Čísla statistického úřadu potvrzují, že se máme dobře, a tak odboráři tlačí na vyšší platy. Jenže ne vždy by se jim mělo ustupovat. Hlavně ne v otázce kratšího pracovního týdne a zvýšení minimální mzdy. Může to ohrozit prosperitu ekonomiky.
Poslední dobou dělá vládním stranám nejlepší předvolební kampaň Český statistický úřad. Ohlašuje jedno skvělé makroekonomické číslo za druhým. Naposledy statistici přišli s tím, že mzdy letos ve druhém čtvrtletí rostly nejrychleji za uplynulých deset let. Je navíc takřka jisté, že do konce roku – poprvé v historii českých zemí – překoná průměrná mzda úroveň 30 tisíc korun. Radost mohou mít kromě vládních partají jak tuzemské odbory, tak francouzský prezident Emmanuel Macron, který v poslední době svedl do jednoho šiku boj za vyšší české mzdy, resp. proti údajnému českému sociálnímu dumpingu.
S jídlem roste chuť. A odboráři nejsou výjimkou. Hodlají z napjaté situace na trhu práce, která je klíčovou příčinou mzdového boomu, vytěžit co nejvíce. Vědí, že v Česku je skoro 200 tisíc volných pracovních míst, a stupňují své požadavky. Opět vyrukovali s požadavkem kratšího pracovního týdne. Jenže právě ten je jedním ze zásadních důvodů, proč Francie, která jej zavedla už v 80. letech, podává dlouhodobě dýchavičný hospodářský výkon a proč se dnes Macron musí šikovat právě s českými odboráři. Kdyby francouzské vlády sériově neustupovaly tamním odborům, údajný sociální dumping v Česku by dnes Paříž vůbec nemusel zajímat, tak ekonomicky dobře by na tom byla. Budiž to varováním pro naše politiky. Jejich současné ústupky nenasytným odborům – třeba v otázce navyšování minimální mzdy – se mohou snadno vymstít.
Už od posledního čtvrtletí roku 2015 v Česku trendově stoupá takzvaná mzdová náročnost produktu, která měří mzdové náklady na jednotku výroby. To znamená, že ekonomická aktivita a produktivita sice rostou, ale objem mezd a platů ještě rychleji. Nůžky mezi oběma ukazateli se přitom rozevírají stále citelněji, přičemž růst minimální mzdy na tom má svůj podíl.
Současné tempo mzdového růstu je jen obtížně udržitelné. Čím zbabělejší či, chceteli, vypočítavější ústupky budou mnozí stávající vládní politici odborům činit, tím méně pravděpodobné je jeho udržení.
Nebo ještě jinak: nynější odborářská lačnost snoubená s krátkozrakostí politiků se stala klíčovým rizikovým faktorem, jenž ohrožuje momentální prosperitu tuzemské ekonomiky a znatelně zvyšuje pravděpodobnost propadu do další krize v relativně brzké době. Uvažme totiž, že na krize se zadělává v době prosperity a velmi často je důvodem nestoudná hamižnost či autentické nebo jen předstírané nepochopení elementární ekonomické logiky.
Ne všude lze ovšem měřit produktivitu i zmíněnou mzdovou náročnost produktu tak snadno jako v průmyslu. Manažer fabriky si snadno spočítá, kolik pracovníků a kolik odpracovaných hodin bylo třeba na výrobu tolika a tolika autodílů nebo celých automobilů. Ví také, kolik za svoji produkci utržil. Za posledních 50 let vzrostla produktivita třeba v autoprůmyslu závratně, za posledních 100 let astronomicky a za posledních 150 let nekonečně, vždyť autoprůmysl tehdy ani neexistoval.
Jak se za stejnou dobu změnila klasická školní třída? Takřka vůbec. Akorát tmavě zelenou tabuli a křídu možná tu a tam nahradil „whiteboard“ a fix. Jde o jeden z příznaků toho, že produktivita ve školství roste dramaticky pomaleji než v průmyslu. Jestliže je výše mezd odvislá od produktivity, mají snad být platy učitelů neměnné?
Pochopitelně, že nemají. Letos zesnulý americký ekonom William Baumol proslul svou hypotézou „nákladové choroby“. Odvětví s žádným nebo nízkým růstem produktivity, jako je školství, se musí, co se tempa růstu mezd týče, dříve či později „nakazit“ od odvětví s vyšším růstem produktivity, tedy s vyšším růstem mezd. Jinak to nejde.
Jinak by totiž dnes už nebyli žádní učitelé nebo by vyučovali jen naprostí asketové.
Čili pokud se kantorům zvyšují platy, není to tím, že by byli rázem produktivnější, ale tím, že třeba zaměstnanec v autoprůmyslu vyrobí za den či hodinu zase o něco více autodílů nebo celých vozů.
Učitelské odbory, které předevčírem, v den oznámení nejvyššího růstu mezd od roku 2007, vstoupily do stávkové pohotovosti a žádají navýšení platů o patnáct procent, tak částečně jednají v souladu s ekonomickou logikou. Lze se bavit o tom, zda zrovna patnáct procent je odpovídající požadavek, ale nelze zpochybnit, že mají v době ekonomické prosperity a růstu produktivity svaté právo „nakazit se“ vyššími mzdami od jiných, z povahy věci produktivnějších odvětví.
Obzvláště když ještě přihlédneme k tomu, že nyní u nás připadá přibližně patnáct žáků na jednoho učitele, tedy o jedno dítě více než před pěti lety, a že tedy „produktivita“ učitelů se v tomto smyslu, jen omezeně vypovídajícím, zvýšila. Opatrné přitakání na požadavky kantorů však neospravedlňuje všechny odborářské požadavky, zejména ne ty týkající se kratšího pracovního týdne nebo dalšího navyšování minimální mzdy, za nimiž není ani špetka ekonomické logiky, ale jen prachobyčejný nátlak vlivné zájmové skupiny.
Vzdorování, nebo naopak ustupování odborům nemá být věcí principu nebo ideologie, a už vůbec ne předvolebního nahánění hlasů, ale věcí míry a selekce.
Konkrétně, selektivního přístupu k jejich jednotlivým požadavkům podpořeného znalostí ekonomické logiky a vědomím možných neblahých nezamýšlených důsledků.
Vyšlo v Mladé frontě Dnes.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
