Vysokoškolské vzdělání – není tomu zas tak dávno, co platilo jako téměř automatická vstupenka mezi elitu. „Páni inženýři“, „páni doktoři“, to byla zkrátka jakási vyšší kasta. Kasta vzdělaných, těch co vědí. Ale též těch, co mají. Co mají, neboť vědí. Co mají postavení, peníze, společenskou prestiž, uznání kolegů i laické veřejnosti.
Pravda, minulý čas možná není tak úplně na místě, jelikož univerzitní diplom ještě jistou svoji cenu má, jak ukázala třeba nedávna korupční aféra v Plzni. Jenže i ona byla jen další z řady ostud a přehmatů, které především z dlouhodobé perspektivy zasazují vysokému školství těžkou ránu. Korupční aféry, byť v menším měřítku, tu přece byly již na přelomu tisíciletí na pražských právech. Dobrému jménu českého vysokoškolského vzdělání neprospěla ani plzeňská plagiátorská aféra a další causy.
Z hlediska strukturálního rozvoje vysokého školství je pak těžkou ránou inflace v počtu nově otevíraných vysokých škol. Tento problém ovšem není ani zdaleka ryze českou specialitou, dost možná se s ním pere a hlavně bude prát celý vyspělý svět. Ostatně jedním ze stimulů k inflaci v počtu nově vznikajících vysokých škol v ČR byly výtky Evropské unie, že prý je v tuzemsku tuze nízký podíl vysokoškolsky studovaných hlav
Je to inflace, která přináší devalvaci. A u ekonomických termínů lze s klidem zůstat i zaměříme-li se na sféru vysokého školství. Inflace v počtu nově otevřených univerzit, nově přijatých studentů a tak podobně se nutně musí projevit v devalvaci kvality výuky. Ale také v devalvaci šancí na pracovním trhu. A tak je dnes běžné, že kdejaký šikovný parketář má lepší živobytí než třeba právník, jenž sice má potřebné vzdělání, ale jemuž chybí třeba konexe, které by mu na přesyceném trhu zajistily uplatnění. A opět: nejde o problém ryze český, v takových Spojených státech se dokonce mluví o bublině na trhu se vzděláním.
Ještě v roce 1950 se bakalářským titulem mohlo v USA pochlubit pouze pět procent populace. To byly ony časy, kdy diplom býval zaručenou vstupenkou do světa „těch, co vědí, těch, co mají.“ Není divu, že s každým dalším desetiletím razantně stoupal počet rodičů, kteří zatoužili podobnou vstupenku obstarat i svým dětem. Výsledek? Počet Američanů s vyšším, alespoň bakalářským vzděláním stoupl od roku 1950 pětinásobně. Ruku v ruce s tím ovšem výrazně vzrostly náklady na vzdělání. Americké domácnosti platí v současnosti o 439 procent více za vzdělání ratolestí než ještě v roce 1982. Samozřejmě, s poptávkou roste i cena, a to platí i pro vzdělání. Jenže cenový nárůst je tak enormní, že jej nelze vysvětlit pouhým růstem poptávky. Za růstem ceny vyššího vzdělání jsou minimálně dva další aspekty.
Prvním jsou levné peníze. Ty samé levné peníze, jež značně přifoukly nedávnou americkou nemovitostní bublinu. Levné peníze, toť novinářská zkratka pro snadno dostupné úvěry, ať už ve sféře hypoték či půjček na studium. Hlavní úlohu nehrají ve sféře vzdělání ony nechvalně proslulé obří hypoteční agentury Fannie Mae (čili Federal National Mortgage Association) či Freddie Mac (Federal Home Loan Mortgage Corporation), ale podobně familiérně označovaná Sallie Mae čili Student Loan Marketing Corporation.
