V nejhorším možném scénáři bude Západ jedním velkým „Wu-chanem“. To by mělo na českou ekonomiku horší dopad než světová finanční krize před deseti lety. V tuto chvíli je naštěstí realističtější počítat s tím, že se překážce jménem koronavirus vyhneme.
Nouzový stav. Nastupující karanténa. Takřka každým dnem vláda stupňuje přísnost svých opatření pro boj s koronavirem. Ekonomika postupně brzdí. U nás i za hranicemi. Jsme v krizi. Ne však ekonomické, ale epidemiologické. To je zásadní rozdíl proti situaci v roce 2009, kdy na Česko tíživě dolehly důsledky světové finanční krize.
Představme si ekonomiku jako auto. V době finanční krize zpomalilo, dokonce se zastavilo, aniž by to byl náš záměr. Úvěrový trh tehdy zamrzl, protože banky si kvůli krizové erozi důvěry přičítaly velkou rizikovou přirážku za riziko. Dluh i proto začal být nezvladatelný – jak na úrovni domácností, tak firem a zemí. Auto se vážně porouchalo. Teď je však auto víceméně v pořádku. Jen kvůli nouzovému stavu teď pojede „na půl, či dokonce čtvrt plynu“ nikoli proto, že je porouchané. Ekonomiku zpomalujeme záměrně. Je to naše rozhodnutí, ne důsledek přerostlého dluhu. Přibrzďujeme jedoucí auto, aniž by bylo porouchané, neboť se objevila nenadálá překážka – koronavirus.
Brzdíme, abychom nenarazili, tedy aby se epidemiologická krize nestala katastrofou lidstva. Usoudili jsme, že zdraví má před penězi přednost, a je to tak správně.
Peníze jsou druhořadé, ale jsou. Nynější manévr bude tím dražší, čím delší bude brzdná dráha, případně čím důraznější bude sešlápnutí pedálu, protože pak roste riziko smyku. Smykem se možná vyhneme překážce, avšak auto bude nějakou dobu nepojízdné. Může to trvat léta, jako po roce 2008, než nepojízdný vůz rozjedeme.
Krizové opatření české vlády, spočívající v zákazu maloobchodního prodeje v řadě druhů prodejen a provozoven v Česku v tomto týdnu připraví ekonomiku o miliardy, ba desítky miliard. Pár příkladů za všechny. Například útraty lidí v restauracích loni přesáhly 175 miliard korun. Z toho plyne, že za deset březnových dní, po něž úplný zákaz maloobchodního prodeje zatím platí, přijdou provozovatelé restaurací o zhruba 4,1 miliardy korun.
Za oděvy a obuv loni lidé utratili zhruba 98 miliard korun. Prodejci oděvů a obuvi tak kvůli zákazu přijdou o 2,5 miliardy korun. Za nábytek, koberce či interiérové vybavení loni lidé utratili 52 miliard korun.
Zákaz je připraví o 1,3 miliardy korun. Za domácí spotřebiče se utratilo 24 miliard korun. Zákaz tedy prodejce připraví asi o 500 milionů korun.
To vše je stále jen „přibrzdění“ ekonomiky, nikoli „smyk“. V případě zboží, jako jsou oděvy nebo nábytek, se totiž ve většině případů jeho vlastní pořízení pouze v čase posune. Lidé tedy džíny nebo gauč nakoupí poté, až zákaz skončí. Z celoročního hlediska by tak prodejcům kvůli vyhlášenému desetidennímu zákazu zásadní ztráty vzniknout neměly. Výrazné škody by neměly vzniknout ani jejich dodavatelům. Pravda, jiné je to v případě prodeje věcí okamžité spotřeby, jakým je třeba jídlo v restauraci. V tomto případě se dá těžko předpokládat, že lidé budou nynější nemožnost poobědovat v restauraci kompenzovat navýšenou konzumací po skončení zákazu. Drtivé většině provozovatelů restaurací a jejich dodavatelů tak vznikají nevratné ztráty.
Někdy mohou být ztráty tak neúnosné, že dojde na propouštění. Ale ani to nemusí být pro ekonomiku fatální. Pokud přibrzdění bude poměrně krátké a mírné, ke smyku nedojde, a propuštění lidé si posléze, až se ekonomika začne zotavovat, najdou docela rychle novou práci. Česko se vyhne recesi a schodek státního rozpočtu se na konci roku bude pohybovat v rozmezí do 100 miliard korun, což by vzhledem k nynějším okolnostem byl deficit přijatelný.
Když se však tuzemské hospodářství dostane kvůli brzdění do smyku, znamená to plošný a značný výpadek v tržbách firem, a tedy i v daňovém inkasu veřejné kasy. Zároveň bude vláda muset patrně kompenzovat ve velkém měřítku ztráty vzniklé firmám či veřejným institucím. Je také třeba počítat s naprostým ochromením zahraničního obchodu, osudovým zhoršením zahraničních dodávek do Česka, ale i s dramatickým zhoršením odbytu na vývozních trzích, neboť i tam pochopitelně nastane vážné hospodářské zpomalení. Itálie už je v recesi nyní. To vše znamená výrazné zhoršení příjmů veřejné kasy. V krizovém roce 2009 odpovídal schodek státního rozpočtu zhruba 4,9 procenta hrubého domácího produktu.
Pokud by byl schodek tak vysoký i letos, bude v absolutním vyjádření činit zhruba 285 miliard korun.
Světové burzy se přitom minulý týden vyvíjely nejdivočeji za posledních 90 let, propady byly historické. To signalizuje, že situace kolem šíření koronavirové nákazy může na světovou ekonomiku dopadnout hůře než finanční krize v roce 2009. Smyk z nynějšího brzdění nás může vyjít dráž než porouchání vozu v roce 2008.
Minulý týden zažily trhy jedny z nejhorších dní dějin proto, že investorům došlo, že zřejmě řadu dalších oblastí Západu včetně USA čeká to, čím prošla čínská provincie Chu-pej a čím prochází Itálie. Koronavirus už je na Západě. Je otázkou, kterou zodpoví příští dva nebo tři týdny – jaké jeho země či oblasti budou další „Itálií“. V nejhorším možném scénáři bude Západ jedním velkým „Wu-chanem“. To by mělo na českou ekonomiku ještě horší dopad než světová finanční krize z doby před deseti lety. Deficit by v takovém případě mohl činit zmíněných 285 až 315 miliard korun. V tuto chvíli je ovšem naštěstí stále realističtější počítat s tím, že se smyku i překážce jménem koronavirus vyhneme, a deficit se tedy vejde do jedné stovky miliard korun.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
