Česko se v důsledku ukrajinské války a sankcí musí letos připravit na závažnou stagflační krizi celé ekonomiky. Rozhodující bude míra odříznutí ruských dodávek ropy a plynu. V tuto chvíli je zhruba 66 procent ruské ropy neprodejných, protože možní kupující se obávají embarga ruské ropy. Embargu podléhá například íránská ropa, ale ruská zatím ne.
Jestliže přetrvá stav, kdy jsou dvě třetiny ruské ropy neprodejné, benzin a nafta budou v Česku stát až kolem 55 korun za litr. V druhé polovině tohoto týdne se však alespoň objevily první známky toho, že růst cen pohonných hmot zmírňuje. Klíčovým důvodem je pokles velkoobchodních cen paliv na burze v Rotterdamu. Roli také hraje zmírnění paniky na světovém trhu s ropou, jež je dáno tím, že válečná tragédie na Ukrajině se zatím naštěstí nestupňuje. A projevuje se zřejmě i tlak tuzemské vlády a úřadů na čerpací stanice a distributory, aby své marže přičítali k cenám pohonných hmot bez neobjektivního navyšování.
Postupem času, v řádu týdnů až měsíců, se k nákupům ruské ropy mohou výrazněji osmělit třeba Číňané nebo Indové, což by zdražování ropy ve světě zmírnilo. Na druhou stranu, Západ může své sankce ještě vyhrotit a ruské energie plně embargovat. Nebo Rusko plně odstřihnout od systému SWIFT, jenž umožňuje mezinárodní platby. Takže zmíněný odhad 55 korun za litr pohonných hmot je pak ještě docela při zdi.
Inflace bude ještě vyšší
A pochopitelně nezdraží jen ropa, ale také plyn, tím pádem elektřina. Tím pádem všechno. Česko tak letos naplno prožije pádivou inflaci. Růst cen však primárně nebude hnán poptávkou, ale růstem nákladů. Takže pádivá inflace přivodí ekonomice stagnaci, v horším případě i recesi. Čím ve výsledku dostáváme právě závažnou stagflaci. Na druhou stranu, myslet nyní neustále na to, že s každým postavením hrnce na sporák přispíváme na kvér a munici, které v Charkově vraždí civilisty, to nechceš. To radši tu stagflaci, pokud je naděje, že vraždění skončí.
Stagflace už začíná být vidět v číslech. Vždyť inflace v Česku je teď nejvyšší od roku 1998, letos v únoru vykázala poprvé od té doby dvoucifernou úroveň, a to 11,1 procenta v meziročním vyjádření. Překonala tak drtivou většinu očekávání. Dramaticky zdražuje bydlení, elektřina, plyn a nově také potraviny. K nebývalému zrychlení inflace přispěl rovněž výrazný meziroční nárůst cen už vzpomínaných pohonných hmot. Nebo zdražování bydlení. V něm se odráží loňský vzestup cen stavebních materiálů a překvapivě silný růst cen nemovitostí, k němuž během pandemie v rozporu s většinou očekávání došlo.
Ceny bydlení společně s citelným růstem výdělků, který je výsledkem dlouhodobě přehřátého trhu práce, jsou klíčovými zdroji rapidní jádrové inflace, tedy té očištěné o kolísavé položky typu cen energií nebo potravin. V únorových číslech – s jádrovou inflací převyšující úroveň deseti procent – ale ještě pochopitelně není zahrnuta válka, neboť k invazi Ruska na Ukrajinu došlo až koncem minulého měsíce. Proto je třeba počítat s tím, že za celý letošní rok bude inflace činit průměrně zhruba dvanáct procent.
Přes hrůznost situace na Ukrajině a hrozící stagflaci v ČR je však třeba činit na domácí půdě opodstatněné kroky. Pokud stát vyzývá čerpací stanice, ať nezneužívají situace neobjektivním navyšováním marží, neměl by situace zneužívat sám. Bohužel, má k tomu naběhnuto. Třeba už jen debatou nad spuštěním kurzarbeitu v době, kdy je v zemi rekordní počet neobsazených pracovních míst. K tomu by se neuchýlil snad ani Milouš Jakeš.
Kurzarbeit? Ne!
Požadavek na spuštění kurzarbeitu je potvrzením obav, které tržně smýšlející lidé měli v době pandemických diskusí nad tím, zda jej má vláda mít legislativně snadno po ruce. Pokud jej totiž po ruce snadno má, bude jej zneužívat. Což se nyní ukazuje.
Samozřejmě, válka pár stovek kilometrů za hranicemi je závažná věc. Je ale třeba přihlížet také k situaci na českém trhu práce. A ten se totálně přehřívá. Což mimochodem představuje klíčovou příčinu tak rapidní inflace, tedy i stagflační krize, která Česku hrozí.
Lidé, kteří přijdou o práci, neboť jejich zaměstnavatel je obchodně navázaný na Ukrajinu či Rusko, si na přehřátém trhu práce nové zaměstnání najdou lehce. Není tedy třeba, aby si politici honili triko tím, že vytáhnou peníze z cizí kapsy – z kapsy daňového poplatníka – a dají je lidem, kteří nepracují, protože válka.
Co když válka tato pracovní místa zničí navždy? Proč pak má daňový poplatník házet peníze do černé díry? To, jak se bude válka vyvíjet a jaký dopad bude mít na zainteresované české firmy, to posoudí tyto firmy samotné. Ne odboráři, ne politici. Pokud firmy věří v rychlý konec války a opětovné nastartování byznysu, bude v jejich nejlepším zájmu, aby si zaměstnance za své vlastní peníze udržely i mezitím, tedy než se vše zase rozjede. Na přehřátém trhu práce by je pak totiž hledaly hodně dlouho, pokud by o ně přišly. A pokud firmy nevěří, že válka rychle skončí, nebo nevěří v rychlou poválečnou obnovu, pak nemá smysl, aby stát házel peníze do černé díry místo nich.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
