Lord Desai, indický rodák, labouristický politik a člen britské Sněmovny lordů, míní, že nastal zásadní předěl ve vývoji po druhé světové válce. Spojené státy ani Británie prý už nebudou „hasit“ spory v rozličných koutech světa. Ruce pryč dají i od hrozícího střetu mezi Čínou a Japonskem.
LN Vaše rodná Indie a Čína jsou světové supervelmoci. Alespoň tedy co se lidnatosti týče. Každá z nich je domovem více než miliardě lidí. Jaké jsou vlastně momentálně vztahy mezi oběma zeměmi? Pozorujete znaky rivality?Obchod mezi Čínou a Indií se slibně rozvíjí, zintenzivňuje. Teritoriální pře jsou nyní u ledu. Známky rivality lze vidět v soutěži o energetické trhy či o dobývání Afriky a tak podobně. Indie ale vlastně nemá žádné globálně imperiální ambice, na rozdíl od Číny. Čína sebe samu vždy viděla jako velkou světovou mocnost – říši středu. Indie nikdy. Čína se soustřeďuje mnohem znatelněji než Indie na rozvoj a sofistikaci své vojenské síly, zatímco Indie může své veřejné zdroje směrovat v poměrně většímobjemu do oblastí, jako je školství či zdravotnictví. Pravdou pochopitelně je, že Indie za Čínou hospodářsky zaostává; hledí jí na záda.
LN Bude tomu tak i nadále, nebo se tento trend v dlouhodobém vývoji zvrátí?
Uvidíme. Indická demokracie je stabilnější. Čína je jako čínská váza. Její společenský systém je pevný, ale křehký. Je to superstabilní země, která se ale kdykoli může náhle zhroutit. Prasknout, jako když porcelán spadne na zem. Indie je naproti tomu funkční anarchií. Je mnohem tvárnější, flexibilnější. V Číně, jak víme z historie, se něco náhle přihodí a země se ocitne třeba na dlouhá léta v chaosu. Zatím je vše v pořádkuamocenská přepřáhnutí probíhají poměrně hladce. Ale cítím, že tam nervozita houstne.
LN Proč?
Systém, který je tak vysoce korupční, a to bez lidového konsenzu, zadělává na vážný problém. V Číně je totiž korupce monopolizována. V Indii naopak demokratizována. V tom smyslu, že lidé se mohou zkorumpovaných politiků zbavit ve volbách, prostě je nezvolit. Monopolizovaná podoba korupce mnohem spíše ohrožuje fundamentální stabilitu systému. Zkorumpovaná nejvyšší elita se totiž zapouzdřuje a uzavírá do sebe, a vzdaluje se tak stále citelněji nejen běžným lidem, ale i těm straníkům, kteří by se rádi mezi elitu počítali, avšak dosud to tak vysoko nedotáhli. Elita v rámci elity, to nikdy nepřináší nic dobrého.
LN Lze s tím ale něco vůbec dělat? Češi trefně říkají, že kapři si rybník nevypustí. Stejně tak nejvyšší čínská elita se moci sama nevzdá. Je jasné, že systém takto neuvěřitelně koncentrované korupce nemůže dlouho pokračovat. Neříkám tím, že se Čína musí stát přes noc parlamentní demokracií, ale nejvyšší elita by se měla trochu otevřít světu – dát možnost uplatnění a naplnění ambicí i dalším straníkům a i širší, občanské společnosti. V jakékoli zemi vláda generuje značný objem toho, čemu se říká renta. V západních zemích existuje společenská dohoda, že tato „renta“ nebude ukořistěna politiky – alespoň tedy do té míry, do jaké je to možné. V Číně tomu tak není. V Indii také ne – tam ale existuje přece jenom širší sdílení korupčních toků. Z hlediska stability systému, jak říkám, prostě není moudré korupci přespříliš monopolizovat. LN Takže je lepší ji decentralizovat, lze-li to tak říci?
Tak, tak. Ať z ní má každý trošku. Nevykládejte si mě špatně, nerad bych zněl cynicky, ale skutečností zkrátka je, že Asie je vůči korupci značně tolerantní. V Asii i provaření korupčníci žijí pokojné stáří ve svém přepychovém sídle a společnost je má za ctihodné. To v takové Africe je tomu docela jinak – tamní korupčníci si raději pořizují sídla na francouzské Riviéře nebo ve Švýcarsku a s tím, že by strávili stáří ve své domovině, příliš nepočítají.
LN Když jsme zmínili Švýcarsko, hojně diskutovaným tématem letošního ekonomického fóra v Davosu byl spor Číny a Japonska o několik ostrovů ve Východočínském moři.
Má to své opodstatnění. S výjimkou situace v Sýrii a na Blízkém východě neexistuje totiž v současnosti z globální perspektivy více znepokojující problém než právě rivalita mezi Čínou a Japonskem. Mnoho lidí, zdá se, neregistruje, že tento spor má své kořeny už v době před osmdesáti lety. Vzájemná rivalita obou zemí je projevem jejich zápasu o ideu Asie. Japonsko bylo první asijskou zemí, která se do značné míry vzdala své kultury, řekněme pacifické, a začala přejímat kulturu západní, včetně západního militarismu. A hodlalo takto „pozápadnit“ celou Asii, včetně Číny a Koreje. V roce 1931 vpadli Japonci s neuvěřitelnou krutostí do Mandžuska. Dnes jsou sice mnohdy vykreslováni jako milí lidé, kteří si jen skládají svá origami, ale Číňané a i Korejci mají dlouhou paměť a takto si Japonce rozhodně nekrášlí.
