Někdejší ruský premiér Jegor Gajdar měl za to, že Sovětský svaz se začal hroutit už 13. září 1985. V ten den tehdejší saúdský ropný ministr šajch Zakí Jamání otočil kohoutky a zaplavil ropou celý svět. Sovětský blok tak přišel o svoji poslední ekonomickou výhodu – ropu ve velkém prodávanou za tvrdou západní měnu.
SSSR by se totiž dost možná rozpadl už někdy v průběhu 70. let, pokud by tehdy nedošlo k ropným krizím let 1973 a 1979. Tyto krize povzbudily upadající sovětskou ekonomiku, stavějící na zastaralém těžkém průmyslu a nepříliš efektivním zemědělství. Ropu totiž zdražily, a umožnily tak Sovětskému svazu rapidně navýšit těžbu na Sibiři. A na následném vývozu pochopitelně vydělávat onu „tvrdou měnu“, kterou pak Kreml financoval alespoň základní potřeby obyvatelstva a nešťastnou válku v Afghánistánu.
Rijád v důsledku ropných krizí svoji těžbu držel zkrátka. Krize totiž svět poučily, že musí svoji závislost na ropě ze Zálivu snížit. Saúdská Arábie vsadila na politiku omezené těžby, aby v době, kdy rostl význam producentů mimo oblast Zálivu, cenu strategické suroviny podporovala. Šajch Jamání však v září 1985 otočil. Ropná záplava způsobila cenový pád a nakonec i pád Sovětského svazu.
O tomto víkendu se odehrálo něco podobného. Rijád po více než třech letech, kdy se snažil cenu suroviny podporovat, otočil. Rozhodl se – jako v roce 1985 – svět zaplavit ropou.
Pod silným výprodejním tlakem
Saúdská Arábie, faktický lídr kartelu OPEC, ještě minulý týden tlačila na to, aby tradiční těžařské země z kartelu i mimo kartel omezily svoji produkci o další 1,5 milionu barelů denně. Slibovala si od toho, že tak cenu ropy stabilizuje. Ropa se totiž v souvislosti s globálním šířením koronavirové nákazy ocitá pod silným výprodejním tlakem. Výrazně klesla nejen poptávka Číny, největšího světového dovozce ropy, ale nyní také dalších zemí, neboť nákaza celosvětově ochromuje leteckou přepravu, přepravu obecně i turistický ruch. Poptávkový šok, který nákaza způsobuje, ovšem snižuje či sníží také průmyslovou výrobu. Společnost IHS Markit minulý týden zveřejnila prognózu, podle níž v letošním prvním čtvrtletí klesne celosvětová poptávka po ropě nejvíce v historii.
OPEC a další těžaři mimo kartel, jejichž neformálním lídrem je pro změnu Rusko, měli prakticky jedinou možnost, jak zabránit poklesu cen ropy způsobenému dopady šíření koronaviru. Tou možností bylo právě to, po čem volal Rijád, tedy další škrty v těžbě. Snížená těžba by učinila ropu na světovém trhu vzácnější, což mohlo její cenu stabilizovat i při dramaticky klesající poptávce. Rusko však škrty odmítlo. Tím pádem se celá aliance těžařských zemí, fungující od roku 2016, rozpadla.
Moskva z levné ropy radost nemá, zdaleka ji ovšem nermoutí tak jako Rijád. Což je klíčový důvod, proč Rusko na dohodu ve Vídni nepřistoupilo. Kreml věří, že situace z roku 1985 už se opakovat nebude a že tentokrát už jej levná saúdská ropa nepoloží. Má to své racionální důvody. Rusko není tolik jako Saúdská Arábie závislé na příjmech z ropy. Navíc má silnější zájem, i geopolitický, na oslabení amerických břidličných těžařů. Jejich těžba je nákladnější než těžba Ruska či Saúdské Arábie a vyplácí se jim pouze nad určitou úrovní ceny ropy. Jakmile ropa pod tuto úroveň zlevní, břidliční producenti omezují nebo ukončují svoji těžbu, přičemž Moskva ráda obsadí takto vyklizené místo na trhu a svůj tržní podíl navýší. Nižší cenu ropy si pak bude kompenzovat tím, že jí prodá více.
Dopad na Trumpova voliče
V prekérní situaci se tak ocitá také americký prezident Donald Trump. Na Rijád vždy tlačil, aby vytvářel podmínky pro zlevnění ropy. Levnou ropu pak v USA vydával za svůj politický úspěch. Nyní však Rijád zlevňuje ropu „až příliš“, natolik, že je ohrožena podstatná část amerického ropného průmyslu, zejména tamní břidliční těžaři. Břidliční těžaři mají vyšší náklady produkce a nejsou při nízkých cenách suroviny ziskoví. Musí svoji produkci omezit. To znamená propouštět. Nezřídka k propouštění může dojít ve státech USA, které jsou pro Trumpa důležité z hlediska jeho probíhajícího boje o znovuzvolení.
Břidliční těžaři nejsou při nízkých cenách suroviny ziskoví. Musí svoji produkci omezit. Tedy propouštět.
Kromě koronaviru se tedy na trzích šíří další zásadní nejistoty: co teď bude se světovou energetikou a kdo vlastně bude od příštího roku americkým prezidentem?
Na řadě jsou centrální banky a vlády, v prvé řadě americký Fed a americká vláda, aby nejistotu alespoň zmírnily. Musí přijít s koordinovanou a masivní záchrannou akcí jak v oblasti fiskální, tak monetární. Mezinárodní spolupráce, jež přirozeně vytváří podmínky pro takový koordinovaný zásah, je však v posledních letech soustavně narušována – a zhusta právě Trumpem samotným, jeho obchodními válkami a zaváděním cel. Existuje tedy slabší potenciál pro účinnou mezinárodní akci, což investorům jen přidává na již tak enormní nejistotě. Uplynulý víkend tak nakonec může být ponejvíce začátkem konce Trumpa coby prezidenta.
Vyšlo v Mladé frontě Dnes.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
