Hned 55 procent Čechů má potíže vyjít se mzdou, vyplývá z dat společnost LMC, jež provozuje pracovní portály Jobs.cz a Práce.cz. Na Čechy tak fatálně doléhá suverénně největší propad reálných mezd v celé historii České republiky, který je zároveň nejvýraznější ze všech zemí OECD.
Neblahou situaci nelze zdůvodňovat čistě jen na válkou na Ukrajině. Takové Polsko je válce geograficky i fakticky blíže než Česko, přesto je tam pokles reálných mezd v porovnání s ČR prakticky neznatelný, stejně jako třeba v Maďarsku.
V Česku se však nebývale roztočila takzvaná maržově-inflační spirála, na niž řadoví zaměstnanci doplácejí. Zejména velké firmy a podniky – nejen energetické – hlásí dramatický nárůst svých zisků, přitom ale Česko už několik čtvrtletí po sobě prochází spotřebitelskou recesí; spotřeba je reálně stále pod úrovní roku 2019. Poprvé od roku 2012 dokonce klesají už i nabídkové ceny realit, tedy nejen ty realizační, jak plyne z nových údajů ČSÚ.
Kdo tedy „platí“ dramatický nárůst ziskovosti firem jako ČEZ, Agrofert a dalších? Řadový občan. Toleruje firmám a podnikům citelně vyšší marže. Takové, které nejen pokrývají objektivně navýšené náklady firem, ale dávají jim ještě vydělat navíc v porovnání s lety před pandemií a válkou. Řadový občan si kupuje méně zboží a služeb než roku 2019, ale za to „málo“, co pořídí, je ochoten platit dramaticky více, takže firmám pokrývá navýšené náklady a navýšenou marži. Tato roztočená maržově-inflační spirála je tedy nyní hlavním zdrojem růstu cenové hladiny v ČR.
Co s tím?
Řadoví občané by si hlavně měli říci o výrazné přidání v zaměstnání. Pokud na ně zaměstnavatel nepřistoupí, měli by odejít jinam. Nejde o volání po růstu platů ve státní sféře. Tam by se naopak zvyšovat neměly, neboť nejsou kryty rostoucími zisky firem, ale rostoucím veřejným dluhem – tedy financovány z kapes budoucích generací. Kdo není spokojený s platem ve státní sféře, může začít podnikat nebo se nechat zaměstnat ve sféře soukromé – ta stále nabízí stovky tisíc volných pracovních míst. Uleví se tím i státu, neboť se zpomalí tempo jeho zadlužování.
Pokles reálných mezd Čechů je nyní mnohem výraznější než v době světové finanční krize po roce 2008 nebo během covidu roku 2020. V těchto krizových obdobích byl proti dnešku vlastně nicotný. Tímto dramatickým poklesem své životní úrovně tak řadoví Češi z velké části přispívají firmám na vyšší marže a jejich akcionářům a manažerům pak na vyšší dividendy a bonusy. Tedy ne úplně všichni Češi zaznamenávají dramatický propad své životní úrovně.
Přes citelný pokles životní úrovně a přes markantní růst zisků firem si pracovníci v ČR stále příliš nechtějí říkat o zvýšení mezd. Vždyť podle nedávného průzkumu PwC si o přidání plánuje v Česku říci nejméně lidi ze sledované takřka padesátky zemí. Uvážíme-li, že Česko vykazuje jednu z nejvyšších inflací z těchto zemí a má mezi nimi nejpřehřátější trh práce, jedná se o paradoxní stav. Tento paradox lze „napravit“ hlavně na mikroekonomické úrovně. A to tak, že se Češi nebudou zdráhat říci si o výrazné přidání na mzdách, třeba i o 20procentní. Je pro něj racionální ekonomické zdůvodnění.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
