Tuzemská ekonomika zpomaluje a vláda hledá způsoby, jak záplatovat očekávané rozpočtové schodky. Navrhuje zvýšit „daň z neřestí“, čili spotřební daň z tabáku, lihu a hazardu. Kdo by ostatně mohl být proti?
Jenže už nyní je tvrdý alkohol v ČR zdaněn v kontextu EU poměrně přísně. Alespoň tedy, co se týče srovnání se zdaněním vína či piva. Léčba vysokého krevního tlaku způsobeného alkoholem vyjde ročně tuzemskou veřejnou kasu na 1,4 miliardy korun. Hypertonikem se člověk může stát zrovna tak nadměrnou konzumací kořalky jako vína či piva. Zvyšováním daně na jeden druh alkoholu přitom politici vysílají signál, že „měkký alkohol“ je méně škodlivý, což pochopitelně není pravda. Alkohol je jednom jeden. Jestliže se navíc vláda s opozicí předhánějí v tom, kdo navrhne jaké snížení daně z piva, třeba toho točeného, nezbývá nic jiného než nad nekonzistencí v jednání našich politiků nechápavě zakroutit hlavou. Uvažme navíc, že spotřeba tvrdého alkoholu od 90. let soustavně klesá, zatímco třeba u vína je tomu naopak. A že z tvrdého alkoholu získává státní kasa už nyní vyšší jednotky miliard, zatímco z vína – šumivého – jen nižší stovky milionů.
Při vyšší sazbě daně z tabáku zase vzrůstá motivace spotřebitelů přecházet k levnějším produktům, nebo se dokonce uchýlit na černý trh, a daň tak zcela obcházet. Při určitém zlomovém množství takto uvažujících spotřebitelů pochopitelně daňový výnos pro státní kasu významně klesá – ocitáme se za vrcholem takzvané Lafferovy křivky. Netřeba přitom připomínat, že rozvoj černého trhu s sebou přináší i další stinné stránky, které představují potenciální dodatečné náklady pro stát, například růst kriminality. Ne náhodou má Lafferova křivka přibližně tvar obráceného písmene „U“. Je totiž zřejmé, že při stoprocentní sazbě daně bude celkový výnos z ní nulový, protože ani největší asketa nepřenese přes srdce, aby veškeré plody jeho úsilí získával někdo jiný.
Zkrátka a dobře, nelze se zbavit dojmu, že vláda se zhoršení ekonomických podmínek a očekávanému výpadku příjmu snaží čelit narychlo spíchnutým řešením, o jehož dlouhodobé celospolečenské optimálnosti lze pochybovat. Snad se jednou dočkáme vlády, která se na zpomalení ekonomiky bude připravovat dříve, než samotné zpomalení nastane.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
