Takřka dvoumiliardový záchranný úvěr dopravci Smartwings ilustruje úskalí stání pomoci v době pandemie. Za společnou půjčku čtyř bank, které skupinu Smartwings úvěrují dlouhodoběji, se z 80 procent zaručí stát. Takže když dopravce nebude schopný úvěr v příštích letech splácet, bankám drtivou většinu dlužné částky uhradí místo něj daňový poplatník. Úvěrující banky si tak pomohly: zatímco dosud jejich úvěry Smartwings nebyly takto zajištěny daňovým poplatníkem, nyní jsou.
Na druhou stranu je třeba říct, že Smartwings čerpá úvěr dle obecných podmínek programu Covid Plus, jejž využívají i jiné firmy, například RegioJet. Nejde tedy o „pomoc šitou na míru“, ani o „premiérovu výpomoc kamarádům“, jak se o věci někdy referuje.
Ekonomové loni na jaře takřka unisono volali po tom, ať je státní pandemická pomoc firmám opravdu masivní a plošná. Výsledkem jejich volání je teď právě i záchranný úvěr pro Smartwings. Principiálně jde v kontextu vývoje v posledním zhruba roce o správný krok. Jestliže na pomoc státu dosáhnou jiní, má na ni dosáhnout i Smartwings.
Zmíněná úskalí této záchrany jsou ovšem zjevná. Věřitelem poslední instance totiž v dosavadní míře přestávají být banky, přičemž se jím stává se jím z drtivé většiny osmdesáti procent daňový poplatník. Hlavní část rizika spjatého s byznysem Smartwings, který bude v postpandemické éře ještě náročnější než před pandemií, na sebe tedy bere nezúčastněný daňový poplatník. Pravda, jeho zájem by měla prosazovat politická reprezentace, resp. státní pojišťovna EGAP, jež se za úvěr fakticky zaručí. Lze však předpokládat, že EGAP hájí zájem „vzdáleného“, nezúčastněného daňového poplatníka méně důsledně, než jak soukromé banky hájí zájem svých zpravidla mnohem zúčastněnějších akcionářů.
Zajištění úvěru státem, ergo pojišťovnou EGAP, ergo daňovým poplatníkem tedy otevírá dveře morálnímu hazardu, neboť se vytrácí alespoň část motivace zaangažovaných stran k co nejdůslednějšímu postupu při razantním ozdravení skupiny Smartwings, které je nyní bezpodmínečně nutné, má-li dopravce obstojně fungovat i v postpandemickém světě.
Opět, jde o obecnější problém míry angažmá státu ve firmách zasažených ekonomickými dopady pandemie. Hrozí totiž takzvaná zombiefikace ekonomiky, kdy stát, resp. jeho záruky umožní o léta prodloužit život firmám, které by za běžných tržních podmínek už „zemřely“.
Nárůst podílu zombie-firem připravuje o část růstové dynamiky celé národní hospodářství, neboť podvazuje jeho produktivitu. Úvěry, které proudí „zombíkům“ totiž mohly jít potenciálně životaschopnějším, produktivnějším či inovativnějším firmám, k nimž se však takto třeba ani nedostanou. Stejně tak zombie-firmy udržují v rámci svého živoření na pokraji „smrti“, za peníze daňového poplatníka, talentované zaměstnance, kteří svůj talent mohli dávno uplatňovat jinde, a přispívat tak daleko výrazněji k celospolečenskému rozkvětu.
S pokračující vakcinací a stále slibnější vyhlídkou ekonomického zotavení u nás i ve světě je třeba stále důrazněji žádat stažení státu z ekonomiky alespoň na předpandemickou úroveň, resp. určit pravidla a harmonogram takového stahování.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
