Už od roku 2021 by v Česku mohlo fungovat zálohované výživné. Vyplývá to z aktuálního návrhu ministerstva práce a sociálních věcí. Na první pohled se jedná o bohulibý záměr. Stát totiž na sebe vezme roli vymahače a pokusí se „vyboxovat“ neplatičovy alimenty. Mezitím, než peníze vymůže, pokud je ovšem vůbec kdy vymůže, zajistí peníze poškozenému dítěti právě sám stát, tedy daňový poplatník. Čím je dítě starší, tím vyšší dávka bude.
V důsledku to tedy bude daňový poplatník, kdo poškozeným dětem bude hradit alimenty. Daňového poplatníka samozřejmě s poškozeným dítětem zpravidla nic nepojí, tedy kromě možné solidarity. Na tu se odvolávají sociální demokraté nebo komunisté, kteří návrh podporují.
Potíž je v tom, že návrh je svým apelem za solidaritu a pomoc v sociálně tíživé situaci možná pro řadu lidí líbivý, avšak nesystémový. Odkud se bere víra, že stát, resp. úřady práce vymůžou neplatičovy alimenty snáze, než pokud by zůstalo vše tak, jak je to nyní?
Systémovým řešením je zlepšení práce soudů a zlepšení vymahatelnosti práva. Ostatně jak práce soudů, tak vymahatelnost práva v Česku stále pokulhává za dobrým mezinárodním standardem, jak plyne z řady srovnávacích studií. Tímto to stát mezi řádky přiznává. Říká vlastně, že není schopen zlepšit práci soudů, takže se obrací zase a opět na daňového poplatníka. Daňový poplatníku, plať!
Je totiž iluzorní domnívat se, že úřady práce budou alimenty efektivně vymáhat. Lze očekávat úspěšnost v jednotkách procent případů. A to i z objektivních důvodů. Mezi neplatiči je řada těch, kteří jsou ve výkonu trestu. Pokud by stát zlepšil vymahatelnost práva a zároveň legislativně usnadnil práci vězňů, aby si mohli jednodušeji vydělávat, právě i na alimenty, půjde o skutečně systémové řešení.
Takto se ale ze zálohovaného výživného stává v podstatě jen další sociální dávka.
A to navíc dávka s neblahými důsledky. Prosazení zálohovaného výživného totiž zmírní celospolečenský tlak na soudy, aby zefektivňovaly a zrychlovaly svoji činnost. Zmírní tlak na tolik žádoucí zlepšení vymahatelnosti práva v ČR, včetně práva těch, kteří jsou neplatiči poškozeni.
Naopak zesílí podněty těch, kteří alimenty nyní platí, aby tak již nečinili. Proč také, když za ně alimenty uhradí stát, resp. daňový poplatník. Ekonomové hovoří o takzvaném morálním hazardu. Člověk v takovém případě jedná morálně závadně, jelikož ví, že případné náklady svého závadného chování neponese on, ale někdo jiný, případně společnost jako celek, čili opět nebohý daňový poplatník.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
