Hrozbu deflační spirály účinněji odvrátí strukturální reformy než další „tištění peněz“. To je však z hlediska politiky snadněji prosaditelné.
Poplach, ceny nebezpečně klesají! Taková „SOS“ jsou poslední dobou ke slyšení stále častěji. Pravda, varování před setrvalým poklesem cenové hladiny – čili deflací – nás provázejí už vlastně od roku 2008, kdy se vyhrotila finanční krize. Avšak zřejmě nikdy od té doby nenabyla takové naléhavosti jako nyní.
Kupříkladu Wolfgang Münchau, vlivný komentátor listu Financial Times, ve svém aktuálním článku burcuje Evropskou centrální banku (ECB) k aplikaci nekonvenčních měnověpolitických opatření typu kvantitativního uvolňování. Mezi řádky praví, že už včera bylo pozdě a že dále otálet s jejich spuštěním nemá žádný smysl. Mario Draghi, šéf ECB, však po nich zatím nesahá. V neděli po setkání zemí skupiny G20 v australském Sydney vzkázal, že centrální banka je připravena proti deflaci zasáhnout, avšak jedním dechem dodal, že momentálně žádné známky deflace neregistruje. Neprojevuje se podle něj zásadní deflační hrozba – deflační spirála – spočívající v tom, že spotřebitelé začnou kalkulovat s dalším snižováním ceny, a oddalovat tudíž své nákupy a výdaje. Münchau a mnozí další však míní jinak. Evropská deflace může podle nich být dokonce horší než ta pověstná japonská. S tou se druhá nejsilnější asijská ekonomika potýká již bezmála čtvrtstoletí, stejně jako s hospodářskou stagnací, jež deflaci provází.
Klopotně z recese Ukazatele jádrové inflace se – ve svém meziročním vyjádření – v současnosti jak v eurozóně, tak Japonsku, ale i ve Spojených státech vzácně uhnízdily v blízkosti jednoprocentní hodnoty. To je však snad jediná podobnost, kterou dané regiony ve věci stavu cenové hladiny vykazují. Značně se totiž liší příslušný ráz a trend. Ve Spojených státech jádrová inflace vysoce pravděpodobně nabírá trend rostoucí a letos i v roce 2015 bude stoupat ruku v ruce se zrychlováním růstu nominálního hrubého domácího produktu, zlepšováním situace na trhu práce i vzestupem cen bydlení.
Navíc nelze tvrdit, že veškerá americká dezinflace (zpomalování tempa inflace) poslední doby byla škodlivá. Částečně totiž pramenila z technologických inovací, které firmám umožňují snižovat jednotkové náklady výroby, kterážto redukce je následně v rámci konkurenčního boje přenesena i na konečného spotřebitele. Tato, tzv. dobrá dezinflace se diametrálně liší od „špatné“ dezinflace, která zrcadlí nikoli technologický rozkvět, nýbrž nedostatečnou celkovou poptávku v ekonomice.
Eurozóna se z ekonomického útlumu posledních let na rozdíl od Spojených států zatím vymaňuje jen velmi klopotně a pravděpodobnost, že zabředne do mírné deflace, není nulová. Spíše, řekněme, dvacetiprocentní.
Zatímco ve Spojených státech a eurozóně se meziroční míra inflace na současnou úroveň zhruba jednoho procenta snížila z vyšších hodnot uplynulých let, v Japonsku do blízkosti jednoho procenta naopak vzrostla z hodnot ještě nižších. Tento růst má na svědomí masivní kvantitativní uvolňování, jež probíhá od přelomu let 2012 a 2013 a které je po přepočtu na hrubý domácí produkt citelně mohutnější než to americké. Navzdory tomu se inflaci zatím daří dostat nejvýše právě na jedno procento, nikoli na dvě, která si japonská administrativa vytyčila jako cíl. Důvodem je fakt, že kvantitativní uvolňování není doprovázeno podobně masivní reformou japonské ekonomiky, která by investorům vlila do žil optimismus, že země se nakonec dokáže popasovat s nedostatečnou celkovou poptávkou. Ta je kromě jiného výsledkem rapidního stárnutí japonské populace a s ní souvisejícího znatelného úbytku pracovní síly.
Politici preferují tištění Tištění nových peněz, kterým kvantitativní uvolňování zjednodušeně je, má z hlediska politiků nespornou výhodu. Lze jej prosadit mnohem snadněji než strukturální reformy reálné ekonomiky. Ty by v Japonsku mohly spočívat například ve zřetelnějším otevření trhu práce cizincům. Taková reforma reálné ekonomiky je ovšem politicky navýsost citlivá, jelikož Japonci jsou tradičně etnicky značně homogenním národem a cizince na svém pracovním trhu nevítají zrovna s otevřenou náručí. Proto se současná japonská administrativa primárně uchýlila k tištění nových jenů. Jenže dopad masivního měnověpolitického opatření se nakonec může ukázat jako poměrně krátkodechý, pokud není doprovázen srovnatelně razantním přetvořením reálné ekonomiky.
A to platí nejen v Japonsku, ale univerzálně – i v eurozóně. I v eurozóně tak může dojít k tomu, že pokud by se – jak žádá Münchau – začala ve velkém tisknout eura, europolitici budou o to více otálet s bolestivějšími a ze svého hlediska i potenciálně nebezpečnějšími reformami reálné ekonomiky (které naštěstí nemusí být tak rozsáhlé jako v Japonsku). A eurozóna nyní potřebuje primárně razantní reformy reálné ekonomiky, nikoli nekonvenční měnověpolitické zásahy – ty už ostatně provedla.
Připomeňme, že například v létě 2012 ECB oznámila možnost zásadního měnověpolitického zásahu – program přímých měnových transakcí. Ten jí dává právo odkupovat krátkodobé dluhopisy problémových zemí, které se však musí v takovém případě zavázat k rozpočtovým škrtům, strukturálním reformám a dalším podobným opatřením. Ač dosud k odkupu dluhopisů v rámci tohoto programu nedošlo, už pouhá jeho legislativní existence investorům psychicky ulevuje a umožňuje dosáhnout kýženého cíle, tj. sbližování výnosů vládních dluhopisů jednotlivých zemí eurozóny. Navzdory tomu je ale program – například mnohými německými centrálními bankéři – kritizován jakožto brzda nutných reforem reálné ekonomiky.
Takřka každý stát Evropské unie, Českou republiku nevyjímaje, loni pocítil dezinflační, ba deflační tlaky. Pokud však Evropa bude nadále reformovat svoji reálnou ekonomiku, japonský scénář táhlého deflačního útlumu ji nečeká.
Je třeba jít k podstatě věci. Samotný fakt, že v ekonomice je více potištěných papírků (nebo spíše digitálních vpisů), jimž se říká peníze, sám o sobě dlouhodobý ekonomický rozkvět zajistit nemůže. Může ulevit v čase, kdy jsou firmy i podnikatelé úzkostní stran dalšího vývoje ekonomiky a kdy jejich pesimismus ústí v neblahý sled sebenaplňujících se proroctví. Skutečný rozkvět ale přijde jen tehdy, pokud ekonomika poroste reálně, tj. bude například dosahovat vyšší produktivity.
2
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
