Obstojná evropská ekonomická čísla jsou jen psychologickým efektem
Po dlouhé době konečně dobrá zpráva pro Evropu! Tak by se chtělo zvolat při četbě nejnovějšího ekonomického výhledu Mezinárodního měnového fondu. V porovnání s červencovým vydáním téže prognózy fond snížil svůj odhad růstu v letošním i příštím roce pro svět jako celek. Dále si pohoršily mladé tržní ekonomiky typu Číny, Ruska, Mexika či Indie; a ani Spojené státy nedělají analytikůmfondu radost – pro tamní politické šarvátky, jež zvyšují obecnou ekonomickou nejistotu a zrovna tak pravděpodobnost americké platební neschopnosti, jejíž vyhlášení by bylo skutečnou ránou celému globálnímu hospodářství.
Leč Evropa, ten ekonomický propadák posledních let, světe, div se, si polepšuje! Klíčoví tvůrci evropské hospodářské politiky, pánové Dijsselbloem, Rehn, Asmussen, Regling a Hoyer publikovali hned druhý den po vydání prognózy článek ve Wall Street Journal. V němsice opatrně, ale přece vyhlíží definitivní oživení starého kontinentu. Pronášejí však podobná slova, jaká od nich byla ke slyšení v roce 2010, v roce 2011 – a také loni. Musí prostě už jen z titulu své funkce působit coby permanentní optimisté. Ekonomika totiž je v jistém smyslu množinou rozhodnutí jednotlivců – zda si koupit to, či ono; zda investovat tak, či jinak; zda zaměstnat tolik a tolik lidí, nebo jich naopak tolik a tolik propustit. Anasazovat lidem růžové brýle, to politiky vlastně nic nestojí, tak proč tak nečinit… Mazané šálení Společenští vědci v takovém případě leckdy hovoří o sebenaplňujících se proroctvích. Olivier Blanchard, hlavní ekonom Mezinárodního měnového fondu, upozorňuje právě na ně. Ve své zprávě ke zmíněné aktuální prognóze konstatuje, že evropské oživení není ani tak výsledkem nějakých zásadních změn v hospodářské politice, jako spíše změn v náladě, jež jsou dost možná právě jen odrazem uvedené formy proroctví. Optimismus investorů však neplyne jen z růžového nazírání na svět, skrze brýle rozdávané politiky. Pozitivně vnímají i snižování rozdílů ve výnosech obligací jednotlivých zemí eurozóny. Jenže toto sbližování dluhopisové výnosnosti je opět psychologickou záležitostí; děje se zejména poté, co loni v červnu šéf Evropské centrální banky Mario Draghi již takřka legendárně pravil, že udělá vše, co si situace žádá, aby euro zůstalo eurem – a přesvědčivě trhy ubezpečil, „věřte, bude to stačit“. Investoři od té doby věří i v to, že centrální banka opravdu učiní vše, co bude nutné, aby ve střednědobém horizontu zabránila opětovnému oddalování úrovní dluhopisové výnosnosti v rámci zemí eurozóny. Takže i Draghi svým způsobem jen nasadil růžové brýle – i když mazaněji než zmínění politici.
Jenže investoři jsou mazaní zrovna tak. Nenechávají se snadno ošálit a jednají v souladu s tím, co ekonomická teorie označuje jako Goodhartův zákon. Pokud se jakákoli veličina stane cílovou z hlediska hospodářské politiky, ztrácí podle tohoto zákona svoji spolehlivost jakožto objektivní indikátor. Jestliže tedy nyní je touto cílovou veličinou úroveň rozdílů ve výnosnosti dluhopisů zemí eurozóny, investoři jí důvěřují čím dále tím méně. Proč? Protože nyní už nejsou rozdíly ve výnosech čistou reflexí toho, co investoři míní o udržitelnosti zadlužení té které země, ale zrcadlí též umělé, pokřivující zásahy centrální banky, která přece udělá vše možné i nemožné, aby se rozdíly nenavyšovaly.
Pozitivní čísla – či přesněji, ne až tak špatná čísla –, jež nyní přicházejí z Evropy, tak jsou ve své podstatě důsledkem měnové stimulace ze strany centrální banky, podobně jako je tomu ve Spojených státech nebo třeba v Japonsku. Jenže měnová stimulace není sama a sobě s to střednědobě ani dlouhodobě zlepšit kondici té které ekonomiky. Může ekonomiku krátkodobě „nakopnout“ v tom případě, že ošálí investory, kteří pak uvěří tomu, že nově se objevivší peníze v ekonomice jsou přirozeným důsledkem zvýšené tvorby úspor, a tedy objektivně zlepšujícího se stavu ekonomického prostředí. Jestliže na základě tohoto ošálení začnou reálně investovat, ekonomické soukolí se postupně roztočí, nezaměstnanost klesne a centrální bankéři si mohou mnout ruce – a postupně stáhnout ze systému peníze, jež do něj uměle a šálivě vlili.
Problém nastává tehdy, pokud ošálení investoři nezačnou reálně investovat nebo s nově dodávanými penězi spíše jen neproduktivně spekulují. To se nyní děje ve Spojených státech. Centrální banka tam trhům dodává nové peníze dlouhodobě, leč nezaměstnanost neklesá na kýženou úroveň a ekonomika se příliš neroztáčí. A tato fáze dost možná Evropu teprve čeká. A s ní i opětovný propad. Střídmě kladná ekonomická čísla, ježMezinárodní měnový fond starému kontinentu čerstvě přisuzuje, jsou totiž zatím spíše jen výsledkem psychologických hrátek centrálních bankéřů a politiků s investory, a nikoli fundamentálních procesů, které by ekonomiku reálně nastartovaly.
Hrátky s ohněm Navíc, popsané hrátky jsou hrátkami s ohněm. Opatření klíčových světových centrálních bank nakynula totiž do tak masivních proporcí jako nikdy v minulosti. Anavzdory tomu nejenže nemusí vést ke kýženým cílům, jak zatím ukazuje zkušenost ze Spojených států, ale mohou zadělat na další závažné potíže, plynoucí zejména z potenciální nesnadnosti stažení nově napumpovaných peněz zpět z finančního systému, až bude třeba (až bude ekonomika oživovat reálně, nikoli uměle). Když tedy v současnosti centrální banka USA konstatuje, že s masivní měnovou stimulací skončí nejdříve tehdy, až míra nezaměstnanosti klesne na úroveň 6,5 procenta, jako by si tímspíše jen kupovala čas a demonstrovala svoji bezradnost stran způsobu, jímž chce provést bezpečné, totiž neinflační a zároveň ekonomicky nepodvazující stažení peněz. Tamní přirozená míra nezaměstnanosti totiž před započetímaktuální recese činila zhruba pět procent. Rozdíl čítající pouhý půldruhý procentní bod se nejeví být tak propastný, aby ospravedlňoval historicky bezprecedentní pumpování nových peněz.
A to vše, co nyní pomalu začíná řešit Amerika, má Evropa teprve před sebou. Vynášení jakkoli pozitivních soudů – byť i jen velmi opatrných – o možném konci evropského ekonomického útlumu je ve světle výše uvedeného optimismem vskutku bezbřehým.
Vyšlo v Lidových novinách.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
