Finská zkušenost ukazuje, že euro nevede ke stírání asymetrií mezi členskými státy
Máloco symbolizuje éru nástupu opravdu rozšířeného mobilního telefonování jako model Nokia 5110. Koncem 90. let se stal podobným hitem, jakým jsou dnes nejnovější verze iPhonů. Finská společnost Nokia udávala tón celému vzkvétajícímu mobilnímu průmyslu a zdálo se, že tomu tak bude navěky.
Vydejme se ale na chvíli o pár desetiletí nazpět. Sovětský svaz v polovině 50. let vystupňoval svoji „hospodářskou ofenzivu“, jež spočívala ve vývozu rozličných surovin, zejména ropy, na trhy nekomunistických zemí, a to za velmi atraktivní ceny. Tuto strategii měli Sověti dobře vyzkoušenou na Finech, s nimiž poměrně čile obchodovali v podstatě od konce druhé světové války. Cílem bylo podmanit si danou nekomunistickou zemi nejprve ekonomicky a pak, bude-li třeba, využít vypěstované závislosti na straně západního partnera k dosažení politických cílů. Finsko si závislost vypěstovalo; když Sovětský svaz po pádu železné opony zkolaboval, zhroucení palčivě pocítila právě i finská ekonomika. Lokomotiva Nokia Tak vzájemně vzdálené záležitosti, jako jsou model Nokia 5110 a Chruščovova hospodářská ofenziva, mají jedno společné – osudově souvisejí s finskou ekonomikou. Kolaps Nokie má na severskou ekonomiku podobný dopad jako kdysi kolaps Sovětského svazu. Žádný div, když uvážíme, že před deseti až patnácti lety zodpovídala Nokia za bezmála 90 procent tržní kapitalizace finského akciového trhu. S mírnou nadsázkou, finská ekonomika – to byla Nokia.
Po rozpadu SSSR Finsku přece jenom zůstal významný obchodní partner v podobě Ruska. Jenže teď před sebou Rusko nemá hospodářsky zářnou periodu, zvláště vyhrotí-li se ještě ukrajinský konflikt. Jinými slovy, Finsko, člen eurozóny, bolestivě zakouší a ještě asi pořádně zakusí, jaké to je, čelit vskutku citelnému asymetrickému šoku. Proč asymetrickému? Žádná jiná země, v níž se platí eurem, momentálně nečelí ničemu srovnatelnému – v žádné jiné zemi eurozóny nevyvinuli Nokii 5110, na žádné jiné zemi dnešní eurozóny Sověti netestovali studenoválečné obchodní strategie. Finsko je prostě vysoce specifické, jeho měna však nikoli.
Za časů, kdy se tam ještě platilo finskou markou, by v takové situaci přirozeně došlo k depreciaciměny. Ta by sice nevyřešila strukturální problém ekonomiky, tj. nezajistila by, že přes noc vyroste nějaký plnohodnotný nástupce Nokie z doby její největší slávy, nicméně by Finům pomohla řešit problém s nezaměstnaností. Mzdy by třeba i zůstaly nominálně stejné, avšak prostřednictvím oslabení kurzu by klesly v mezinárodní perspektivě. A to na úroveň, kterou by produktivita finské ekonomiky – nepopoháněná již lokomotivou jménem Nokia – „utáhla“. Finům by sice zdražilo zboží z dovozu či produkty, v jejichž ceně jsou započítány zahraniční vstupy, a jistě by si tedy i tak museli utáhnout opasky, avšak utažení by nebolelo tolik jako to, které nastává s eurem. Nemůže-li totiž k přizpůsobení ekonomiky na „pohon bez Nokie“ dojít oslabením kurzu měny, musí k němu dojít i snížením mezd. A protože na mzdu si málokdo nechá sáhnout, řeší to zaměstnavatelé propouštěním. Jádro v ohrožení Problém toho typu, s nímž se potýká Finsko, je svým způsobem zapeklitější než těžkosti, kterým byly vystaveny periferní země eurozóny v době kritické fáze evropské dluhové krize v letech 2010 až 2012. K základnímu uklidnění situace, zdá se, zatím stačila mazaná slovní intervence šéfa Evropské centrální banky Maria Draghiho, který v červenci 2012 rezolutně prohlásil, že pro záchranu eura učiní vše, co si situace vyžádá, přičemž ubezpečil, že to bude stačit. Po těchto několika slovech globální investoři uvěřili, že rozpad eurozóny se konat nebude, že ji dokonce ani Řecko neopustí, a dluhopisové výnosy problémových zemí (čili nákladnost obsluhy jejich zadlužení) začaly významně klesat.
Problémy periferie totiž vyhrotila obecná obava, že jsou předzvěstí rozpadu eurozóny. Tuhle obavu Draghi rozptýlit dokázal. Co však sebeumnější slovíčkaření centrálního bankéře nedokáže, je zbudovat ve Finsku podnik o síle Nokie z doby, kdy celosvětově sklízela ovace.
Co hůř, problémy finské ekonomiky mohou být symptomem obecnějšího trendu, kterým je pozvolné přesouvání evropské krize z periferie do jádra starého kontinentu. Nejen Finsko, ale i Francie, Itálie, Nizozemsko, Švédsko, Rakousko, či dokonce samotné Německo mohou podle některých prognóz v nadcházející době zaznamenat hospodářské otřesy a útlum. Ty by – zejména v případě německého útlumu – následně dopadly i na Českou republiku. Navíc v každé ze jmenovaných zemí mohou vést k dalšímu útlumu jiné příčiny, což znesnadňuje, ba znemožňuje – jako v případě Finska – užití jednotné měnové politiky jakožto stimulujícího prostředku. Zdá se tedy, že sdílení eura zatím stále nevede ke stírání strukturálních rozdílů mezi členskými státy a že riziko ničivě asymetrického vývoje rozhodně není zanedbatelné. To však byly klíčové předpoklady, jimiž se obhájci ustavení evropské měnové unie v 90. letech zaklínali.
Vyšlo v Lidových novinách.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
