Poslanci Margita Balaštíková (ANO) a Zdeněk Podal (SPD) spolu s dalšími dvěma desítkami poslanců z různých stran požadují zavedení povinného podílu 55 procent českého zboží na pultech od příštího roku. Následně by se měl tento podíl zvyšovat o pět procentních bodů každý rok až na 85 procent. Dnes bude o tomto pozměňovacím návrhu k novele zákona o potravinách jednat ve třetím čtení poslanecká sněmovna.
Skutečnost, že je takovýto návrh projednáván poslaneckou sněmovnou, svědčí o zásadním problému českého zemědělství a potravinářství. Tím je nedostatečná konkurenceschopnost a o nízká přidaná hodnota produkce. Legislativa přikazující podíl českého zboží tento problém ovšem fundamentálně nevyřeší, pouze překryje – na účet daňového poplatníka.
Přiměřená potravinová soběstačnost je národním zájmem. V současné době globálně liberalizovaného trhu ale není možné dosáhnout stoprocentní soběstačnosti. Ani nejvyspělejší země nejsou a nikdy nebyly stoprocentně potravinově soběstačné, a to ani v produkci, s níž si je svět úzce spojuje – třeba i taková Francie dováží třicet procent sýrů. Do mezinárodního trhu se musí chtě nechtě zapojovat jinak značně izolovaná KLDR. Vskutku, i Severní Korea se stále opírá o dovoz a potravinovou pomoc části svých domácích potravinových potřeb.
Ani bývalé Československo a následně Česká republika před vstupem do EU nebyly plně potravinově soběstačné. Zejména Československo ale téměř soběstačné bylo. Ovšem kvůli celním bariérám, které zdražovaly dovoz potravin ze zahraničí a umožňovaly tuzemským potravinářům pokrývat svůj vlastní trh bez rizika levnější zahraniční konkurence. Navíc stát potraviny – z mezinárodního hlediska málo konkurenceschopné – dotoval prostřednictvím takzvané záporné daně z obratu, takže mu nezbývaly peníze jinde. Dotované potraviny byl jedním z projevů socialistické „ekonomiky nedostatku“.
Za těmito starými časy dnes někteří teskní. O záporné dani z obratu většinou nic netuší a idylicky si malují tehdejší stav, který by rádi vrátili.
Věc je ale třeba vzít z opačného konce. Nikoli problém řešit až na pultech obchodů, ale už na polích a v chlévech.
Potravinovou soběstačnost je totiž třeba vnímat jako zachování potenciálu zemědělské půdy, a tedy kvality půdy pro pěstování zemědělských plodin.
V České republice jsou už dvě třetiny zemědělské půdy ohroženy vodní a větrnou erozí nebo utužením, což v praxi vede k tomu, že se z polí ztrácí nejcennější svrchní část ornice a půda nedokáže v potřebné míře zadržet vodu. Kvůli tomu nelze dosáhnout konkurenceschopných hektarových výnosů, které jsou rozhodujícím faktorem pro ekonomiku zemědělské produkce. Zemědělci pak končí buď ve ztrátě, nebo požadují za své produkty vyšší ceny, případně státní dotace, aby ve ztrátě nebyli. Tím se ale zvyšují náklady tuzemským zpracovatelům a následně se pak zpracovatelé dostávají sami do obtížné konkurenční pozice ke své zahraniční konkurenci.
K zachování potenciálu úrodnosti půdy v České republice je nutné mimo jiné více rozčlenit krajinu, vrátit do ní drobné vodní plochy a změnit způsob zemědělského hospodaření, mimo jiné z převážně nájemního na převážně vlastnické hospodaření. Proto je pod slovem soběstačnost nutné si představit i půdu, která obsahuje dostatek humusu, není degradována půdní erozí a není mechanicky zničena. Kvůli tomu je nezbytné si pod tímto pojmem představit též dostatek vody.
Problémem konkurenceschopnosti českého zemědělství zůstává také nízká přidaná hodnota domácí produkce, která prohlubuje schodek agrárního zahraničního obchodu.
Dlouhodobým problémem českého zemědělství a potravinářství je vývoz nízké přidané hodnoty, například živých zvířat, při současném nepřiměřeně vysokém dovozu vyšší přidané hodnoty, například již zpracovaného masa. Česko tak tedy často dováží vyšší přidanou hodnotu, tedy i práci zahraničního zpracovatele, než jakou vyváží, což zásadním způsobem prohlubuje schodek agrárního zahraničního obchodu. K jeho prohloubení došlo i loni.
Prohlubující se záporná bilance zemědělského zahraničního obchodu plyne do značné míry právě z té skutečnosti, že přidaná hodnota českého vývozu je nižší než přidaná hodnota agrárního dovozu do ČR. Jde o letitý bolák českého zemědělství, který je způsoben předně nastavením společné zemědělské politiky EU a dotačních programů a politik jednotlivých členských zemí.
Primárním problémem českého zemědělství tedy není to, že bylo hluboce nesoběstačné, nýbrž to, že struktura tuzemské zemědělské výroby je až příliš vychýlena ve směru produkce, a tedy i vývozu agrárního zboží nízké přidané hodnoty.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
