Šéf Microsoftu: Zaříznu zkur***** Google!!!

Být psychopatem je základní předpoklad pro řízení korporace.

„Zas***** Eric Schmidt je zkur***** haj**! Pohřbím toho zkur***** vlastníma rukama. Měl jsem to udělat už dávno. Udělám to zas! Zaříznu zkur***** Google.“

Takto nepublikovatelně hřímal Steven Ballmer, výkonný šéf Microsoftu na jedné z legendárních porad největší softwarové firmy světa. Nezapomněl přitom mrsknout židlí napříč zasedací místností. Celý incident popisuje Richard Tedlow v předloňské knize Andy Grove: The Life and Times of an American.

Gates zfialověl
Při jednom z obchodních jednání s Intelem mladý Bill Gates, spoluzakladatel Microsoftu, „kričel tak urputně, že doslova zfialověl. Ve vzteku občas hodil tužkou,“ uvádějí James Wallace a Bill Erickson v knize Hard Drive z roku 1993. Jeho nerudnost prý tehdy zástupce Intelu od obchodu odradila.

Těžkými záchvaty trpívají vysocí manažeři i mimo Microsoft. Například Jack Welch, někdejší výkonný ředitel General Electric. „YOU DUMB SHIT!!!“ a „You asshole! You“re in deep shit! You get this cleaned up or you“re outta here“ znějí v originále výlevy, které byly dle Billa Lanea, autora letošní knihy Jacked Up, pravidelně ke slyšení zpoza vypolstrovaných a vzduchotěsných dveří Welchovy kanceláře.

Vztek je jednou z pěti určujících charakteristik vrcholných manažerů světových korporací. Doplňují jej narcismus, neopodstatněný optimismus, strach a deprese. V letošní vědecké studii pojmenované po řečených vlastnostech to uvádí Jayne Barnardová, profesorka práva na William & Mary School of Law ve Virginii, která se děním na nejvyšších příčkách velkých firem dlouhodobě zabývá. Chorobné stavy mnohých výkonných ředitelů mohou nepříznivě zasáhnout celou firmu, jelikož vedou k zamlčování důležitých informací, servilitě, šikaně či neustálým změnám v pořadí priorit i na nižších úrovních hierarchie.

Uvedení manažeři – Ballmer, Gates či Welch – patří k těm, kteří jsou stále považováni za úspěšné. Jak daleko ale ve skutečnosti mají k neblaze proslulým figurám typu Conrada Blacka, Dennise Kozlowského, Richarda Scrushyho nebo Bernieho Ebberse? Možná jen tolik, kolik dělí psychopaty od vyhrocených psychopatů. „Psychopati se nedokáží vžít do druhých, chybí jim empatie, jen ostatní necitelně a bez slitování využívají. Svádějí oběti svým hypnotizujícím šarmem, jenž je jen škraboškou jejich opravdové povaze patologických lhářů a chladných manipulátorů. Máloco je zabaví, proto si hoví ve hrách s jinými – uplatnit moc nad ostatními, to je těší,“ píše Michael Steinberger v článku Psychopathic C.E.O.“s, který vyšel před čtyřmi lety v New York Times. Pro tyto figury se vžívá též označení hadi v obleku, jak již autor blogu psal.

Zlatá klec
Samozřejmě, život výkonného ředitele velké korporace je vyplněn bohatstvím, luxusem, prestiží i mocí. Tyto požitky jsou vyvažovány strastmi v podobě dlouhé pracovní doby, „minutovníků“, nedostatku soukromí, častého cestování, nesmlouvavého dohledu burz i dozorčích rad a – možná paradoxně – společenské izolace. Tento tlak snaží velcí šéfové z titulních stránek „utápět v alkoholu, cizoložstvím, sexuálními dobrodružstvími, extrémní fyzickou zátěží, ponořením se do fantaskních světů či dodatečných aktivit mimo firmu,“ uvádí Barnardová. Jako příklad jmenuje třeba Dova Charneye, výkonného ředitele American Apparel, který je terčem žalob za sexuální obtěžování. Jak přiznává, docházel na obchodní schůzky ve spodním prádle a jednou dokonce masturboval přímo před očima redaktorky, jež s ním vedla inteview.

