Spořit, nebo dlužit? Dneska se zatím stále vyplácí dluh

Přečtete si rozhovor, který s Lukášem Kovandou vedl Stanislav Šulc z Deníku.

Ačkoli si to možná ani neuvědomujeme, máme se nejlépe v historii. Tedy alespoň z pohledu ekonoma. Platy a mzdy rostou velmi rychle, přitom zdražování je mnohem pomalejší. Tomu však může být brzy konec. „Většina lidí cítí, že líp už bylo. Pro krizi nemusí být žádný skutečný důvod, ale právě kvůli očekávání lidí přesto může přijít,“ říká Lukáš KOVANDA, hlavní ekonom společnosti Czech Fund.

Začněme jednoduše. Bude příští rok líp? 
Myslíte než letos?

Ano, než letos a vlastně než posledních pár let. 
Líp nebude určitě, protože zpomalí růst mezd, byť asi ne moc citelně. Lidé si v posledních letech zvykli na skokové růsty v řádu kolem osmi procent, což už nebude běžné. Psychologicky tak lidé budou mít dojem, že to zlepšování životní situace skončilo. Ostatně to vidíme i na některých ukazatelích, jako je třeba spotřebitelská důvěra, která mezi říjnem a listopadem poklesla nejvíce od roku 2011. Už nyní se mě lidé tak třikrát denně ptají, kdy přijde krize, což jasně ukazuje, že většina cítí, že líp už bylo.

A přijde tedy krize? 
Nemyslím si, že by brzký nástup krize měl nějaké opodstatnění. Mezi lidmi ale již je silně rozšířeno, že nás čekají horší časy. Krize se tak může stát příslovečným sebenaplňujícím se proroctvím. Stane se to jen proto, že v to bude věřit dostatek lidí.

Do toho přijde asi zdražování. 
Ano, inflace do toho samozřejmě promluví, ale z makroekonomického hlediska nepůjde o nijak drastické zdražování. Ačkoli počátkem roku vylétne inflace až někam ke třem procentům, poté se ale v průběhu roku dostane k dvouprocentní hladině, se kterou počítá centrální banka. Když mzdy porostou o nějakých 7 procent, i po odečtení inflace tak zůstane pořád docela pěkný růst. Pokud to budeme vnímat z dlouhodobé perspektivy a nikoli těmi posledními lety, pořád to je skvělý výsledek.

Inflace se sice možná bude držet na předpokládané hodnotě. Nebudou ale zdražovat především věci každodenní spotřeby a ty, za něž utrácejí nízkopříjmové skupiny obyvatel? 
Citlivými položkami jsou především potraviny, protože je těžko nahradíme čímkoli jiným, co nezdraží. A řada potravin z celé řady důvodů bude opravdu zdražovat více než jiné položky takzvaného spotřebního koše. Tedy ano, chudším lidem život zdraží více než bohatým. Mezi ty důvody patří špatná úroda v důsledku sucha, ať už jde o zeleninu či obilí, kvůli níž poté zdraží pečivo i pivo. K tomu musíme připočíst růst cen energií. Elektřina zdražovala v roce 2018 a letos bude pokračovat, podraží i plyn, teplo… To všechno domácnosti pocítí, protože spotřebu potravin a energií nejde na rozdíl od jiných věcí odložit na jindy.

Horší-li se situace, roste jistě role vlády. Myslíte si, že u vesla je ideální mix politiků, tedy řekněme levicově-populistické křídlo? 
Ukažte mi, kdy byl u vesla správný mix politiků. Jejich základní chybou je, že jednají cyklicky – v časech dobrých vidí, že je z čeho brát, a přikládají pod kotel, místo toho, aby činili pravý opak a vytvářeli rezervy pro časy horší. Naopak v těch horších časech by měli dělat to, co dělají nyní, tedy zvyšovat platy, nebo alespoň nepropouštět ve veřejné sféře a nezadlužovat se, a tím stimulovat skomírající ekonomiku. Takhle můžeme dopadnout jako při minulé krizi.

Co tím myslíte? 
Tehdejší premiér Nečas a ministr financí Kalousek nezvládli hospodaření státu, místo plánovaného schodku zhruba 40 miliard jim to vylétlo téměř k dvěma stům miliardám. Pak jim nezbylo nic jiného než zvyšovat daně, což bylo nejhorší řešení v nejhorší čas. A nikde není psáno, že se toto nemůže opakovat. Nepoučili jsme se jednou, a proto jsme nuceni si to zřejmě prožít podruhé.

Když klesá spotřebitelská důvěra, lidé, kteří mohou, se uchylují k šetření. Ale vyplácí se nyní spoření, když na běžných účtech sazby nerostou? 
Bohužel, tady mám pro čtenáře špatnou zprávu. Neočekávám, že by se sazby na vkladech nějak výrazně zvyšovaly. Dokonce i druhá největší česká banka mluví o tom, že možná již nikdy nebude zvyšovat úročení na běžných účtech. To je na první pohled zarážející zpráva, ale je to důsledek toho, co se tu dělo během intervencí.

