Od přelomu roku od části politiků i ekonomů slýcháme, že Česko má rozvrácené veřejné finance. Někteří z politiků s touto záminkou chtějí přijímat euro. Prý tak ozdravíme tuzemské veřejné finance. Není to však nesmysl?
Volání pro přijetí eura je však paradoxní, neboť veřejný dluh eurozóny nyní činí zhruba sto procent HDP, zatímco dluh Česka odpovídá 40 procentům HDP. I pokud bychom v roce 2024 narazili na poněkud přeceňovanou dluhovou brzdu, odpovídající 55 procentům HDP, stále náš dluh bude jen přibližně poloviční v porovnání s dluhem eurozóny.Dlouhodobé vykupování dluhu centrální bankou však může být potenciálně značně rizikové, od jisté úrovně nepochybně představuje „hru s ohněm“.
Jestliže obava z českého dluhu má vést k přijetí měny eurozóny, která je více než dvakrát zadluženější, pak má dané zdůvodnění blíže k frašce než k vytříbené argumentaci.
Ještě paradoxnější jsou řeči o rozvratu veřejných financí při povědomí o dění na dluhopisovém trhu. V dubnu a v květnu se zahraniční investoři mohli utlouct, aby české vládě na dlouhá léta půjčili. V uplynulých dvou měsících sílil zahraniční zájem o dlouhodobý český dluh tak mocně, že úrok na něm klesl nejvýrazněji v celé EU.
U dluhopisů obecně platí, že čím je o ně větší zájem, tím je vyšší jejich cena a tím pádem klesá úrok. Intuitivně je to zřejmé: čím je půjčení dané zemi vnímáno jako bezpečnější, tím ochotněji jí věřitelé půjčí a tím méně stačí vládě země věřitelům na úrocích nabídnout.
Tradičním etalonem kvality a bezpečnosti jsou německé dluhopisy. Právě vůči jejich úročení se úročení těch českých snižovalo v uplynulých měsících nejvýrazněji ze všech zemí EU. Těžko by tak tomu bylo, pokud by zahraniční věřitelé uvěřili zmíněným tuzemským politikům a ekonomům, že české veřejné finance jsou v rozvratu. Rozvráceným ekonomikám se půjčuje na mnohem, mnohem vyšší úrok, pokud tedy vůbec.
Enormní zájem o půjčení české vládě dokazuje ostatně i včerejší aukce jejích dlouhodobých dluhopisů. Zaprášilo se po nich. Česko si tak od mezinárodních investorů, jako jsou banky či fondy, půjčilo 12,2 miliardy korun. Celkový zájem půjčit kabinetu byl přitom více než dvojnásobný v porovnání s tímto objemem.
Investoři se rozvratu nebojí
Značná sháňka umožňuje tuzemské vládě jít s úroky níže a níže. Včera přitom ministerstvo financí nabízelo mezinárodním investorům dluhopisy se splatností v letech 2031, 2032 a 2040. Což podtrhuje, že svět nemá strach o rozvrat veřejných financí Česka ani v horizontu dlouhodobém, až dvaceti let.
Na rozdíl od investorů do českého dluhu přitom lidé strašící rozvratem žádné peníze neinvestují. Jen se prostě dopouštějí levných politických proklamací, jež však tváří v tvář trhu a realitě absolutně neobstojí. Navíc nebezpečně až cynicky devalvují slovo „rozvrat“.
Pokud by se v něm tuzemské finance jednou přece jen měly ocitnout, veřejnost už bude natolik otupělá, že ji taková hrozba nezburcuje. A že se v něm ocitnout mohou, to vyloučit nelze, i když si to nyní svět a kdokoli soudný nemyslí.
Vláda – nejlépe ještě tato – tudíž nesmí podlehnout dojmu, že Česko je vůči rozvratu do budoucna zcela imunní, a měla by předložit ideálně třeba desetiletý plán postpandemické stabilizace a zajištění udržitelnosti veřejných financí.
Poměrně přijatelné riziko českého dluhu není jediným důvodem, proč po něm svět tolik baží. Tím dalším je i přes zmíněný citelný pokles stále poměrně vysoký úrok. Vysoký zejména v porovnání se zeměmi eurozóny. Centrální banka eurozóny totiž dluh členských zemí vykupuje za nově vytvářené miliardy a biliony eur. Tím však vytváří také dojem, že dluhu je méně, než ho ve skutečnosti je, což navozuje zdání nižší rizikovosti, které investoři odměňují nižším požadovaným úrokem.
Dlouhodobé vykupování dluhu centrální bankou však může být potenciálně značně rizikové, od jisté úrovně nepochybně představuje „hru s ohněm“. Pokud by tomu tak nebylo, pak lidstvo konečně vynalezlo perpetuum mobile – umělo by totiž pouze vytvářením nových peněz z ničeho zajišťovat trvalý ekonomický růst bez výraznějších otřesů.
Levně do Turecka
Kdokoli nevěří, že jsme vynalezli takové perpetuum mobile, musí být rád za to, že Česká národní banka je poslední centrální bankou EU, která výkup dluhu za nově vytvářené peníze neprovádí a zároveň není zapojena do Evropského mechanismu směnných kurzů II. Účast v něm je totiž de facto nevratnou cestou k poměrně rychlému přijetí eura, za které se nově vytvářený dluh členských zemí eurozóny vykupuje již řadu let.
Svět Česku tak ochotně nyní půjčuje v neposlední řadě i proto, že předpokládá v příští řadě let další zpevňování české měny vůči euru. Což opět signalizuje, že nevyhlíží rozvrat tuzemských veřejných financí. Měny rozvrácených ekonomik totiž zpravidla citelně oslabují. Ještě více než třeba turecká lira, která vůči koruně za uplynulých 24 měsíců oslabila o 38 procent a za posledních dvanáct měsíců o bezmála třicet procent.
Právě Turecko je tak z tohoto hlediska „ternem“ letošní sezony dovolených. Ač se tam potýkají s poměrně výraznou inflací, prudké znehodnocení jeho měny vůči té české Čechům příjemně pobyt zlevní.
V Turecku se k rozvratu veřejných financí možná blíží, my ale naštěstí nejsme Turecko. Nestrašme se. Ani se však falešně nechlácholme.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
