Štěstí, spokojenost a udržitelnost místo spotřeby, investic, vývozů – klíčových složek hrubého domácího produktu. Francouzskému prezidentovi Nicolasi Sarkozymu svitlo a vyzval ostatní země, aby výkon ekonomiky měřily alternativně, novými metodami. „Francie by si tím výrazně polepšila vůči Spojeným státům, za nimiž v tradičním měření ekonomiky dlouhodobě silně pokulhává,“ popichuje list Financial Times.
Sarkozy nepřichází s ničím zcela novým. Království Bhútán už v roce 1972 měřilo kromě hrubého domácího produktu též „hrubý produkt štěstí“. Mají se vlády a státní statistici angažovat v měření radostnosti a následném „obšťastňování“ lidu? Ne všichni ekonomové to kvitují. „Vlády nejsou od toho, aby lidem říkaly, co je učiní šťastnými. Měly by pouze vytvářet podmínky, v nichž je možné být šťastným – tedy prosazovat demokracii a decentralizaci. Navíc není štěstí jediná věc, o niž se má usilovat – odpovědnost, sebezdokonalení, loajalita jsou neméně podstatné,“ řekl loni TÝDNU Bruno Frey, profesor ekonomie na Curyšské univerzitě.
Další problém obestírající Sarkozyho návrh plyne z faktu, že lidé vlastně nedokážou vždy správně volit to, co je činí opravdu šťastnými. Dávný filozof Jeremy Bentham a další takzvaní utilitaristé byli přesvědčeni, že člověk sám nejlépe posoudí, co jej činí spokojeným a co jej naopak rmoutí. Omyl, vzkazují dnes behaviorální ekonomové. Například výzkum Chrise Hseeho z Chicagské univerzity uzavírá, že lidé mohou být subjektivně spokojeni sjednáním, politickými opatřeními či institucemi, které jdou ve skutečnosti proti tomu, co jim více svědčí.
Jak to? Preference lidí se přizpůsobují okolnostem. Otrok, navykne-li dřině, může být šťastnější než bohatec, jenž se nikdy nesmíří s tím, že není nejbohatší ze všech. Zadruhé lidé nepočítají s tím, že k takovému přizpůsobení dojde. Proto se pachtí za penězi a materií v pomýlené víře, že jejich určitý počet je konečně oblaží stavem nikdy neutuchající spokojenosti. Takzvaný status quo uchýlení člověčí mysli ve spojení s psychologicky pozorovaným efektem, že lidé přeceň ují věci jen proto, že je vlastní, pak ústí ve stav, kdy se jakékoli změny (třeba ubrat vtom pachtění se) bojí více, než by měli -než by je více rozradostnilo.
Vyšlo v Týdnu.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
