Vedení Evropské centrální banky na dnešek narychlo svolává své mimořádné zasedání. Téma se zdá být zřejmé: Itálie. Úrok na dluhu této předlužené ekonomiky se začíná nebezpečně zvyšovat. Rozevírají se totiž nůžky mezi úrokem na dluhu právě Itálie a na dluhu Německa, jenž je obecně považován za bezproblémový. Takovéto rozevírání nůžek je nyní zásadním bolehlavem vedení ECB. Z hlediska ekonomů jde o příznak možného tříštění neboli fragmenatce eurozóny. Jestliže by takovéto tříštění nabylo krajní polohy, je ohrožena samotná existence eura.
Důvodem rozevírání nůžek je vedle předluženosti Itálie také rapidní inflace celé eurozóny. Ta je na čtyřnásobku inflačního cíle ECB ve výši dvou procent. Inflace nutí ECB signalizovat poměrně citelné navyšování základní úrokové sazby. Investoři tak vyhlížejí i růst úroku právě na dluhu italském. Italské desetileté dluhopisy za posledních šest měsíců přišly o pětinu své hodnoty. To je ve sféře podnikových dluhopisů znak finanční tísně dané firmy, tedy daného dlužníka. Nyní se v této tísni tedy ocitá dlužník jménem Itálie.
Tento týden se úrok na italském desetiletém dluhu dostal poprvé za skoro 8,5 roku přes úroveň čtyř procent. Je tak na čtyřnásobku v porovnání s počátkem letošního roku. Zmíněné nůžky mezi úrokem dluhu italského a dluhu německého se rozevřely do šíře více než 2,3 procentního bodu, což je dvouleté maximum.
Během dluhové krize eurozóny ze začátku minulého desetiletí znamenal růst úroku na italském desetiletém dluhu opravdové nebezpečí pro budoucnost eura tehdy, přesáhl-li hodnotu sedmi procent. Dluhová pozice Itálie se od té doby ovšem dále zhoršila. S příchodem světové finanční krize roku 2008 se italský veřejný dluh pohyboval „jen“ lehce nad úrovní jednoho sta procent velikosti ekonomiky. Nyní činí zhruba 150 procent velikosti ekonomiky, měřené hrubým domácím produktem. Navíc třetina italského dluhu, v objemu přesahujícím 850 miliard eur (více než 21 bilionů korun), je splatná během následujících čtyř let. Jen v příštím roce musí Řím umět najít zdroje na pokrytí splátky jistiny a úroků z dluhu za celkem 290 miliard eur, neboli 7,2 bilionu korun. To je částka, která převyšuje celkový nominální hrubý domácí produkt ČR v příštím roce, který tuzemské ministerstvo financí prognózuje na zhruba 7,1 bilionu korun. Jinými slovy, Itálie bude jen příští rok muset jen v souvislosti se svým dluhem najít zdroje převyšující hodnotu všeho zboží a služeb, které se za ten rok vyprodukují na území České republiky.
Není to ale jen o Itálii. Úroky citelně rostou také dalším zemím periférie eurozóny. Za uplynulý rok se úrok až zdevítinásobil na řeckém dluhu, přičemž trpí také dluhopisy španělské a portugalské.
Kvůli rapidní inflaci musí totiž ECB ukončovat svoji po léta extrémně expanzivní měnovou politiku. Při ní vytvářením bilionů nových eur a návazným masivním odkupem dluhopisů členských zemí eurozóny uměle stlačovala úrok na jejich dluhu. Tlumila tak prohlubování makroekonomických rozdílů mezi zeměmi eurozóny, které nyní hrozí obnažit právě zmíněné tříštění. To ohrožuje samotnou existenci eura, neboť měnová unie obecně může být funkční pouze při alespoň elementární míře makroekonomické sladěnosti jejích členů.
ECB oznámila konec svého programu nákupu aktiv v čele s dluhopisy členských zemí teprve minulý týden. Bude pikantní, pokud po dnešním mimořádném zasedání bude muset oznámit nový takový program. Ten už ale nebude moci zdůvodňovat snahou dostat inflaci na cíl, když ta jej čtyřnásobně převyšuje. Bude muset s pravdou ven. Bude muset přiznat, tak či onak, že dluhopisy alespoň některých členských zemí nyní bude odkupovat čistě proto, aby zabránila růstu úroků na jejich dluhu.
Jedni budou zvýhodněni před jinými. Neboť ECB zřejmě nepřistoupí na plošný odkup dluhopisů, ale selektivně vybere jen dluh některých zemích. Což může být v rozporu se samotným principem jednotného trhu, základním stavebním kamenem EU.
Navíc to již může být prakticky k nerozlišení od starodávné praxe „látání dluhu tiskem peněz“. A to je pochopitelně inflační. Hlavně ale takové látání značí, že eurozóna není s to stát na svých vlastních nohou – a že tedy potřebuje berličku v podobě tištění dalších miliard a bilionů.
Jenže ani s touto berličkou si nevystačí navěky, pokud se vnitřně neuzdraví. Bez uzdravení, pro něž ale v posledních takřka patnácti letech vlastně nic neudělala, dříve či později projekt eurozóny, jak ji známe, zákonitě skončí na smetišti dějin. Potíž je v tom, že berlička uzdravení brání, neboť na dluh a za cenu – jak dnes vidíme – rapidní inflace vytváří dojem, že Itálie, ani eurozóna vlastně ani nijak churavé nejsou.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
