Máloco prokazuje churavost české politické scény očividněji než soud s Vítem Bártou. Je vůbec možné dostat pod jednu partajní střechu tolik zjevně křivých, podlých i zákeřných existencí, které nahrávají jedna druhou, kudy chodí? Odráží zkaženost Věcí veřejných i zkaženost politické scény jako celku, a potažmo dokonce zkaženost české společnosti?
Naše společnost v takové míře rozhodně zkažená není. Už třeba jen kvůli principu selekce – řada po zásluze respektovaných osobností se politice instinktivně vyhýbá, ba štítí se jí. Na druhou stranu se však nedomnívám, že zbytek politické scény je na tom ve svém průměru významně lépe, než nač ukazuje soud s Bártou. Svým způsobem je na tom možná i hůř. Ten zbytek totiž podle všeho dokáže onu nevábnou hru vysoké politiky hrát ještě pokrytečtěji. A s nižší dávkou naivity. Je to totiž právě naivita mnohdy mladých lidí, málem studentů, kterých jsou Věci veřejné plné, snoubená s jejich opojením z rychle – a poměrně levně – získané moci, která za přispění nemalých peněz „hybatelů“ v pozadí přetvořila VV v takhle směšnou směsku lidské pokleslosti a nevyzrálosti.
Daniel Pink píše v knize Drive: The Surprising Truth About What Motivates Us o tom, že odměny zvenčí, třeba odměny finanční (a jistě i úplatky), mohou dost dobře vytěsnit niternou motivaci. Třeba mnohé mladé tváře z VV skutečně do partaje vstoupily s určitými vyššími ideály, s ušlechtilou motivací. Oni „hybatelé“ však svým cynismem a penězi tyto motivace rychle rozložili a ještě nedozrálé, tvárné lidi přetvořili v duševní mrzáky, charakterově odpudivá individua, která se navzájem špehují, udávají, podplácejí.
V roce 2008 omlouvala ODS tehdejší kauzu poslance Jana Moravy jeho mládím. Ale Morava byl jen předvojem toho, co posléze přišlo s VV. Také on se zjevně viděl – naivně a romanticky – v roli Jamese Bonda tuzemských politických kuloárů. I on trpěl nadbytkem určité mladické naivity, opojením mocí, přičemž se mu nedostávalo v dostačující míře tlumící dávky farizejského umu starších mazáků.
Pokud tedy nechceme být dále znechucováni podobnými kauzami a soudními procesy, zaveďme pravidlo, že do vrcholné politické funkce se může až po 35. nebo 40. roce života. Budeme si pak moci snáze nalhávat, že politika až tak zkažená není.
Vyšlo v Profitu.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