Šéfové si tlak kompenzují i častým psaním autobiografií (viz odborná studie Superstar CEO“s z roku 2007) či umisťováním oslavných komentářů o firmě a o sobě samém na internet – pod virtuálním pseudonymem, samozřejmě (viz případ Johna Mackeye, výkonného šéfa Whole Foods z loňského roku). Ekonomové Rocker H. Liu a David Yermack zase na statistických datech ukazují, že v době, kdy výkonný ředitel kupuje extrémně drahou nemovitost nebo pozemek, výkonnost firmy klesá (šéf věnuje přemíru energie okázalé spotřebě, dalšímu tlumiči zmíněných tlaků). Exšéf Tyco International Dennis Kozlowski – stejně jako Bernie Ebbers z WorldComu či Ken Lay z Enronu – zase tíži a nudu rozháněl zběsilými akvizicemi jiných firem, čímž si vysloužil přezdívku „Deal-a-Day Dennis“.
Ačkoli někteří, zejména evropští odborníci na korporátní kulturu mají za to, že vliv jednotlivých výkonných šéfů na chod společnosti není až tak velký – rozhoduje se prý spíše v týmech -, převládá stále názor, že od povahových rysů ředitele se odvíjí i tvář a chování společnosti.

Mluvní šplhají hbitě
Výzkumy ukazují, že ti, kdo rychle šplhají po kariérních žebříčcích, jsou obvykle mluvní, společenští lidé, kteří navíc vykazují jistý typ dominance ve srovnání s kolegy ze stejné úrovně žebříčku. „Odpovídají si sami sobě, každou druhou větu začínají „Já věřím“ a mají talent manipulovat s emocemi jiných,“ píše Michael Maccoby v knize The Productive Narcissist. Takovéto sklony k narcismu ale přicházejí ruku v ruce s inklinací k paranoii, nedůvěře v ostatní a neschopností přijímat kritiku. Čím je takto vybavený člověk výše, tím silnější tyto vlastnosti jsou. A tím znatelnější je jeho „nenasytitelná touha být obdivován,“ praví Alan Downs v knize Beyond the Looking Glass.

„Jack Welch byl klasickým narcistou,“ přidává Barnardová. Až paranoidní nedůvěra v ostatní se u něj projevovala nejen ustavičným přepisováním prezentací podřízených, ale též „zasahováním do všech aspektů chodu General Electric, dokonce i zamítáním reklamních textů na mrazáky či vyzvídáním u podřízených, co ostatní říkají jeho golfovému umu, jímž se tak pyšnil,“ napsal John Cassidy v článku How Great Was Jack Welch?, který vyšel v magazínu New Yorker roku 2001. Už vzpomínaný Bill Lane přidává k dobru historku, jak Welch seřval šéfa pro komunikaci, neboť na fotografii ve výroční zprávě „vypadal, že je snad plešatý“.

Michael Eisner, někdejší šéf společnosti Walt Disney, měl ve zvyku psát jméno firmy „po francouzsku“, tedy D“isner, to proto, aby mohl fantasmagoricky nalhávat sobě i ostatním, že je přímo pokrevním dědicem samotného Walta Disneye, zakladatele firmy. „Podívejte, podívejte, D“isner je Eisner bez D,“ cituje jej James Stewart v knize Disney War z roku 2005. Barnardová mezi chorobné narcisty řadí dále Sandyho Weilla, exšéfa Citibank, Larryho Ellisona z Oraclu, Marthu Stewartovou, amerického „Přemka Podlahu“, a Conrada Blacka, exšéfa Hollinger International. Ten klasický symbol automobilky Rolls Royce – okřídlenou dámu – nahradil na svém rollsu vlastním symbolem – ve zlatu vyvedeným orlem, jenž zabíjí hada.

Každodenní strach
Jakmile se tedy tito narcisté vyšplhají na vytoužený vrchol, musí vystupovat optimisticky. Mají vizi – nemocně věří, že změní svět – a musí o ní přesvědčit jiné, motivovat je. Jejich optimismus je však často spíše šalbou – klamou sebe i podřízené. Takovýto neopodstatněný optimismus plyne z nedostatku informací a nedostatku soudnosti – často je jen nástrojem, jak umlčet kritiky.

Když se na jaře 2001 začaly hroutit akcie Enronu, šéf Lay neotřesitelně věřil, že se vrátí nahoru. Dick Fuld, šéf Lehman Brothers, dovedl před pár dny investiční banku k největšímu bankrotu v dějinách, jelikož tvrdohlavě věřil, že ústav přečká nástrahy hypoteční a úvěrové krize. Michael Eisner těžce přecenil profitabilitu zábavního parku EuroDisney a Jack Welch zase podcenil reakci veřejnosti na skutečnost, že General Electric nechala bohorovně vyhodit značné množství kontejnerů s polychlorovanými bifenyly (vysoce toxická látka) do newyorské řeky Hudson (následné čištění, jež si veřejnost vymohla, stálo GE téměř půl miliardy dolarů).

