Lze si za peníze koupit štěstí? Věčná otázka. „Peníze vás šťastnými neudělají,“ prohlásil jednou Arnold Schwarzenegger, „mám teď 50 milionů dolarů, ale jsem úplně stejně šťastný, jako když jsem měl 48 milionů.“ Kousek na západ od Arnoldova rakouského rodiště se konalo referendum o základním příjmu. Švýcaři tento nápad odmítli. Prokázali tím více soudnosti než různí pokrokářští snílci – ano, i z řad ekonomů –, kteří myšlenku prosazují. Třeba i s argumentem, že základní příjem učiní lidi šťastnějšími. Odhlédněme nyní od ostatních problémů a zaměřme se čistě na to, zda tato idea má potenciál trvaleji zvýšit pocit štěstí obyčejných lidí.
Představme si základní příjem v Česku – každý dospělý Čech by měsíčně dostával bezpracných 10 tisíc korun (i při zrušení všech sociálních dávek by daňové zatížení muselo stoupnout zhruba o třetinu, ale nešť).
Takové přilepšení je fajn, zejména pro lidi s podprůměrnou mzdou, zato lidé s vysoce nadprůměrnými mzdami by jej sotva postřehli.
Psychologové z řady výzkumů vědí, že nárůst finančního příjmu štěstí nepřinese, jestliže má absolutní charakter, tedy pokud si příjmově polepší všichni lidé v dané komunitě.
Uvažme, že v roce 1990 činil podle dat OECD český HDP přepočtený na obyvatele 12 680 dolarů. Loni to bylo 32 671 dolarů, tedy téměř 2,6krát více. Za celou tu dobu se spokojenost lidí – pomineme-li krátkodechou porevoluční euforii – prakticky nezměnila. V šetřeních naopak pětina až třetina Čechů přiznává nespokojenost s vývojem od roku 1990. Příjmové nůžky se přitom nijak zvlášť nerozevřely, stále zůstáváme jednou z nejvíce rovnostářských zemí světa.
Proč lidé nejsou šťastnější, když příjem na hlavu vzrostl víc než dvakrát? Protože růst příjmu zvyšuje naši spokojenost, jen pokud má relativní charakter. Tedy pokud si polepšíme v porovnání s ostatními. Zmíněný růst příjmu na hlavu pocítili všichni Češi naráz, takže si ani pořádně neuvědomují, že vlastně zbohatli. Berou to jako samozřejmost. Mnozí z nich dokonce teskní po éře socialismu. Třeba proto, že mají pocit, že i když jsou absolutně bohatší, relativně si pohoršili.
Podstatou základního příjmu je jeho univerzálnost. O zmíněných 10 tisíc by si polepšil každý. Jedná se tedy o absolutní příjmový nárůst. Čistě kvůli základnímu příjmu si tedy nikdo relativně nepolepší.
Slavný Arnold přiznal, že dva miliony dolarů z hlediska štěstí nijak nepocítil. Lze namítnout, že člověka živořícího na pokraji bídy by trvaleji rozradostnil i nárůst bohatství o tři řády nižší. To je pravda. Vskutku chudým lidem stačí k trvalejšímu vzestupu spokojenosti i poměrně malý nárůst příjmů. Mohou si najednou dovolit střechu nad hlavou, výživnější stravu, lepší ošacení.
Ale těmto lidem vychází vstříc stávající systém cílených sociálních dávek. Ani v rámci této vrstvy by tedy základní příjem nevedl k nárůstu životní spokojenosti.
Zkrátka a dobře, základní příjem není v zemích s rozvinutým sociálním zabezpečením, jako je Česko nebo Švýcarsko, klíčem ke štěstí.
Vyšlo v E15.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
