Parlamentní volby ukázaly, že si lidé nepřejí rychlé přijetí eura. Přesvědčila se o tom TOP 09 i ČSSD. A voliči tím současně poslali vzkaz prezidentským kandidátům
Euro je nejhorší a nejhloupější věc hned po válce, říká Roberto Brazzale, Ital, který rozjel úspěšný byznys v Česku. Za nejlepší rozhodnutí považuje, že ho Češi nepřijali.
Zjevně s ním souhlasí mnozí zdejší podnikatelé, nejen ze segmentu malých a středních podniků. Když hospodářská komora na přelomu letošního srpna a září provedla své pravidelné šetření mezi stovkami firem i podnikatelů, jen zlomek z nich – 14 procent – označil pohyby kurzu za úskalí rozvoje podnikání v roce 2018. Zato třeba nedostatek kvalifikované pracovní síly, náklady na pracovní sílu nebo administrativní zátěž vidí jako problém dramaticky vyšší počet dotázaných, 45 až 60 procent.
Připočtěme, že již delší dobu euro konzistentně odmítá 70 až 80 procent tuzemské populace. Vyšší podíl odpůrců eura je už pouze v loučící se Británii. V Česku ho prosazuje prakticky jen úzká, zato však mediálně a lobbisticky vlivná část průmyslu.
Té se před pár měsíci evidentně podařilo přesvědčit sociální demokraty kolem premiéra Bohuslava Sobotky, aby téma opět otevřeli. Když nakonec lídr ČSSD Lubomír Zaorálek čtyři dny před volbami halasně připustil, že by Česko mohlo euro již brzy přijmout, přihrál tím volební hlasy svým soupeřům. ČSSD tím v očích mnoha lidí – kuriózně – zradila svůj program ještě před volbami. Křiklavá nekonzistence sociálních demokratů v zásadní otázce přispěla k tomu, že strana teď vrávorá nad propastí. Na jedné straně je odpor Čechů k euru iracionální. Třeba voliči Okamurovy SPD v něm často spatřují jakýsi symbol „bruselského diktátu“ a předvoj nenáviděných kvót pro přerozdělování migrantů. Obávají se všeho cizího a euro přece cizí je.
Na straně druhé má ovšem odpor k němu racionální základ. Například Joseph Stiglitz, laureát Nobelovy ceny za ekonomii a jeden z nejvlivnějších světových ekonomů, v něm spatřuje hrozbu pro budoucnost celé Evropy. Tak zní podtitul názvu jeho loňské knihy o jednotné měně, jejíž český překlad se v těchto dnech objevil na pultech obchodů.
Stiglitz je vysoce relevantní i pro českou diskusi, neboť s ekonomy typu Jana Švejnara zasedá ve výkonném a dozorčím výboru předního tuzemského ekonomického pracoviště, CERGE. Stiglitz, sám stoupenec evropské integrace, varuje, že „smrt eura“ – takto expresivně sám hovoří – nakonec může být jediným způsobem, jak ji ještě zachránit.
Euro je totiž podle Stiglitze i dalších ekonomů silou nikoli integrační, ale dezintegrační. Ekonomická rozklíženost eurozóny je dnes zhruba o sto procent vyšší, než byla v roce 1999, kdy se zrodilo. Společná měna nesbližuje státy, které jí platí, ale rozděluje je. Hloubí propast zejména mezi takzvaným jižním a severním křídlem eurozóny. Stiglitz ve své knize upozorňuje na existenční vady v jeho samotné architektuře. Vady tu jsou proto, že se architekti eura dostatečně nepopasovali se dvěma skutečnostmi. Zaprvé s tou, že jedna velikost košile nepadne všem. A zadruhé s tou, že košile je nakonec vždy bližší než kabát.
Aby jedna velikost padla všem, aby tedy euro bylo pro všechny přínosné, musela by vzniknout bankovní a posléze i fiskální a zřejmě i politická unie. Tedy jakési Spojené státy evropské. Vůdčí politici jednotlivých národních vlád by navíc museli odolat svodům upřednostňovat zájem zalíbit se voličům především u sebe doma, tedy zapomenout na to, že „národní košile je bližší než bruselský kabát“.
Pakliže architektura eura nebude v tomto duchu dostatečně rychle přetvořena, měna bude nadále rozdělovat, místo aby spojovala. Jak ruku v ruce s tím budou chudnout některé regiony nebo společenské vrstvy, budou sílit političtí populisté, kteří si na churavém euru a na důsledcích jeho závažných nedostatků již dnes stavějí kariéru. Nikoli neúspěšně. Kruh se tím uzavírá. Euro zhoršilo ekonomickou výkonnost a současně efektivitu státní správy států typu Řecka, čímž prokazatelně zhoršilo třeba i průběh migrační krize, která pro změnu nahrála populistům. Ti straší další eskalací migrační krize, čímž v očích veřejnosti znevěrohodňují cokoli „bruselského“, včetně právě eura. Umocňují tak odstředivé tendence v rámci celé Evropy a také tenze mezi jednotlivými státy.
Výsledek českých voleb napověděl, že podstatná část naší populace nakonec prokazuje lepší porozumění ekonomické realitě než TOP 09, ČSSD a navázaní lobbisté. Tyto síly se za euro poměrně jasně postavily a i proto pohořely. Odpor Čechů k měně přitom rozhodně nelze svalovat jen na iracionální spodní společenské proudy. Nebo k nim snad přiřadíme také podnikatele Brazzaleho nebo nobelistu Stiglitze?
Přestaňme ve veřejné diskusi o euru uplatňovat ono nechvalně proslulé „kdo nejde s námi, jde proti nám“. To, že si někdo nepřeje euro – nebo že si je nepřeje bez řádné přeměny jeho architektury – neznamená, že je proti evropské integraci či spolupráci. Neznamená to, že na způsob lidí, kteří prostince v jednotné měně spatřují symbol bruselského diktátu, uplatňuje v otázce eura iracionální smýšlení.
Existuje řada racionálních důvodů, hájených předními světovými akademiky a mysliteli, proč teď euro nebrat. Změnit tón diskuse o euru mohou ostatně už hned teď prezidentští kandidáti. I pro své dobro. Podobný debakl, který postihl TOP 09 nebo ČSSD, snadno může potkat kteréhokoli z nich, jestliže se pro brzké a nepodmíněné přijetí eura v kampani výrazněji vysloví.
Vyšlo v Mladé frontě Dnes.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