Být na špici korporace znamená potýkat se den co den se změnami v poptávce spotřebitelů, s konkurencí, s hospodářskými otřesy, s kritikou médií, s tlakem manažerů hedgeových fondů, kteří by rádi přeskupovali priority firmy, s podřízenými, již kazí pověst firmy, s regulátory a vládními byrokraty, s každými zaměstnancem, který si myslí, že šéfa přechytračí. Strach ze selhání – jakkoli může být dobrým motivátorem – vede k tragickým chybám. John DeLorean se v osmdesátých letech tak bál krachu své automobilové firmy, že se dal na kšeftování s kokainem. „Nevím, kam mám jít. Nechci domů. Není kam jít,“ říkala si – sedíce v autě za krajnicí dálnice – zdrcená Anne Mulcahyová -, šéfka Xeroxu, když firmě hrozil bankrot. Píší to Bill George a Peter Sims v knize True North: Discover Your Authentic Leadership.

Řvala i na děti
S lidmi je to jako s myšmi, frustrace je matkou agrese. Strach plodí vztek. Už vzpomínaný Ballmer, jak píše Tedlow, je takový vztekloun, že jeden z manažerů firmy odjel do Nepálu jen proto, jak řekl, „že když budu vysoko v Himálaji, Ballmerův řev ke mně nedolehne.“ Marta Stewartová zas v záchvatu vzteku řvala nejen na zaměstnance, ale i na dětí hrající si v sousedství či na novináře, píše Christopher Byron v knize Martha, Inc. z roku 2002.

Ještě než se výkonní šéfové dostanou na samý vrchol, navykají zpravidla na úspěch tak, že ztrácejí vnitřní mechanismy pro boj s možným selháním, s úzkostmi, či se zpochybňováním sama sebe. Proto přicházejí deprese. Barnardová uvádí odhad, dle nějž více něž polovina lidí řídích společnosti z Fortune 500 trpí depresemi. Otevřeně se k nim doznal třeba Ted Turner, zakladatel CNN. Conrad Black trpěl opravdu těžkými depresemi a Martha Stewartová měla sklony k sebevraždám a sebepoškozování.

„Šílenství výkonných šéfů může být aktivem, nikoli nutně pasivem,“ míní však Stanley Bing v knize Crazy Bosses, v níž argumentuje, že popsané chorobné stavy jsou vlastně nutným předpokladem úspěchu ve velké organizaci. Jen nemocní bývají úspěšní. Pokud ale důsledky jejich neblahých vlastností příliš neprorostou celou firmou. Narcismus totiž vede k tomu, ukazují studie, že si šéfové vybírají submisivně servilní podřízené a i k tomu, že nerozpoznávají včas selhání – firmu rozkládá paranoia, stres a cynismus, klesá produktivita a skutečné talenty prchají jinam. Podobné jsou následky neopodstatněného optimismu šéfů (takový optimismus je vlastně narcismus na steroidech) – zaměstnanci jsou navíc frustrování, jelikož nejsou s to splnit tuze optimistické, tudíž přehnané nároky ředitele.

Optimismus šéfů umocňuje vítězství v anketách a hýčkání médii: vzpomínaná studie Superstar CEO“s dokládá závislost mezi vítězstvím šéfa v anketě typu „Výkonný ředitel roku“ a následným poklesem výkonnosti firmy. Strach zvyšuje sklony šéfů k podvodům, například těm účetním, a vztek šéfů nutí zaměstnance zamlčovat nepříznivé informace (to aby jej nerozlítili ještě více). A konečně, když ředitel upadne do deprese a zavírá se v kanceláři, odsouvají se důležitá rozhodnutí a firma promarňuje příležitosti.

Jak se tomu vyhnout? Barnardová doporučuje, aby firmy podstupovaly nejen audit finanční, ale též – a to platí hlavně pro ty na špici – „patologický audit“. Dozorčí rady mají být iniciátory a například zvolenou formou odměn motivovat výkonné pracovníky. Tak, aby své chorobné stavy promítali do chodu firmy jako legendy Welch či Ballmer, nikoliv jako zkrachovalec a současný vězeň Ebbers.

email

Facebook

Google+

Twitter

Linkedin