Důvodů, proč odmítnout totální ekonomický lockdown, je víc, zhruba sedm.
Firmy zajišťují podstatnou část ekonomického výkonu naší země. Kdyby nefungovaly, poroste míra nezaměstnanosti, zpřetrhají se vztahy těchto firem se zahraničními dodavateli či odběrateli. V jiných zemích navíc takto přísný lockdown není, což by znamenalo, že by získaly konkurenční výhodu, nebo by české subdodavatele nahradily dodavateli z jiných zemí. A takto zpřetrhané vazby by se už nemuselo nikdy podařit obnovit. Loni na jaře byla v těžkém lockdownu celá Evropa, proto toto tehdy nehrozilo. Navíc firmy většinově dodržují opatření a také v nich bude probíhat rozsáhlé testování, které výrazně zlepší možnosti boje s pandemií. Podle vládního plánu mají být testovány zhruba dva miliony lidí z podnikového sektoru, a jestliže nebudou chodit do práce, nepodaří se takto organizovaně otestovat tak podstatnou část populace.
Nejlepší odpověď na situaci okolo covidu měl Nový Zéland, nejhorší naopak Brazílie (viz horní z obrázků níže). Zéland má přitom výrazně benevolentnější opatření než Brazílie, lockdown tam zdaleka nebyl tak přísný (viz spodní z obrázků níže). Takže my tu máme přísnější lockdown než Nový Zéland, ale přitom jsme na tom mnohem hůř. Takže to nezávisí na tom, jak přísná tu máme opatření, ale na řadě dalších věcí – a jednou z nich je, zda lidé dobrovolně dodržují opatření. A lze se důvodně obávat, že nálada ve společnosti je taková, že lidé budou z dalších zpřísnění či zákazů jedině otrávení, dodržovat je stejně nebudou a situace se nezlepší, ale ještě si k tomu ochromíme ekonomiku.
To, že lidé mohou chodit pracovat, je pro ně navíc psychický podpůrný faktor. Dlouhodobá práce z domova podle mnohých výzkumů není optimální pro psychické zdraví. A kdyby lidé z průmyslu zůstali doma a nic nedělali, začnou propadat skepsi, budou ještě víc rozladěni a tím méně budou ochotni dodržovat opatření. Na rozdíl od loňského jara totiž lidé nemají pocit, že opatření k něčemu jsou a nevidí světlo na konci tunelu.
Lockdown má jistě své přínosy, nejvíce zvyšuje šanci na vyhubení viru, ale odhlíží od všeho ostatního, ekonomických i sociálních aspektů. Lze v něm spatřovat spoustu rizik a nákladů. Náklady tohoto opatření by byly vyšší než přínosy. Nesmírně bychom se ochudili po stránce ekonomické. Navíc však není zaručeno, že potom, co bychom opatření zase uvolnili, že bychom nad virem zvítězili. Takže bychom si vyhubili ekonomiku, ale není zaručené, že bychom vyhubili i virus. Současná opatření nás stojí 1-2 miliardy denně, v závislosti na tom, jestli je všední den nebo víkend. Pokud bychom přistoupili k tvrdému lockdownu, náklady stoupnou na minimálně 4 miliardy za den. Do toho však nepočítám například narušení dodavatelsko-odběratelských vztahů. Takže by to ve skutečnosti bylo ještě mnohem víc.
Aby navíc lockdown fungoval, lidé musí chtít dodržovat opatření. Jenže v tuto chvíli jsou velice rozladění, frustrovaní, unavení z chaotické vládní komunikace. Lidé nemají naději, nevěří opatřením, nedůvěřují vládě. A pokud nebudou součinní, lockdown stejně nebude mít takový efekt. Nejlepší by proto podle mě bylo dodržovat stávající opatření, ale striktněji je vymáhat, jako to dělají mnohé další státy. Když budeme nadále zpřísňovat, zahubíme si ekonomiku, ale nezahubíme virus, protože lidé stejně nebudou spolupracovat. Dát lidem pozitivní motivaci by bylo daleko účinnější než opět přitvrdit.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
