V Česku startuje Fialova éra. Ve světě financí ovšem jedna éra odchází: nízké inflace a ultralevných peněz. Zdražující české hypotéky jsou výstrahou, že slíbené reformy nové vlády budou sociálně mnohem bolestivější, než by si kdo pomyslel.
Hypotéky v Česku zdražují nejvýraznějším tempem od konce roku 2018. V září jejich průměrná úroková sazba stoupla z 2,32 na 2,43 %. Z měsíce na měsíc průměrná sazba poskočila tak, že rapidněji meziměsíčně stoupala naposledy v prosinci 2018. Jde však stále jen o „zahřívací kolo“. Hypotéky budou dále a ještě rychleji zdražovat v příštích měsících. Kdo tedy potřebuje v nejbližším roce až dvou letech hypotéku, neměl by otálet a vyčkávat, ale naopak si ji okamžitě sjednat.
Česká národní banka totiž v rámci své snahy o zkrocení zuřící inflace bude i v nadcházející době razantně zvyšovat svoji základní úrokovou sazbu – a tím zdražovat peníze v celé ekonomice. Trh nyní sází na to, že během šesti měsíců by základní sazba ČNB mohla činit až 3 %. Nyní odpovídá 1,5 %. Trvalejší zvýšení základní sazby ČNB do pásma od 2,75 do 3 % nejspíš zvýší průměrnou sazbu hypoték v ČR na úroveň 4 a více procent.
Ruku v ruce s růstem základní sazby ČNB zdražují nejen hypotéky. Roste úrok také na dluhu české vlády. Minulý týden úrok na desetiletém dluhopisu vlády vzrostl na úroveň takřka 2,6 %. Tedy nejvýše od první poloviny července 2012. Česká vláda si tudíž už nyní půjčuje nejdráže za více než devět let, přičemž v souladu s očekávaným růstem základního úroku ČNB lze předpokládat další vzestup úroku na jejím dluhu. Atraktivnější úročení českých dluhopisů také přispívá právě k tlaku na růst úroku na hypotékách. Například pro banky je totiž uložení volných peněz do dluhopisů bezpečnější než jejich poskytnutí v podobě hypotéky. Pokud tedy mohou nyní očekávat vyšší úrok za svoji půjčku vládě, budou ochotny na hypotékách půjčovat jen tehdy, zvýší-li se na ně úrok obdobně.
Úspory budou bolet
Růst úroku na českém dluhu na nejvyšší úroveň od července 2012 je varovným signálem. Právě v červenci 2012 pronesl Mario Draghi, tehdejší šéf Evropské centrální banky (ECB), svůj památný projev Whatever It Takes. V čase zuřící evropské dluhové krize se zavázal, že ECB učiní pro záchranu eura vše, a vyjádřil přesvědčení, že to bude stačit. Ještě v létě téhož roku ECB představila program přímých monetárních transakcí (OMT), který jí umožňuje na sekundárním trhu nakupovat potenciálně neomezený objem vládního dluhu kterékoli členské země eurozóny.
Začleněním programu OMT do svého repertoáru se ECB vlastně zavázala, že bude v případě potřeby stlačovat úrokové sazby zejména na krátkodobém veřejném dluhu zemí eurozóny. Začlenění programu do jejího repertoáru úrokové míry stlačilo napříč Evropou, i v Česku, tedy i v zemích mimo eurozónu, neboť razantně snížilo riziko pokračování a „rozlití“ dluhové krize eurozóny.
To, že se nyní úrok na českém vládním dluhu vrací na úroveň z července 2012, tak svým způsobem představuje konec jedné éry. Éry nízké inflace a extrémně levných peněz. Jak těch na hypotékách, tak na vládním dluhu. Zadlužování tudíž v nadcházející době může být obtížnější jak pro české domácnosti, tak pro vládu. Pro pravděpodobný nastupující kabinet premiéra Petra Fialy to také znamená, že jeho zamýšlené reformy, zejména razantní snížení tempa veřejného zadlužování v Česku, budou muset být sociálně ještě bolestivější, než se dosud mohlo zdát.
Snížení schodku plánovaného pro rok 2022 ze stávajících necelých 377 miliard korun na méně než 300 miliard, které Fiala od předminulého týdne navrhuje, je přitom stále spíše jen symbolickým gestem.
Zůstává tak otázkou, zda kvůli němu riskovat rozpočtové provizorium. Během provizoria by v příštím roce vláda hospodařila každý měsíc s dvanáctinou celkových výdajů schválených pro letošní rok, což odpovídá 157 miliardám korun. Provizorium by vycházelo z výdajů původně rozpočtovaných na letošek. Výdaje letos měly dosáhnout maximálně 1,89 bilionu korun, a to při deficitu až 500 miliard. Ministerstvo financí v návrhu rozpočtu pro příští rok nyní počítá se schodkem čítajícím zmíněných necelých 377 miliard korun a s výdaji 1,92 bilionu korun. Po dobu provizoria by se tak mohla uplatňovat dvanáctina částky 1,89 bilionu korun, což je od sumy 1,92 bilionu z hlediska praxe veřejných rozpočtů prakticky takřka nerozlišitelná suma.
Při provizoriu se ovšem omezuje možnost vypisovat nové dotační tituly. Také v provizoriu nelze zvyšovat platy státních zaměstnanců. Babišova vláda přitom koncem září rozhodla o navýšení platů ve státní správě plošně o 1 400 korun. Tyto peníze mají dostat třeba hasiči, policisté, zdravotníci, vojáci nebo pracovníci v sociálních službách.
Snížení plánovaného schodku pod 300 miliard prakticky nijak nezlepšuje vyhlídky českých veřejných financí na dosažení udržitelné dráhy svého dalšího vývoje. Aby bylo možné hovořit o započetí ozdravování veřejných financí, musel by schodek na příští rok činit nejvýše 200 miliard korun. Do roku 2025 přitom koalice Spolu slibuje najít úspory zhruba za 200 miliard ročně.
Čím více bude kvůli růstu úroků dávat Fialova vláda na jejich splátky, tím dramatičtěji bude muset osekávat navyšování starobních důchodů či sociálních dávek. A tím dramatičtěji bude muset zvedat rozličné typy daní a uchylovat se k propouštění státních zaměstnanců.
Vyšlo v Mladé frontě Dnes.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
