neboť tu bude zelená inflace roztáčet i nadále, a ještě silněji.
Akcie evropských národních šampionů, bank i energetických společností, se tak zdají být ternem. Energetické společnosti navyšují zisk v prostředí „greenflation“, banky zase v obecně inflačním prostředí. Ano, ale… I tato investiční sázka na evropské národní šampiony, energetické a bankovní, má své trhliny a trhlinky.
Trhlinu hlavně jednu: Électricité de France, EDF.
EDF v pátek minulý týden ztratila pětinu tržní hodnoty poté, co francouzská vláda představila plán zastropování cen elektřiny, kterou EDF vyrábí. Jak říká, snaží se chránit domácnosti. Zejména jde pochopitelně o ochranu vlastních politických bodů, neboť Francii za tři měsíce čekají prezidentské volby.
Francouzská vláda má takřka 70% podíl v EDF. Její podíl je tedy podobný jako ten vlády české v ČEZ. Akcionáři polostátních energetik, nejen ČEZ, musí počítat s tím, že příklad EDF nemusí zůstat nenásledován. Zrovna akcie ČEZ na zásah francouzské vlády do ziskovosti EDF (hrubý zisk EDF bude dle odhadů ponížený o cca osm miliard eur) prakticky nereagovaly. Ovšem pokud se energetická krize v EU neuklidní, budou politiky i u nás napadat různé věci. I akcie ČEZ, stále vrchovatě těžící z růstu cen energií uplynulých měsíců, by tak mohly dostat nepříjemný zásah. A zelená inflace, jak víme, znamená, že ceny energií pro domácnosti opravdu dlouhá léta jen tak neklesnou, právě naopak. To politici zkrátka nenechají jen tak být, jinak totiž padnou.
Energetická krize EU žene nahoru nejen ceny energií a energetických akcií, ale i obecnou inflaci. Na ni centrální banky reagují utlumováním extrémně expanzivní měnové politiky, a nakonec i zvyšováním základní úrokové sazby. V USA nyní sílí volání po tom, aby tamní centrální banka zvýšila základní úrokovou sazbu na svém zasedání v březnu hned o 0,5 procentního bodu. Šlo by o první zvýšení v takovém rozsahu od roku 2000.
Zpřísňování měnové politiky napříč světem vede k růstu dluhopisových výnosů a otevírá prostor k růstu úrokových výnosů, což oboje podporuje vzestup ziskovosti bank. I když Evropská centrální banka zatím zpřísňování měnové politiky signalizuje jen krotce, podávají akcie bankovního segmentu v Evropě letos zatím nejlepší výkon ze všech odvětví (viz graf: bíle – evropské bankovní akcie, modře – celý trh). Evropské bankovní akcie zažily svůj nejlepší vstup do nového roku v historii.
Evropské banky dlouhá léta patřily k akciovým poraženým. Deptaly je nízké, ba záporné dluhopisové výnosy, neustálý regulatorní tlak – důsledek finanční krize roku 2008 – či skandály s praním špinavých peněz. To vše zdá se být pryč – a bankovní tituly jsou přitom stále „ve slevě“. Jsou „ve slevě“, a nejsou (ještě) sexy. Ideální doba k nákupu.
Varování v jejich případě nepřichází z Elysejského paláce či od vlád, ale ze zámoří. Před víkendem rozčarovaly investory výsledky Citigroup a JP Morgan, tedy největší americké banky. Očekávání nenaplnily zejména proto, že pohořel jejich trading. Obchodování na finančních trzích totiž prostředí utahující se měnové politiky moc nepřeje.
To by však nemělo tolik trápit evropské bankovní národní šampiony typu BNP Paribas, kteří budou nejvíce těžit z pravděpodobné nadcházející vlny konsolidace stále poměrně roztříštěného bankovnictví starého kontinentu.
Sečteno, podtrženo, akcie evropských národních šampionů, bankovních a energetických, představují nyní stále jeden z nejlepších způsobů, jak se ochránit před zelenou inflací. Zřejmě tomu tak bude i v příštích letech. Jen musí člověk brát v potaz politické riziko, zejména u těch energetických společností, kterým do byznysu může hodně mluvit stát. Protože „greenflation“ znamená velké chudnutí chudých lidí a lidí z nižších středních vrstev, kteří si akciové investování dovolit nemohou. Přičemž ovšem představují početnou voličskou skupinu – jejich početnost a ochota v krajním případě se bouřit v ulicích je jejich „dividendou“. Na to politici uslyší. Případ EDF není totiž posledním, kdy se berou peníze akcionářům, tedy vyšším středním vrstvám a bohatým, aby ti chudší nevyšli do ulic.
Evropské bankovní tituly letos zažívají svůj nejlepší vstup do nového roku v historii (bílá křivka). Připisují si deset procent, zatímco trh jako celek v Evropě klesá (modrá křivka).
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