Co se tehdy stalo? 
Česká národní banka v průběhu intervencí výrazně zvýšila objem peněz v mezibankovním systému, a proto banky nepotřebují peníze od střadatelů. Tyto prostředky navíc komerční banky zpátky ukládají do ČNB, kde mají krásný úrok 1,75 procenta. Jinde by takto snadno tolik nevydělaly. Když to zjednodušíme: korun je příliš, jsou levné a banky jich víc nepotřebují. Nyní se centrální banka snaží, aby úroky obecně rostly, pozorujeme to ale jen u dluhů, nejvíce u hypoték.

To je ale přece úplně nová situace, jaké to bude mít dopady na společnost? 
Přirozeně dochází k přesunu bohatství od běžných střadatelů včetně třeba starobních důchodců, kteří si celý život spořili a nyní mají sazbu 0,2 procenta, směrem ke spekulantům, kteří na intervenci velmi dobře vydělali. To ostatně může být jedním z důvodů, proč se společnost radikalizuje, proč volí populistické politiky. Ten intervenční režim tedy má i velké sociální náklady. Částečně to je také přesun bohatství od střadatelů k dlužníkům, protože dnes se stále ještě více vyplatí dlužit, než spořit. To může vést k neuváženému zadlužení, k exekucím a máme tu další sociální dopad intervencí.

Tyto problémy nikdo neočekával? 
Myslím si, že nezamýšlené dopady někdo předpokládat mohl a měl, ale převážil pohled exportérů, kteří vydělali stovky miliard korun a samozřejmě intervenci tleskají. Ale stále více se prosazuje názor, že intervence nebyla šťastný krok.

Nevedou nízké úroky na vkladech také k neuváženému investování s vyššími riziky do nejrůznějších fondů, kterým lidé většinou vůbec nerozumějí? 
To už pozorujeme, například řada bank se snaží své klienty přesvědčit, že je výhodnější u nich investovat, než mít peníze na běžných účtech. Musíte si ale uvědomit, že investování není pro každého, chce to určitou náturu, ne každý rozumí akciím či fondům. Navíc všechny podobné nástroje jsou rizikovější než běžný fond v bance. K tomu musíme připočíst nejistotu a velké výkyvy na akciových trzích, které se již projevují třeba na podílových fondech, kam v roce 2018 přiteklo mnohem méně peněz než o rok dříve.

A co nemovitosti? 
Lidé mají dojem, že to je poslední možnost, jak zhodnotit své peníze. Po několika letech raketového růstu cen však pozorujeme postupné zvolnění. Je to důsledek přísnějších pravidel pro poskytování hypoték. Čechy také začala odrazovat situace na trhu s nemovitostmi, kde jsou ceny již opravdu vysoké. Bojí se, aby se nespálili. Tudíž vyčkávají, nebo zcela ruší úmysl koupit nemovitost.

V roce 2019 tedy ceny domů a bytů klesnou? 
Spíše se ještě více zpomalí jejich růst. Kromě již zmíněných příčin za tím budou také ty zhoršené vyhlídky, které lidé začínají pociťovat. Navíc sazby hypoték porostou možná až ke čtyřem procentům. Jen pro srovnání v letech 2007 a 2008 byly sazby na úrovni kolem 6 procent. Tam se ale tentokrát kvůli velké konkurenci mezi bankami možná ani nedostaneme.

Budou mít například mladé rodiny vůbec šanci dosáhnout na hypotéku, za kterou si pořídí byt či dům? 
To je velký problém a například ta nejnovější regulace České národní banky od možnosti dostat hypotéku odřízla zhruba pětinu domácností. Musejí se tak uchýlit do nájemního bydlení, což je jeden z důvodů, proč zdražují nájmy. Řešením by mohla být jedině rychlejší výstavba, která u nás patří k nejpomalejším na celém světě. To je ale otázka pro politiky.

Tudíž propad cen bytů jen tak očekávat nemáme? 
Pokud vyjdeme z toho, že se nějakým zázrakem nezačnou stavět domy rychleji a ve velkém množství, tak se obávám, že k tomu dojde jen s příchodem nějaké hlubší krize.

LUKÁŠ KOVANDA (1980) je český ekonom a autor ekonomické literatury. Od roku 2017 působí jako hlavní ekonom investičních fondů Czech Fund. Je spoluzakladatelem Institutu ekonomického vzdělávání, který pořádá Ekonomickou olympiádu pro studenty středních škol. Současně je Kovanda členem. Přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE a na vysoké škole CEVRO Institut.

Vyšlo v Deníku.

email

Facebook

Google+

Twitter

Linkedin