Nikdy nepodceňujte sílu podnětů, jež motivují lidské jednání. Takové poselství vtělil před šestnácti lety Charles Munger, již drahnou dobu pravá ruka legendárního investora Warrena Buffetta, do legendární přednášky, s níž předstoupil před auditorium Harvard Law School. Vzpomněl si tehdy na příklad z rané historie firmy Xerox. Její vrcholní představitelé si dlouho lámali hlavu nad tím, jak je možné, že se nová, lepší kopírka tak špatně prodává, zatímco starší kusy jdou na odbyt stále skvěle. „A pak na to přišli,“ pokračoval Munger, „zjistili, že systém provizí z prodeje strojů byl nastavený tak, že prodejce významně motivoval nabízet staré, nikoli nové výrobky.“
Je toho však více, co není radno podceňovat. Třeba zákon nezamýšlených důsledků. Zákon? Ano, zákon! Ekonomie zná jen málo zákonů, univerzálně platných jevů, ale tento tak označit lze. Vlastně každé opatření v hospodářsko-společenské oblasti vyvolá kromě zamýšlených efektů i ty nezamýšlené, mnohdy nežádoucí, jež mohou dopad původního dobrého úmyslu utlumit, anulovat či dokonce převážit tak, že ono okřídlené „cesta do pekla jest dlážděna dobrými úmysly“ se bezezbytku naplní. Pro příklad netřeba chodit daleko – stačí dnes otevřít noviny a přečíst některý z přehršle článků o tuzemském fotovoltaickém průšvihu. Jaká jsou obecná ponaučení, jež si z něho můžeme vzít (ale jež si téměř jistě bohužel nevezmeme)?
V prvé řadě jsou politici „jen“ lidé a existují tudíž motivy, jež usměrňují jejich jednání. Tyto motivy často umně vytvářejí nejrůznější lobbyistické skupiny. Tyto skupiny pro změnu využívají – a, ano, i zneužívají – stavu společenského klimatu, náladu veřejnosti. Jak upozorňuje již řečený Munger, veřejnost v jistých údobích tíhne k vychýlenému vidění reality. Jedno takové údobí nastalo tehdy, když se autentická a bohulibá snaha ekologů – původně bez významnějších politických ambicí – o šetrnější přístup k přírodě a vůbec prostředí kolem nás stala prioritním politickým tématem. Ruku v ruce s tím se totiž do situace vložili lobbyisté, opět jenom lidé sledující své zájmy: vycítili vlnu, na níž by se mohli svézt, na níž by mohli tak či onak profitovat. Vycítili, že úsilí autentických ekologů je dosud neposkvrněné, důvěryhodné, nezdiskreditované a že tedy slibuje získat si významnou podporu veřejnosti. A jelikož politici sledují své zájmy, touží po znovuzvolení, po úspěchu ve volbách, nemohou si příliš dovolit významnou poptávku veřejnosti – často zvýrazňovanou stále silněji právě manévry lobbyistů – nereflektovat.
Tím se ovšem naplno rozběhl proces, během nějž se původně bohulibé úmysly začaly transformovat v cosi jiného – začalo se s dlážděním cesty do pekla. Prvé ponaučení tedy zní, že nikdy není radno brát mesiášské politiky nekriticky. Jakmile je už jednou daná agenda na politickém stole, značí to, že za ní stojí určité nevýznamné zájmy, které sice na povrchu zřejmě reflektují poptávku veřejnosti (jinak by neměly potřebnou oporu), ale ve skutečnosti mohou vést k něčemu velmi neblahému, k prosazování partikulárních zájmů z hlediska ekonomiky jako celku neefektivních, nešetrných.
Zbavme svět, ropy, jádra, zasaďme se o zelené zdroje, volali mnozí politici. A už bylo pozdě. Mašinérie lobbyistických tlaků jela naplno. Pokřivení motivačního systému státního přerozdělování vychýlilo (v době, kdy mediální lobbyisté a různé nové politické „objevy“ postupně vychylovaly názor veřejnosti) podněty firem a podniků tak, že pro ně bylo výnosnější než kdy jindy zabývat se právě zelenými zdroji – takovými, jež v mnoha případech nejsou výnosné ze své podstaty, ale jen díky státním dotacím. Vznikla téměř nerozborná zájmová zelená vlna, která, zdálo se ve své době, smete kohokoli, kdo se jí postaví do cesty. A někdy v této době byl přijat i osudový český zákon o fotovoltaice.
