Západu v čele s USA se – k jeho vlastnímu údivu – nedaří izolovat Rusko a Čínu, píše dnes agentura Bloomberg. Z dvaceti nejvýznamnějších ekonomik světa – sdružených ve skupině G20 – se k protiruským sankcím Západu připojila jen polovina. Skupina G20 přitom představuje zhruba 85 procent celosvětového ekonomického výkonu.
Zejména představitelé USA a EU jsou podle Bloombergu zaskočeni neochotou širšího mezinárodního společenstva tvořit jednotnější protiruskou koalici a uplatnit vůči Moskvě ještě tužší sankce.
Spojené státy a EU nyní lobují za to, aby se i země typu Indie nebo Číny připojily k dalšímu balíčku sankcí proti Rusku. Klíčovou sankcí má být v jeho rámci zastropování cen ropy, kterou Rusko vyváží prostřednictvím námořní nákladní přepravy. Největší americká banka, JP Morgan, ovšem nedávno varovala, že pokud k prosazení takové sankce dojde a Rusko odpoví snížením těžby, může se cena ropy Brent vyhoupnout až na 380 dolarů za barel. Taková cena by znamenala, že třeba v Česku by se pohonné hmoty prodávaly za zhruba 90 korun za litr. Není se pak příliš co divit, že mnozí z politiků zemí skupiny G20 se k takové sankci nestaví dvakrát vstřícně. Tuší, že další vyhrocení již nyní silných inflačních tlaků by nemuseli politicky přežít.
Jinými slovy, za neochotou podstatné části světa připojit se k protiruským sankcím nemusí být jen ztráta vlastní autority Západu. Ale také samotná povaha sankcí, jež ještě lze uplatnit. Totiž ty sankce, které bylo možné uvést bez nepříjemného „efektu bumerangu“, už jsou zkrátka uplatňovány. Sankce, které se nabízejí nyní, zasáhnou bolestivě jak Rusko, tak ovšem také jejich původce.
Podstatnou roli v neochotě připojit si k sankcím dále ovšem hraje také vlastní lavírování zemí typu Číny nebo Indie. Ty si totiž uvědomují, jak moc pro ně může být ekonomicky – ale i geopoliticky – výhodné, pokud optimálně přistoupí k nynější situaci, kdy se dva perou – Západ a Rusko – a třetí se tudíž může smát. Třeba letos v červnu Čína nakoupila ruské energie v objemu meziročně o celých 72 procent vyšším. Peking utužuje své ekonomické vazby s Moskvou a pořizuje její extrémně zlevněnou ropu. Zlevněnou v důsledku sankcí Západu, a to o 20 až 30 dolarů na barel.
Asertivita, ba dokonce agresivita Číny vůči Západu přitom vzrůstá. Reakce Pekingu na návštěvu šéfky americké Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiové na Tchaj-wanu je výmluvná. Čínské balistické střely, odpálené v rámci probíhajícího masivního vojenského cvičení, přeletěly tchaj-wanské území a některé dokonce dopadly do japonských vod.
Další zemí, jež lavíruje a snaží se momentálně upevnit své ekonomické i geopolitické postavení, je vedle Číny Indie. Indický premiér Naréndra Módí si v červenci telefonoval s ruským prezidentem Vladimirem Putinem. Ne aby konečně odsoudil ruské válčení na Ukrajině, ale aby se pobavil, jak prohloubit vzájemný obchod obou zemí. Indie, stejně jako Čína, tuší příležitosti.
Na stranu Západu se nehodlají připojovat ani další významné ekonomiky z okruhu rozvíjejících se trhů. Hlavní favorit letošních brazilských prezidentských Luiz Inácio Lula da Silva viní z ukrajinské války stejnou měrou Kyjev i Moskvu. Jižní Afrika ústy svého nynějšího prezidenta Cyrila Ramaphosy západní sankce odsuzuje. Podobně Turecko, člen NATO, usoudilo, že sankce poškozují ekonomické i politické zájmy Ankary.
Postoj poloviny zemí skupiny G20 je zvláště skličující pro USA. Washington totiž podle červencových slov náměstka ministra obchodu Bidenovy administrativy, Alana Esteveze, vnímá utváření koalice proti Rusku jako předlohu postupu, který by měl být časem uplatněn také proti Číně. Jenže mnohé ze zemí skupiny G20 nadále prohlubují své ekonomické a obchodní vztahy s Čínou. A nejde jen o země typu Indonésie.
Dokonce i dlouholetý oddaný spojenec USA, Saúdská Arábie, už není tím, co býval. Rijád v současnosti pomáhá Moskvě držet poměrně vysoké ceny ropy. A nepohnula s ním ani červencová návštěva amerického prezidenta Bidena přímo v pouštním království. Rijád si ji „vychutnal“, neboť Biden jej v prezidentské kampani označil za „vyvrhela“. Jeho naléhání za navýšení těžby ropy nevyhověl. „Drží basu“ s Ruskem.
A celá řada čínských firem je zase zaangažována v saúdském megaprojektu Neom. Ten má za cíl přeměnit pouštní území o velikosti Belgie v supermoderní metropoli, částečně položenou na vodě, disponující například i vlastním lyžařským resortem. Financovat jej budou jistě i miliardy petrodolarů, které Saúdi utrží za svůj vývoz ropy právě do Číny, která je jejím největším světovým dovozcem.
Ze „hry na obě strany“ ale chce těžit třeba i celá řada afrických zemí. Ty si při svých „tour“ po černém kontinentu snaží naklánět jak ruský ministr zahraničí Lavrov, tak francouzský prezident Macron. Ovšem zase je předběhla Čína. Peking spolupráci s africkými země institucionálně zaštiťuje iniciováním pravidelných Fór čínsko-africké spolupráce.
Zdá se zkrátka, že i v příštích letech bude Západ čelit na mezinárodní scéně spíše nepříjemným překvapením. Ekonomická, a tím pádem i geopolitická moc zřejmě už nikdy nebude v rukou Západu koncentrována tolik jako ještě koncem 20. století.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
