Vyprodaný Žofín vestoje tleskal Mileiovi, jenž by v Česku skončil u Motoristů.

Argentinský prezident představuje antitezi Evropské unie

Argentinec Javier Milei, prezident země, která devětkrát zbankrotovala, přijel do Prahy, aby na Žofíně Česku poradil, jak se popasovat s neefektivně hospodařícím státem. A Češi, jeden z nejlépe hospodařících národů Evropy, s jedním z nejnižších dluhů a s dlouhodobě stabilní měnou, si od Mileie nechali kázat. Od Argentince, který ve volební kampani uprostřed davu v Buenos Aires vytáhl motorovou pilu, aby doložil, jak neefektivní stát „prořeže“.

Tasit na náměstí motorovou pilu a hrozit „sesekáním“ řadě ministerstev, to by neprošlo ani Václavu Klausovi počátkem 90. let, v tehdejší společenské euforii z návratu tržní ekonomiky. A hle: „řezník“ Milei ve vyprodaném žofínském sále sklízí ovace vestoje a někteří mu tu už málem staví pomník. Přitom Klaus, tedy jeho činy a volnotržní rétorika z 90. let, představuje slabý odvar dnešního Mileie.

Přesto je dnes Klaus zhusta zatracován, stejně jako celé devadesátky. Zatímco Mileiovi nadšeně tleskají titíž lidé, kteří Klause za 90. léta haní. A to si Milei na rozdíl od Klause žádné hmatatelné úspěchy typu zvládnuté liberalizace trhu nebo hladkého rozdělení federace připsat nemůže. Pochopitelně i proto, že je ve funkci krátce.

Pokud lidé, kteří na Žofíně Mileiovi aplaudovali, míní ovace upřímně, v tuzemských volbách museli dát hlas třeba Motoristům. Rozhodně ne některému z prounijních uskupení, ba ani koalici SPOLU ne, neboť EU je přímo antitezí toho, co Milei hlásá. On by chtěl i unijní struktury řezat motorovou pilou, ne je utužovat.

Motorová pila na prořezání státu by ale v Česku neprošla ani Motoristům. Filip Turek je proti Mileiovi posluchačem nedělní školy. Čímž není řečeno, že Milei nemá v řadě věcí pravdu. Jeho snahy o malý stát, o osekání dluhu i vyzdvihování role podnikatele jsou správné a je dobře, že jejich nositel se objevuje na prvotřídních světových scénách, jako je Davos nebo summit G7. Jenže musí teprve dokázat, že slova myslí vážně a umí je přetavit v činy.

To však není jediný důvod, proč byl žofínský potlesk pro něj zatím nepatřičný. Tím druhým je, že pokud měl být potlesk míněn vážně, aplaudující české elity se současně nesmějí ušklíbat nad devadesátkovým Klausem nebo současným Turkem. Protože pokud se ušklíbají, ušklíbají se ve skutečnosti i Mileiovi. Pak mu ale na Žofíně tleskaly ne jako politikovi, ale jen jako showmanovi.

Ve skutečnosti si v takovém případě žádného českého Mileie nepřejí a chtějí pokračovat v zažitém.

Česko přitom potřebuje Mileie, ale „českého Mileie“. Nemusí hned vytahovat motorovou pilu, ale musí být autenticky protržní, rozhodný, razantní, ekonomický znalý a politicky zdatný, odhodlaný se postavit svazujícím regulacím na domácím kolbišti i v Bruselu.

Nějakému takovému člověku snad bude Česko moci jednou upřímně tleskat a nakonec zbudovat i ten pomník. Pokud mu tedy české elity dovolí vyrůst.

email

Facebook

Google+

Twitter

Linkedin