Eurozóna asi sáhne po další monetární stimulaci, možná začne kupovat dluhopisy USA
Zatímco Jannis Samaras může být považován za zachránce značky Kofola, jeho jmenovec Antonis Samaras rovnou za zachránce celého Řecka. Od té doby, co se v červnu 2012 usadil v premiérském křesle hospodářsky zmítané země, zaznamenal celkový výnos z investice do desetiletého řeckého dluhopisu nárůst čítající bezmála 400 procent. „Odrazili jsme se ode dna a teď už postupujeme jen a pouze vzhůru – a ještě postupovat budeme,“ ladí Samaras pozitivní strunu. A investoři si mohou ruce zpřetrhat, aby Řecku půjčili. Když se předminulý týden tamní vláda po čtyřleté vynucené prodlevě, během níž ji křísilo 240 miliard eur z kapes MMF a eurozóny, jala trhům nabídnout svůj dluh, zájem takřka sedmkrát předčil nabídku. Samarasův kabinet si tak s přehledem vypůjčil tři miliardy eur na pětileté obligace s úrokovým kuponem 4,75. A německá kancléřka Angela Merkelová Řeky pochválila za posun blíže k normálnímu stavu ekonomiky. Komu patří pochvala?
Jenže zatímco úrok z řeckých dluhopisů se vskutku normalizuje (uvažme, že v roce 2012 přesahoval úrok z desetiletých řeckých obligací třeba i čtyřicet procent), o mnoha dalších ekonomických ukazatelích to neplatí ani náhodou. Například veřejný dluh země zůstává u hranice 180 procent hrubého domácího produktu a ani míra nezaměstnanosti se z hodnoty přesahující 25 procent nikterak zřetelně neporoučí.
Nabízí se proto otázka, zda by kancléřka Merkelová neměla svoji pochvalu směřovat spíše do Frankfurtu do sídla Evropské centrální banky než do Athén. A to z více důvodů. Jen měsíc poté, co se Samaras stal ministerským předsedou, se šéf ECB Mario Draghi ve své slovní intervenci jednoznačně za euro postavil a dokázal globální investory přesvědčit, že se eurozóna nerozpadne. To byl zásadní zlomový moment, jenž nese lví podíl na citelném poklesu úroků dluhopisů nejen řeckých, ale i těch dalších problémových zemí eurozóny.
V horké současnosti dluhopisové úroky zemí, jako jsou Řecko, Portugalsko či Irsko, dále klesají, především proto, že globální investoři věří, že ECB dříve či později spustí nějakou novou nekonvenční monetární stimulaci. Například úroky z portugalských dluhopisů klesly minulý týden na nejnižší úroveň od roku 2009 – právě díky spekulaci investorů, že ECB provede zásadní stimulaci. K té ji zřejmě podnítí přetrvávající dezinflační tlaky (březnová inflace dosáhla pouze půl procenta, nejnižší míry za uplynulé více než čtyři roky), k nimž kromě jiného přispívá i posilující euro. Silná jednotná měna totiž zlevňuje dovozy, což výrazně přispívá ke zpomalování tempa růstu obecné cenové hladiny v eurozóně. Negativní úroky Otázkou se dnes již nezdá být ani tak zda, leč kdy a v jaké podobě ECB svoji monetární stimulací zahájí. Na stole je řada návrhů, z nichž některé mohou působit vskutku bizarně. Docela pravděpodobné je, že ECB se odhodlá k něčemu, co zatím žádná klíčová světová centrální banka neuskutečnila, a sníží jednu z klíčových úrokových sazeb, které stanovuje, pod nulovou úroveň. Například záporný úrok u depozit, která mají komerční banky „zaparkovaná“ u ECB, by značil, že ony banky jsou za své úložky u ECB penalizovány, místo toho aby inkasovaly alespoň jakýs takýs úrok. Stanoví-li, řekněme, ECB depozitní sazbu na úroveň minus jedna desetina procenta, komerční banky budou hradit centrální bance desetinu procenta v ročním vyjádření z vkladů, které u ní mají, což by je mělo vést k tomu, že dané prostředky raději poskytnou firemní sféře v podobě úvěru.
Stimulaci prostřednictvím negativní úrokové sazby by mohli dát zelenou dokonce i Němci, kteří se k nekonvenčnímu měnově politickému rozvolňování staví obvykle odmítavě. Z výroků šéfa Bundesbanky Jense Weidmanna je patrné, že by negativní sazby preferovali před uplatněním kvantitativního uvolňování, po němž už sáhli americká, japonská či britská centrální banka.
Kvantitativní uvolňování je v kontextu eurozóny obtížněji realizovatelné nejen proto, že se vůči němu staví Němci, nýbrž ještě z jednoho podstatného důvodu: eurozóna, jak známo, dosud neemituje své společné eurodluhopisy. Jelikož kvantitativní uvolňování spočívá z větší či menší míry v odkupu vládních dluhopisů země, jež je dané centrální bance domovem, nastává z hlediska ECB potíž. Musela by totiž odkupovat dluhopisy jednotlivých členských států. A ačkoli kancléřka Merkelová Řeky chválí, je zjevné, že by se Němci stále nesmířili s tím, aby ECB odkupem dluhopisů periferie eurozóny monetárně financovala fiskálně špatně hospodařící a zadlužené vlády, a podporovala tak jejich morální hazard.
Jedním z možných řešení v takovém případě je odkup vládních dluhopisů země, která s eurozónou nemá vůbec nic společného, například Spojených států. Jeffrey Frankel, profesor ekonomie z Harvardu argumentuje, že by šlo o operace na devizovém trhu, k nimž má ECB plný mandát – a ani Německý ústavní soud, který se k odkupům dluhopisů v rámci eurozóny stavívá kriticky, by tedy nic nezmohl. Německu by však mohlo takové uvolňování dokonce konvenovat. Nepodněcuje totiž morální hazard – alespoň tedy ne v rámci eurozóny. A další plus: příslušný nákup velkého objemu dolarů za eura by na devizovém trhu srazil kurz jednotné měny vůči té americké. Právě to je nyní žádoucí.
Vyšlo v Lidových novinách.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
