Potenciálně přelomový bruselský summit ani po sobotních pozdně večerních jednáních dohodou nekončí. Evropští lídři tak mají k dobru ještě neděli. Dnes už musí s dohodou vyrukovat, pokud chtějí zabránit otřesu na burzách a finančních trzích. Pokud se dohodnou, jde o zásadní milník evropské integrace, neboť by se tím poprvé ustavila dluhová unie.
Na nich se bude obchodovat opět od pondělí. Investoři ještě před víkendem hojně sázeli na to, že lídři zemí EU se v Bruselu dohodnou. Vždyť akcie hlavního evropského akciového ukazatele, indexu Stoxx Europe 600, posílily o zhruba devět procent od poloviny května, kdy Německo s Francií oznámily společný návrh na takzvaný fond obnovy EU. Akcie na eurozónu zaměřeného akciového ukazatele Euro Stoxx 50 za stejnou dobu zhodnotily dokonce o 16 procent. A světové finanční domy jako Barclays, BlackRock, Morgan Stanley nebo Goldman Sachs uvádějí vyhlídku na dohodu jako klíčový důvod, proč nyní při investování do akcií upřednostnit před americkými či asijskými právě ty evropské.
Jenže akcioví investoři nyní musí počítat s tím, že v pondělí o část svých peněz přijdou. Dohoda se zatím rozhodně nerýsuje. Lídři zemí, jež s původním návrhem přišly, tedy německá kancléřka Angela Merkelova a francouzský prezident Emmanuel Macron, včera pozdě večer náhle a rozhořčeně opustili jednání, jehož se účastnil i nizozemský premiér Mark Rutte. Ten je neformálním lídrem skupiny takzvaných „spořivých“ národů, jimž se zdá původní německo-francouzský návrh až příliš velkorysý.
Vedle Nizozemska se za spořivý národ v daném kontextu běžně označuje také Dánsko, Švédsko a Rakousko. Včera k této „šetrné čtyřce“ podle všeho přibylo i Finsko. To není dobrá zpráva pro Berlín a Paříž, a ani pro finanční trhy ne. Skupina, která současnému návrhu fondu obnovy oponuje, se totiž spíše rozrůstá, než aby se umenšovala.
S růstem počtu oponentů navíc zjevně rostou i jejich požadavky. Klíčovým „jablkem sváru“ je to, jaká část peněz z celkového balíku v objemu 750 eur bude rozdělena formou půjček, a jaká část pak připadne jednotlivým členským zemím EU jako grant (čili vlastně formou daru). Rutte nejprve vítal kompromis, že by na granty šlo nikoli 500 miliard, jak zněl původní návrh, ale jen 450 miliard eur. Nyní však „šetrná čtyřka“, vlastně „šetrná pětka“ tlačí na to, aby to číslo bylo ještě výrazně nižší. Merkelová s Macronem trvají na tom, že by to mělo být alespoň 400 miliard. To svědčí o tom, že jsou svolní k dalším ústupkům, a současně o tom, že spořivé národy své požadavky dále stupňují.
Zašlo to tak daleko, že italský premiér Giuseppe Conte označil spořivé národy za „vyděrače Evropy“. Právě Itálie by při schválení fondu obnovy v původní podobě z něj profitovala ze všech členských zemí nejvíce. Velkorysý je původní návrh fondu také například ke Španělsku. Tyto země tedy pochopitelně stojí za původním návrhem. Paříž jej podporuje z toho důvodu, že francouzské banky mají v Itálii velmi silnou expozici, Berlín se zase obává drolení vnitřního trhu v případě, že by Itálie ekonomicky zkolabovala. Fond obnovy je ve skutečnosti hlavně fondem záchrany Itálie.
I pokud se nakonec podaří najít kompromis mezi Paříží a Berlínem (a Římem či Madridem) na jedné straně a spořivými národy na straně druhé, ještě to nemusí znamenat, že summit skončí dohodou. Stále hlasitěji totiž včera Bruselem zněly hlasy, že čerpání z fondu obnovy má být podmíněno také dodržováním demokratických principů a vlády práva v dané členské zemi. Pokud by tyto dodržovány nebyly, čerpání v dojednané výši je vážně ohroženo, přičemž k zamítnutí poskytnutí prostředků z fondu provinivší se zemí není potřeba jednomyslnosti. Takový návrh se ale nelíbí zvláště Maďarsku a Polsku. Brusel je často kritizuje právě za nedodržování uvedených principů. V případě, že by jim kvůli tomu sáhl na peníze z fondu, nemohly by navíc – bez nutnosti jednomyslnosti – takový zásah vetovat.
Maďarský parlament přitom tento měsíců premiéru Viktoru Orbánovi uložil, aby, pokud bude Brusel prošetřovat právě dodržování demokratických principů v zemi, odmítl jakýkoli návrh fondu obnovy.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