Sallie Mae vznikla v sedmdesátých letech jakožto vládou sponzorovaná instituce. Měla ve sféře půjček na vzdělání plnit podobný účel jako Fannie a Freddie na nemovitostním trhu: usnadňovat přístup k úvěru. Vládní sponzoring měl zaručit, že se úvěr dostane i k těm, kteří by na něj za standardních tržních podmínek nedosáhli, ať už kvůli nedostačujícím finančním prostředkům, nikterak zářné bonitě či z jiných příčin. Vstup vlády se sektoru půjček na studium vedl k obrovské konjunktuře tohoto byznysu. V současnosti je celkový objem peněz, které Američani získali prostřednictvím ať již vládních či soukromých půjček na studium, vyšší než celková suma prostředků na spotřebitelských kreditních kartách. 830 vs. 827 miliard dolarů!
Problémem je – ostatně podobně, jako tomu bylo u hypoték před vypuknutím finanční krize -, že studenti nemají jasno stran podmínek, za nichž jsou ony úvěry na studium poskytovány. Mnohdy jsou doslova šokováni, když se jim se ziskem vytouženého diplomu rapidně zvýší i úrok z úvěru na studium. Nic naplat, i proto je pro finanční instituce vyšší vzdělání velmi ziskovým oborem. Studenti také často špatně kalkulují své budoucí výnosy, k nimž jim titul otevře dveře, a náklady vzdělání. K čemu je vydání 100 tisíc dolarů za titul na Harvardu, když se pak v zaměstnání dočkají – třeba jako sociální pracovníci – ročního platu třeba jen ve výši 40 tisíc dolarů. Jenže – zejména kvůli angažmá Sallie Mae, která umožňuje, aby si nebozí studenti půjčovali více, než kolik budou moci splatit – vysoké školství je v USA dávno kvetoucí byznys, z něhož profitují univerzity (mohou požadovat vyšší školné), profesoři (mají lepší živobytí) i instituce, jež se tak či onak podílejí na financování vzdělání. Jen ne studenti sami (platí mnohdy mnohem více, než kolik činí výnos ze vzdělání).
Druhou zásadní příčinou růstu ceny vzdělání v USA, ale nepochybně i jinde ve vyspělém světě, je citelný růst počtu vzdělávacích institucí v posledních letech. Příkladem jsou on-line univerzity, které profitují například ze zájmu studentů, kteří nebyli přijati na tradiční, „kamennou“ vysokou školu. Ve sféře on-line univerzit jdou jakékoli vznešené motivy stranou, mnohem více než v případě Harvardu a dalších tradičních vzdělávacích institucí je patrné, že jsou zakládány především a jenom jako byznys za účelem zisku. Žádný div, že jejich kampaně jsou provázeny mohutnými marketingovými kampaněmi (stačí zadat do Google „on-line colleges“). Když jde o byznys, navíc v tak konkurenčním prostředí, kdo by si přál nespokojeného zákazníka. A nespokojený v tomto případě znamená nedostudovaný. On-line univerzity tudíž udělají všechno proto, aby své zákazníky nezklamaly, aby je nevyhodily. Zákazníci totiž často platí nemalé sumy a víceméně počítají s tím, že dostudují. Diplom si prostě kupují – i když jejich studium je přece jenom zřejmě o něco náročnější, než tomu bylo v případě nechvalně proslulých plzeňských „turbostudentů“. I proto, že on-line univerzity jsou vesměs docela novými podniky, reputace či nějaké ohledy na historické či tradiční konotace v této branži nehrají v porovnání s kamennými univerzitami téměř žádnou roli. To dále podtrhuje fakt, že vlastně není v ničím zájmu, aby student – zákazník – nedostudoval. Aby nedostal to, zač si zaplatil.
Výsledkem je stav, kdy diplomy získávají lidé, kteří si jich nezasluhují. Kde se nedostává schopností, intelektu, píle tam zkrátka promlouvají peníze. Vzdělání tudíž devalvuje, i když jeho cena roste. Nebo jinak: cena roste, aniž by rostla současná či očekávaná hodnota. To je typický symptom bubliny.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.