Po devíti měsících svého vládnutí je stále zřejmější, že Fialův kabinet rezignoval na slibované zásadní osekání rozpočtových výdajů a současně na hledání úspor. Ve své nejnovější zprávě to ostatně konstatuje i Národní rozpočtová rada. A včera vláda jednomyslně schválila návrh státního rozpočtu na rok 2023 se schodkem 295 miliard korun. To také úplně nedokládá jednoznačné úsilí ozdravit veřejné finance.
Na druhou stranu, vláda objektivně čelí velmi obtížným podmínkám, v podobě dopadů války či drahoty. Tlak na to, aby „pomáhala“, je značný. Nejen z opozičních lavic. Ale i od průmyslových či podnikatelských svazů a samozřejmě od odborů. A také ze zahraničí. Kdekdo dnes srovnává pomoc českou s pomocí v jiných zemí. Podle nejnovějšího žebříčku objemu pomoci, který zveřejnil bruselský think-tank Bruegel, kleslo Česko v objemu pomoci k HDP ze 4. na 16. místo v rámci EU. To je samozřejmě vodou na mlýn všem kritikům vlády. A ta tak jedná.
Za prvních osm měsíců letošního roku je schodek státního rozpočtu sice meziročně nižší o zhruba 67 miliard korun. Jenže za poklesem schodku je výhradně vyšší daňový výběr. Na daních totiž má státní rozpočet za období od 1. ledna do konce srpna meziročně hned o přibližně 91 miliard korun více.
Pokud by tedy vláda vybírala daně na úrovni loňského půlroku, bude její příjem z daní o 91 miliard korun nižší. A schodek rozpočtu by tak byl za letošních prvních osm měsíců roku meziročně o 24 miliard korun vyšší. Tedy hospodaření by bylo horší než loni. Ano, válka na Ukrajině a její dopady si žádají dodatečné výdaje. Jenže loni v prvním pololetí zase ještě „úřadoval“ covid, dokonce hrozily plošné lockdowny třeba průmyslu. Právě kvůli covidu, ale také nižší inflaci byly loni daňové příjmy o oněch 91 miliard nižší. Fialově vládě tedy dopomáhá k vyššímu daňovému výběru nikoli její vlastní úsilí, ale skutečnost že skončil covid a že se rozjela inflace.
Fialova vláda za prvních devět měsíců vlády – a de facto již po dvou novelách původního rozpočtu Babišovy vlády – neuskutečňuje žádné opravdu viditelné úspory. Nejprve sice seškrtala původní rozpočet Babišovy vlády, ale tyto škrty z velké části bere nyní zpět, když pro letošek počítá rozpočet se schodkem 330 miliard korun, namísto předchozích 280 miliard.
Co je ale nejpodstatnější, současný kabinet nepočítá s výraznými úsporami či s citelným navyšováním příjmů ani pro příští léta. Až do roku 2025 plánuje schodky v pásmu od 250 do 300 miliard korun ročně, jak plyne ze včera zveřejněných údajů. V roce 2024 cílí na schodek 280 miliard, o rok později by to mělo být 260 miliard.
Vláda by ovšem i tak už v roce 2024, nejpozději roku 2025 mohla zásadně přispět ke stažení celkového deficitu tuzemských veřejných financí pod úroveň tří procent HDP. Ta je zásadní, neboť tříprocentní hranice představuje jedno z kritérií pro přijetí eura.
Vládě tak opravdu výrazně pomáhá – a ještě pomůže – vysoká inflace. Ta totiž bude letos i v příštích letech tím vůbec nejpodstatnějším důvodem, proč se nakonec může podařit stáhnout deficit veřejných financí pod úroveň maastrichtského kritéria. Fialova vláda by tak mohla směle deklarovat splnění svého klíčového slibu, jímž je právě snížení deficitu veřejných financí na či pod tříprocentní úroveň do konce svého řádného funkčního období.
Svůj klíčový slib však v takovém případě současný kabinet splní nikoli ani tak na základě svého vlastního úsilí v rozpočtové oblasti – tedy nikoli na základě zásadní redukce výdajů nebo nalezení významných nových příjmů. Nýbrž na základě inflace. Inflace nafukuje nejen vládní daňové příjmy, ale také výdaje, zejména však nafukuje celý nominální hrubý domácí produkt ČR. Jestliže se tedy vládě podaří udržet schodky na nominálně přibližně shodné úrovni, byť jde o oněch závratných 250 až 300 miliard korun, z důvodu inflačního nafouknutí ukazatele nominálního HDP bude těchto přibližně 250 až 300 miliard korun v běhu příštích let stále méně a méně významným podílem na celkovém rozsahu inflačně se nafukující ekonomiky.
Celkový veřejný dluh ČR k poměru k HDP by tudíž ani do roku 2026 neměl překročit úroveň 43 procent. Neměl by se tedy počínaje letoškem a konče právě rokem 2026 dostat z pásma 41 až 43 procent HDP. Tuzemské veřejné finance tak zůstanou s přehledem pod úrovní takzvané dluhové brzdy, jež odpovídá úrovni 55 procent HDP. A vlastně už nyní lze hovořit o tom, že jsou a zůstanou stabilizované (pokud ovšem nenastane například nějaký opravdu velmi závažný průběh energetické krize EU).
Vysoká inflace je tedy pro Fialovu vládu vlastně svým způsobem požehnáním. Umožní ji splnit klíčový volební slib, aniž by příliš „musela hnout prstem“. Reálně prostě velkou část dluhu splatí místo Fialovy vlády občané v podobě vyšších cen a znehodnocené české měny. A řada z nich za to ještě Fialově vládě zatleská a poděkuje – až jim kabinet před volbami vítězoslavně sdělí, že ozdravil veřejné finance a že Česko opět po letech splňuje maastrichtské kritérium deficitu.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
