Vláda zvažuje, že do výpočtu příspěvku na bydlení zahrne také splátky hypotéky, příp. jiných úvěrů souvisejících s bydlením. Vyplývá to z dnešních slov ministra práce a sociálních věcí Mariana Jurečky. Zahrnutí splátek hypoték by ovšem bylo neadresným, populistickým opatřením. Takový krok by totiž příliš nepomohl těm skutečně potřebným. Tedy zhruba 25 procentům domácností, sestávajících z lidí chudých, případně ze zástupců nižší střední vrstvy. Tito lidé totiž zpravidla hypotéku nemají. Přitom stupňující se energetickou drahotou a obecnou inflací, včetně třeba inflace potravin, jsou zasaženi daleko tíživěji než zbytek populace. Výdaje za energie a potraviny tvoří v případě chudších domácností daleko větší podíl na celkových výdajích, než je tomu u bohatších.
Lidé, kteří hypotéku mají, se rekrutují z řad finančně stále poměrně solidně finančně zajištěných domácností. O tom svědčí i nejnovější, červnová data České národní banky. Z nich plyne, že podíl nesplácených nebo jinak problémových hypoték (takzvaně nevýkonných) je nyní nejnižší v celé historii sledování, tedy od roku 2002. Tento podíl totiž v červnu představoval jen 0,62 procenta na celkových hypotečních úvěrech (viz graf).
Ekonomicky i sociálně by mělo daleko větší opodstatnění, pokud by vláda čistě jen navýšila, třeba i podstatně, takzvané normativy příspěvků na bydlení. To znamená, že výpočet výše příspěvku na bydlení by i nadále zahrnoval jen to, co zahrnuje už není, tedy náklady na nájemné, energie, vodné a stočné a další poplatky spojené s bydlením. Ovšem nikoli tedy splátky hypoték. Jestliže by došlo k navýšení normativů při zachování stávajícího způsobu výpočtu, rozšíří se smysluplně okruh lidí, jimž vláda adresně pomůže a také samotná výše zacílené pomoci.
Normativ je finanční částka – horní limit – stanovený platnou legislativou. Zpravidla jej stanovuje vláda na kalendářní rok. Tato finanční částka se odvíjí od počtu osob domácnosti a od velikosti obce, kde daná domácnost bydlí (a od toho, zda jde o byt nájemní, nebo v osobním či družstevním vlastnictví). Takže například důchodkyně, říkejme jí Alena, samostatně žijící v nájmu ve vesnici s počtem obyvatel do 10 tisíc, má pro letošek legislativně stanovený normativ 6746 korun.
Předpokládejme nyní, že naše důchodkyně Alena pobírá průměrnou výši penze. Ta letos v březnu v případě žen představovala 14 859 korun. Předpokládejme dále, že tato penze představuje veškerý čistý měsíční příjem domácnosti této seniorky Aleny.
Stát je ze zákona připraven prostřednictvím příspěvku na bydlení Aleně pomoci, jsou-li její náklady na bydlení vyšší než 30 procent příjmu příslušné domácnosti. 30 procent z uvedené částky 14 859 korun představuje suma 4458 korun. Pokud tedy seniorka Alena příslušnému úřadu prokáže, že její náklady na bydlení (počítá se do nich tedy nájem, energie, vodné a stočné a další příslušné poplatky, nikoli – zatím – splátky hypoték) přesahují částku 4458 korun, má nárok na pomoc od státu.
Výši pomoci limituje právě normativ. Ten pro domácnost typu té, v níž v nájmu bydlí paní Alena (tedy v jednočlenné domácnosti v obci do 10 tisíc obyvatel), pro letošní rok vláda stanovila na již uvedených 6746 korun.
Jestliže – pro jednoduchost – činí náklady na bydlení paní Aleny dohromady přesně 5000 korun (a splňují tedy podmínku, že jsou vyšší než třetina příjmu, protože 5000 > 4458), dostane paní Alena od státu plnou pomoc, protože její náklady na bydlení jsou i tak nižší než normativ (5000 < 6746). Dostane tedy 5000 – 4458 = 542 korun, neboť stát plně pokryje náklady na bydlení přesahující částku odpovídající třetině příjmu.
Pokud by náklady na bydlení paní Aleny ovšem činily (třeba kvůli růstu cen energií) 7000 korun, budou také pochopitelně splňovat podmínku, že jsou vyšší než třetina příjmu. Avšak zároveň by už přesahovaly legislativně daný normativ, tedy 6746 korun. Takže paní Alena by od státu dostala pomoc jen do výše právě tohoto normativu. Pomoc by tak činila 6746 – 4458 = 2288 korun.
Pokud by však vláda zvýšila normativ, třeba o tisícikorunu, Alena dostane pomoc opět plnou, tedy 7000 – 4458 = 2542 korun. Jestliže by Aleně stouply náklady spjaté s bydlením kvůli drahým energiím třeba na 10 tisíc korun, stát by mohl její finanční tísni předejít navýšením normativu třeba o čtyři tisíce korun, na 10 746 Kč. Takže paní Alena by měla nárok na pomoc 10000 – 4458 = 5542 korun.
Takovéto navýšení normativů už by bylo pochopitelně značným zásahem do veřejných rozpočtů. Pořád by se ale jednalo o relativně účinnou, dobře zacílenou pomoc, postavenou navíc na půdorysu toho, v čem už úřadu mají zaběhlou praxi. Nevymýšlelo by se nic nového, jako je tomu třeba u plošného, nezacíleného energetického tarifu.
Zacílení v případě příspěvku na bydlení zajišťuje stále zmíněná první podmínka, tedy že na příspěvek na bydlení dosáhnou jen ti, kteří dávají na bydlení, tedy včetně energií, více než 30 procent (v Praze 35 procent) svého příjmu. Pokud se zohlední splátky hypotéky, rozšíří se okruh příjemců pomoci o lidi, kteří to vlastně nepotřebují, zatímco potřebným – třeba naší paní Aleně – se tedy nutně dá méně, než by se dát mohlo.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
