Nezaměstnanost je v Česku na rekordních číslech, rostou i platy. Paradoxně za to můžeme děkovat i jižním státům, jako je Řecko a Španělsko, které přijaly euro, a tak ztratily konkurenceschopnost.
Nikdy v novodobé historii Česka tu nebylo tolik zaměstnaných lidí jako dnes. Džob mají bezmála tři čtvrtiny těch v produktivním věku. Míra nezaměstnanosti se dostala nejníže od 90. let a je nejnižší v EU, takže zaměstnavatelé se o lidi musí přetahovat. Musí přihazovat na mzdách.
Ty loni po očištění o inflaci rostly nejvíce od roku 2003.
V posledním loňském čtvrtletí se poprvé v historii průměrná měsíční mzda přehoupla přes třicet tisíc korun. Životní úroveň roste napříč zemí, byť regionální rozdíly přetrvávají. Ovšem ze všech 77 okresů žádný nemá míru nezaměstnanosti vyšší než 8 procent. Pokud by na toto číslo klesla průměrná míra nezaměstnanosti v eurozóně, hodně by se slavilo. A to tam teď klesla nejníže od roku 2008.
Navíc, vlastní výrobní výkonnost české ekonomiky (měřená ukazatelem hrubé přidané hodnoty, svým způsobem více vypovídajícím, než je běžnější ukazatel hrubého domácího produktu) rostla loni ve čtvrtém čtvrtletí nejrychleji za takřka jedenáct let.
Od roku 1993 lze v novodobé historii Česka těžko najít období, kdy by prosperovalo lépe než dnes. Dokonce ani v bujarých předkrizových letech 2005 až 2007 se mu v souhrnu nevedlo tak dobře. Vděčíme za to několika faktorům. Jeden z nich však přehlížíme. Euro. Proč bychom mu měli být vděční za prosperitu, když jsme je nepřijali? My ne, ale jiní ano. A některým z nich vážně uškodilo. Řeč je zejména o zemích jižního křídla eurozóny.
Euro se formálně zrodilo v roce 1995 na summitu EU v Madridu. Symbolické. Od poloviny 90. let tak mezinárodní investoři mohli spoléhat na to, že dluh zemí, jako je Španělsko, Itálie či Portugalsko, se už brzy bude počítat v jednotné měně. Uvěřili tomu, že tyto země vstupem do eurozóny a vzdáním se svých potenciálně značně nestabilních měn přijímají oběživo pevné jako německá marka.
Výsledkem bylo, že od konce 90. let do vypuknutí světové finanční krize v roce 2008 si celý jih eurozóny od investorů půjčoval výrazně výhodněji než předtím. Třeba Itálie na úrocích ušetřila tolik, že si mohla dovolit zrušit DPH. Řecko díky výhodným půjčkám rozmáchle rozšířilo řady státních zaměstnanců. A navýšilo jejich platy. Ve Španělsku zase výhodné půjčování za nízký úrok nafouklo nemovitostní bublinu. Kvůli ní tam stoupaly mzdy ve stavebnictví, jejichž růst museli pochopitelně dohánět v jiných sektorech ekonomiky.
Mzdy rostly rychleji než produktivita, a tak země přišla o svoji konkurenceschopnost. A po roce 2008 už ji nikdy nezískala zpět. Výkon španělského průmyslu je stále i dnes o čtvrtinu slabší než před 10 lety. Podobný, ne-li horší, vývoj poznamenal i ostatní země jihu eurozóny. Všechny kvůli euru a nízkým úrokům přišly ve výsledku o konkurenceschopnost, pokud se neocitly v bankrotovém stavu.
Enormní ztráta konkurenceschopnosti jihu eurozóny nahrála novým zemím EU ze střední a východní Evropy včetně Česka.
Jejich konkurenceschopnost tváří v tvář úpadku eurového jihu relativně vzrostla.
I proto je dnes ekonomická kondice zemí, jako je Česko, Polsko či Maďarsko, znatelně nad úrovní průměru EU či eurozóny.
Jestliže jen španělský průmysl za deset let oslabil o zmíněnou čtvrtinu, část tohoto výpadku v evropském pohledu nahrazuje vyšší průmyslovou produkcí i česká ekonomika. Proto je dnes u nás hospodářská situace ještě lepší než za předkrizové konjunktury let 2005 až 2007.
Bohatneme i díky tomu, že mnozí naši konkurenti si na euru vylámali zuby.
Z této perspektivy se volání části české průmyslové lobby a jí nakloněných politiků pro přijetí eura zdá být masochismem. Je ovšem třeba říci, že nás by jeho případné přijetí nepoškodilo tolik jako jih eurozóny. Euro by nám ale ani nic výrazně kladného nepřineslo. Rozumné je tedy stanovisko ČNB, která se k jeho přijetí staví skepticky. Naopak je škoda, že tatáž banka ne vždy dokáže odolat tlakům exportní lobby, pročež jsme přes tři roky zbytečně oslabovali korunu. I nyní, takřka rok po skončení intervencí, je koruna výrazně slabší, než by byla bez intervence. Přitom není čeho se bát.
Jižní křídlo eurozóny zůstává kvůli euru ekonomicky, ale i sociálně v dezolátním stavu. Nesvědčí ani zemím, jako je Finsko, kde takřka pětina mladých lidí nemá práci. Představa, že by Česko silnější koruna v evropském pohledu připravila o konkurenční výhodu, je tedy lichá. To by musela posílit dramatickým způsobem. Naopak její průběžné zhodnocování, které ČNB v roce 2013 bohužel na léta přerušila, je žádoucí. Exportéři a na ně navázaní dodavatelé totiž v jeho důsledku budou muset kontinuálně zvyšovat produktivitu a přidanou hodnotu výroby. Třeba v Singapuru v 80. a 90. letech důsledně provozovali politiku silné měny. A Singapur je dnes i díky tomu třetí nejkonkurenceschopnější ekonomikou světa.
Současná česká prosperita je nebývalá. Buďme za ni rádi. Zároveň vězme, že nejde jen o „kvantitu“ ekonomického růstu, ale i o jeho „kvalitu.“ A kvalita pokulhává. Jsme totiž stále středně rozvinutou ekonomikou, s malou přidanou hodnotou výroby. Ke „kvalitnějšímu“ růstu v dalších pěti či sedmi letech potřebujeme hlavně tyto věci. Zaprvé – odolat tlaku průmyslové a exportní lobby, která by z nás levnou montovnu měla nejradši do skonání věků, zadruhé – neoslabovat zbytečně korunu a zatřetí – nepřijímat euro.
Vyšlo v Mladé frontě Dnes.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
