Byla to Němka a na Novém Zélandu zamýšlela pracovat jako zdravotní sestra. Nemohla. Její angličtina nedostačovala. A tak místo užitečné práce v modrobílé jen stále dokola černou po bílé honila bodíky, aby nakonec zase jen zvěděla, že test tak-tak nedopadl. Je to již dva roky, co s ní autor blogu ztratil kontakt, možná je vše jinak, avšak tehdy bylo zjevné, že úřední diktát obírá novozélandské špitály nejen o nějaký ten německý akcent a sem-tam přeřeknutí se, leč – podstatněji – o nadšení „rozdat se“, energii, snad i pořádnou dávku empatie, a chuť do náročné a potřebné práce.
Byl to Čech. I když, pojmenovali bychom jej také německy: fachidiot. Chyběl mu rozhled, chuť vidět věci v souvislostech, určitě by se „nerozdal“. Nikdy. Prostě také omezenec. Vždy ale věděl, co potřeboval. Projít „assessment centrem“ (celodenním skupinovým přijímacím řízením, jež je sledem určitých testů) mu nečinilo potíže – místo u mezinárodní firmy dostal.
Čech byl chytřejší než Němka – a když ne chytřejší, tak vychytralejší, srovnáme nejspíš oba. Třeba ne. Třeba mu jen nahrála podoba testů. Brazilští ekonomové Eduardo de Carvalho Andrade a Luciano de Castro dospívají v loňské studii „Těžší zkoušky zhoršují selekci“ k věru neintuitivnímu závěru: zvýšení náročnosti testů může snížit kvalitu na jejich základě vybraných jedinců.
Jestliže například testy hodnotí kognitivní schopnosti (třeba počítání), jejich ztížení odradí ty, kteří vládnou spíše schopnostmi nekognitivní povahy (třeba empatie). Zvyšování náročnosti těchto testů tak postupně vede k společensky nežádoucí selekci: procházejí pragmatici, úzce zaměření fachidioti, zatímco ti, kdo vládnou umem obtížněji měřitelným, či zcela neměřitelným, zůstávají před branami.
Žádný div, že je všude kolem dost nekompetence mixované s nabubřelostí. Fachidioti jsou nabubřelí, neboť prošli náročnými testy, a bývají současně nekompetentní, jelikož ony testy měřily jejich kognitivní schopnosti, a nikoli ty nekognitivní. Jenže i ty jsou nutné, a to ve značné míře, k obstojnému zvládnutí mnoha zaměstnání.
Jednoduše řečeno, jeden typ schopností je obecně – od školky k pohovorům – testován přespříliš, zatímco druhý opomíjen. Náš Čech tím získává. Němka ztrácí. Stejně tak my, tedy společnost jako celek (viz též Nekňubové s MBA snižují HDP).
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
