Co jsme měli, to jsme zrušili; nic nového netřeba, vše je vlastně fajn. Takový vzkaz vyslala veřejnosti na sklonku svého mandátu vláda Bohuslava Sobotky. Nešlo přitom o nic menšího než o reformu penzí. Úřad vlády publikoval analýzu Penzijní reformy od Chile po středovýchodní Evropu.
Čtenář se po zasvěcení do mezinárodního kontextu reformního úsilí v oblasti penzijních systémů dozvídá, že zrušení druhého pilíře bylo jednoznačné správné, protože „privatizace“ penzí se nikdy a nikde tak úplně nepovedla. Bohužel ve věci vlastního návrhu, co po likvidaci druhého pilíře vlastně s důchody činit, je analýza skoupější. Postačí prý řada parametrických úprav systému včetně zvyšování podílu HDP vydávaného na starobní a další penze a posilování změn takzvaného třetího pilíře. V samém závěru textu to autoři analýzy ještě poněkud ozřejmují, když připouštějí, že „financování důchodového systému je třeba zajistit prostřednictvím dalších daňových příjmů“. Přitom „podporu penzistů je možné realizovat také prostřednictvím dalších mechanismů ‚vně‘ samotného penzijního systému, a to například snížením nebo odstraněním nákladů na cestování (…), snížením doplatků na léky nebo prostřednictvím slev na kulturní aktivity“.
Je to právě tento až bezradně působící závěr, který jinak fundovaně zpracovanou analýzu degraduje. Poté, co je strháno reformní úsilí vlády Petra Nečase, předkládá úřad Sobotkovy vlády vlastně prostinké „řešení“. Postačí, když se zvýší daně. I navrhované zlevnění dopravy, léků či kultury totiž ve výsledku nezaplatí nikdo jiný než daňový poplatník, který bude muset zalátat navýšený rozpočtový deficit. Pokud Babiš vezme analýzu za svou, reformy penzí se nedočkáme ani za jeho vlády. A to by bylo mrzuté. Bez reformy může v roce 2060 poměr vládního zadlužení k HDP snadno přesáhnout 90 procent. Jestliže se Babiš o kvalitní paradigmatickou reformu penzí zasadí, dokáže, že mu opravdu jde o to, aby „bylo líp“. Aby udržitelně rostla životní úroveň (nejen) starých lidí. Musel by ale začít stavět tam, kde sám společně se Sobotkou bořil.
„Velká důchodová reforma“ Nečasovy vlády, tedy vytvoření druhého pilíře, totiž byla krůčkem správným směrem. Bohužel příliš opatrným a zle vysvětlovaným. A také uskutečněným v nepříznivé době, kdy se ekonomika vypořádávala s důsledky světové finanční krize. Nečasova reforma přitom měla potenciál v dlouhé perspektivě snížit závislost důchodců na vládních výdajích a redukovat masivní přerozdělování od bohatších k chudším a od mladších ke starším. Babiš by reformu uměl veřejnosti prodat nepochybně násobně lépe než Nečas.
Přálo by mu i ekonomické a společenské klima v zemi. Zkrátka a dobře, po čtyřech promrhaných letech je ideální čas vrátit do hry reformu penzí, která bude v jádru stále nečasovská, avšak servírovaná ve správný čas a s přesvědčivostí babišovského marketingu.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
