Požár v domově pro postižené ve Vejprtech je v prvé řadě obrovskou lidskou tragédií. V takovém případě je ještě naléhavější otázkou než jindy, zda události šlo předejít. Odpověď na tuto otázku získává i svoji ekonomickou dimenzi. Tragická událost totiž signalizuje, že nastavení tuzemské hospodářské politiky není ideální. Stát není s to zajistit uspokojivou péči pro sociálně slabé. Co hůř, svým jednáním hází těm, co tuto péči zajišťují, klacky pod nohy. Ostatně to jsou slova starostky Vejprt Jitky Gavundové, která jimi nešetřila ani během návštěvy ministryně práce a sociálních věcí Jany Maláčové.
Klíčový problém tkví v tom, že česká práce je chybnými zásahy v oblasti hospodářské politiky podhodnocená. Proto se řadě lidí z Vejprt a okolí nevyplácí pracovat doma, třeba právě i v oblasti sociálních služeb v domově pro postižené, a pracují raději v nedalekém Německu. Česká měna je stále příliš slabá na to, aby se práce v tuzemsku příhraničním více vyplácela.
Jedním z chybných hospodářskopolitických zásahů, který podhodnocení české práce způsobuje, je intervenční režim České národní banky z let 2013 až 2017. Koruna i přes citelné posílení v posledních týdnech stále jen „dohání“ zpoždění ve svém zpevňování, které způsobila právě intervence. Ta předně zbrzdila růst reálného kursu české měny. Reálný kurs zohledňuje inflaci. ČNB počítala s tím, že intervenčně oslabí měnu, což také učinila, a že toto oslabení povede k výrazně rychlejšímu růstu inflace, včetně inflace mzdové, než v eurozóně. Že tedy budeme dohánět Německo nikoli skrze posilování nominálního kursu koruny k euru, ale prostřednictvím nastartování ekonomiky, inflace a mezd, které natolik převýší růst v Německu a obecně eurozóně, včetně tamního růstu mezd, že si česká ekonomika a čeští pracovníci celkově polepší i při nominálně slabším kursu. To se ale nestalo. Inflaci nastartovalo až zavedení elektronické evidence tržeb po třech letech trvání intervence.
Ve výsledku tak ČNB nejen znehodnotila korunu, ale také podhodnotila českou práci, resp. práci na českém území. Proto je teď po ní taková sháňka. Proto máme rekordně nízkou nezaměstnanost, nižší než v Japonsku či Německu. Proto je na úřadech práce dnes evidován více než dvojnásobek zahraničních pracovníků (více než 600 tisíc), než když intervence začínala.
Češi, zejména ti z pohraničí, odcházejí kvůli slabé koruně za prací do Německa. Pokud by koruna byla silnější – což by nebýt intervence byla –, odcházelo by za prací do zahraničí prostě méně Čechů než dnes, neboť by se to tolik nevyplatilo. Jestliže však už jsme se jednou v ocitli v situaci, kdy máme příliš slabou měnu, je třeba věc řešit jinak. To dělají odbory. Po svém.
Odboráři vystupují proti přílivu zahraničních pracovníků dosti hlasitě. Svým tlakem paradoxně nahrazují tržní mechanismus. ČNB totiž intervenčním nahromaděním obrovského objemu devizových rezerv, jednoho z nejvyšších na světě v přepočtu na obyvatele, umrtvila mechanismus kursového dohánění Německa a obecně vyspělých zemí EU. Toto umrtvení je patrné stále i dnes, takže odborářský tlak na růst minimální mzdy vlastně v jistém ohledu nahrazuje posilování kursu koruny, jež je stále nedostatečné. To se projevuje i tím, že navzdory skokovému zvyšování minimální mzdy zůstává nezaměstnanost v ČR rekordně nízká. Odborářům díky úspěšnému tažení, vlastně suplování trhu, roste po roce 2015 členská základna, o desetitisíce lidí. Zůstáváme přehřátou montovnou se stále podhodnocenou měnou, v níž navíc sílí hlas odborů, toť odkaz intervence.
Růst členské základy odborů, alespoň těch největších v zemi, zesiluje jejich vliv. Ještě vlivněji tak prosazují svůj postoj, kterým v důsledku brzdí příliv pracovní síly ze zahraničí. Odbory se obávají, že příliv zahraničních pracovníků pomůže udržovat cenu práce v ČR podhodnocenou, jen trochu jinými prostředky, než bylo intervenční znehodnocování koruny.
Je třeba však rozlišovat. Příliv málo kvalifikovaných Ukrajinců, Bulharů, nebo dokonce Mongolů či Filipínců vskutku tlačí mzdu v Česku dolů. Uvažme, že 80 procent volných pracovních míst v Česku je pro lidi bez maturity.
Pokud však ruku k dílu nabízí například vzdělaný Ukrajinec či vzdělaná Bulharka, kteří jsou navíc ochotni pracovat v náročných podmínkách, třeba právě v podmínkách domova pro postižené ve Vejprtech, stát by měl příliv takové pracovní síly co možná nejvíce usnadnit. Okamžitě.
Tak jako Češi z Vejprt jezdí za prací do Německa, ve Vejprtech mohou zase nalézat práci vzdělaní Ukrajinci. Když už jsme si jednou oslabili měnu, je třeba důsledky napravovat nejen tlakem na růst minimální mzdy, jak tak činí odbory nebo ministryně Maláčová, ale také právě i tím, že budeme přistupovat k imigraci selektivně a té kvalifikované, snadno a ku prospěchu využitelné na českém trhu práce, otevřeme dveře zcela dokořán. Po tom ostatně v kontextu tragické události volá i starostka Vejprt Gavundová. Politici by ji měli vyslyšet a přestat třeba i nevhodnou imigrační politikou házet klacky pod nohy. Už včera bylo pozdě.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