Ten zákon pokřivil tuzemský energetický sektor a postupně odstartoval mánii výstavby slunečních elektráren. Byli tací, kteří upozorňovali, že slunce u nás nesvítí celý rok, že vítr nefouká věčně, to vše ale zelená vlna smetla, tak byla silná – jako když struktura podnětů ve firmě Xerox vedla prodejce k nabízení inferiorního zboží, i nyní začaly být s pompou veřejnosti nabízeny v nevídané míře inferiorní, pardon zelené, zdroje. Popravdě řečeno, kritici zelených zdrojů neměli po ruce opravdu pádný argument, jímž by dokázali vychýlený názor veřejnosti uvést na pravou míru – zvláště tváří v tvář všem těm lobbyistickým silám. Lidem je totiž vlastně jedno, zda je elektřina, jež putuje k nim do bytů, vyrobená díky jádru nebo díky slunci. Lépe řečeno, je jim to jedno, dokud to nepocítí na vlastní peněžence. Dokud je vidina horšího finančního prospěchu – což je, jak známo, velmi silný podnět – nepodnítí k zamyšlení se, k přehodnocení vlastních postojů. A k tomu došlo tehdy, když začalo být jasné, že zelené zdroje energii koncovým spotřebitelům poměrně enormně zdraží. Zelená vlna oslabila. Pozdě.
To, že zdražení pro koncového uživatele může být velmi křiklavé, způsobil ve sféře solární energie i ten fakt, že díky technologickému rozvoji významně klesla cena solárních panelů. Ke stavbě fotovoltaické elektrárny to motivovalo dodatečné zájemce, které – opět, nepodceňujme sílu podnětů – podnítila vidina dotací při poměrně nižších výrobních nákladech, než jaké byly realitou v době vzniku osudového zákona, v době stanovení výše oněch dotací. Odtud plyne další ponaučení. Nikdy nepodceňujme ani technologický rozvoj.
Nepodcenit technologický rozvoj je ale zjevně obtížné – vždyť jej v minulosti podcenili i takové veličiny světa ekonomie jako Thomas Malthus (věštil lidstvu hladomory, jelikož podcenil technologický rozvoj a schopnost lidí postupně obdělávat i náročnější půdy) či John Maynard Keynes (už ve své době se domníval, že se vyspělé země kapitálově nasytily – jinými slovy, že už není možný další výrazný technologický pokrok, který by ospravedlnil výnosnost mnohých investic vyšší než tu, jež mohou nabídnout banky při poměrně bezrizikovém uložení peněz). Není divu, že ji podcenili i mnozí čeští politici – a nejen ti explicitně jedoucí na zelené vlně. Chybně fixovali zákon a z něj plynoucí dotace na podmínky konkrétní doby, aniž by dohlédli, že jen za několik let mohou být podmínky diametrálně odlišné – že solární panely budou výrazně levnější. Ano, předpovídat to zřejmě nemohli, jenže to je jen další argument pro utlumení snah řídit lidskou společnost „shora“ a snažit se tak či onak vyzrát na přirozenou evoluci společnosti „zdola“ – ať už evoluci technologickou nebo tu tržní, jež ji vždy reflektuje přizpůsobením poměrných cen (pochopitelně nejsou-li tyto fixovány právě státním zásahem).
To je vlastně další ponaučení a snad to nejzásadnější: nespoutávejme excesivně lidskou evoluci, v níž se zrcadlí podněty, které sledují jedineční jednotlivci, jejich vlastní zájmy, technologický rozvoj i všechny nezamýšlené důsledky, jež tyto implikují, s nimiž se vždy nakonec vždy nejlépe vypořádává „nezafixovaný“, nesešněrovaný, prostě autentický trh sám. Protože jakmile přestaneme podceňovat sílu podnětů motivujících lidské jednání, jakmile si uvědomíme takřka nekonečnou nepředvídatelnost technologického rozvoje, jakmile nám opravdu dojde, že sebelepší úmysl může spletitá komplexita lidské společnosti přetvořit v cestu do pekla, pak shledáme, že nakonec poměrně nejlepším řešením (i když nikoli dokonalým) je dát průchod přirozené evoluci trhu.
Nebýt těchto podcenění, tuzemský fotovoltaický průšvih by nenastal.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