LN Jsou ty ostrovy, o něž se spor vede, něčím významné, nebo jde jen o určitý symbol?
Objektivně vzato jsou zcela bezcenné. Možná je tam troška ropy, ale to je vše. Nejsou obydlené. Avšak, jak víme z minulosti, válečnou rozbuškou se může stát téměř cokoli. Obávám se, že pokud nějaká relevantní síla nezprostředkuje vyjednávání mezi Čínou a Japonskem, snadno může propuknout krátká, prudká a zlá válka.
LN Krátká? Proč myslíte? Když před sto lety propukla první světová válka, takéměli mnozí za to, že bude kratinká; v Davosu mimochodem někteří řečníci přirovnávali rok 2014 k roku 1914.
Pokud válka propukne, všichni se budou snažit ji co nejdříve ukončit. Akorát nyní nikdo nemůže ukončit vzájemnou nenávist obou zemí. A ta se, zdá se, vyhrocuje. Když v prosinci japonský premiér navštívil svatyni Jasukuni, hrubě tím Čínu potupil. Ta svatyně, jak známo, uctívá duše milionů japonských vojáků padlých ve válkách, a to včetně několika válečných zločinců prvního stupně. Těch, kteří na čínském lidu páchali krutá zvěrstva. Svět bohužel příliš neví, jak zlá a krutá válka v Asii byla, protože je ve stínu válečné vřavy v Evropě. Jenže zatímco Západ už vlastně zapomněl, pro Číňany i Japonce stále zůstává velice živým tématem. V Japonsku se dlouhá desetiletí ozývají hlasy, které volají po zrušení ústavního článku, který zemi zapovídá vstup do jakékoli války a umožňuje jí vydržovat si ozbrojené síly ryze pro účely sebeobrany. Tyto Japonce už zkrátka nebaví být jenom bohatým národem, chtějí být rovněž národem vojensky silným a respektovaným. S hospodářskou stagnací se takové nálady dále umocňují.
LN Japonsko ale může být silné a respektované, i když jen zprostředkovaně – od druhé světové války jsou mu vojenským spojencem Spojené státy. Může tento fakt přimět Čínu k tomu, aby od vojenského dobrodružství upustila? Aktivně jsem se zapojoval do debaty v britské Sněmovně lordů, když se jednalo o angažmá britských vojsk v rámci konfliktu v Sýrii, a jsem stále přesvědčenější, že už nastal určitý předěl v celém vývoji po druhé světové válce. Spočívá v tom, že ani Spojené státy, ani Británie už nehodlají fungovat jako světoví četníci. V Sýrii si nyní Amerika nechává pomáhat od Ruska. A ani tak není jednoduché ten problém vyřešit. V případě čínskojaponského střetu nebudou mít Spojené státy partnera, jenž by jim věc obdobně pomáhal řešit. Navíc, i když Japonsko pochopitelně je letitým spojencem Ameriky, Čína je zase jejím klíčovým obchodním partnerem a zcela klíčovým věřitelem. LN Jak tedy spor řešit?
Rozptýlení nynějších tenzí si žádá spoustu diplomatického talentu a popravdě řečeno, netuším, odkud by se mohl vzít. Snad z Evropy. Nikdo nikdy pořádně nedocenil Cathy Ashtonovou, moji dobrou kamarádku, za to, jak fantasticky zvládla coby šéfka evropské diplomacie urovnat spor mezi Spojenými státy a Íránem. Evropská diplomacie by obdobně mohla fungovat jako zprostředkovatel čínsko-japonských jednání. Také proto, že v regionu nemá žádné vojenské či mocenské zájmy. Ale řešme to už, je to naléhavé!
—
Obávám se, že pokud nějaká relevantní síla nezprostředkuje vyjednávání mezi Čínou a Japonskem, snadno může propuknout krátká, prudká a zlá válka
Kdo je… Britský ekonom indického původu a labouristický politik Meghnad Desai, lord Desai (73) působil v letech 1965 až 2003 na London School of Economics, v posledních pěti letech v hodnosti profesora. V roce 1991 mu byl udělen titul barona a je doživotním členem Sněmovny lordů. Publikoval řadu knih na ekonomická, ale i společenská témata. V jedné z nich argumentuje, že globalizace nakonec povede k renesanci socialismu, v jiné rozebírá bollywoodskou kinematografii a své oblíbené indické herce. V poslední době byl medializován například v souvislosti s nepříznivým hodnotícím posudkem, jejž vystavil disertační práci Sajfa Isláma Kaddáfího, syna někdejšího libyjského vůdce. Prahu navštívil u příležitosti konference pořádané společností Prague Twenty ve spolupráci s Aspen Institute Prague.
Vyšlo v Lidových novinách.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
