Další bohatnutí celého národa občany šťastnějšími nečiní. To už ekonomové vědí od půle 70. let. Tehdy se poprvé objevily studie zpravující o takzvaném Easterlinově paradoxu – o tom, že životní spokojenost lidí v regionu, jenž již unikl z tenat extrémní bídy, nevzrůstá s obecným vzestupem jeho bohatství, nýbrž s relativním (v porovnání se spoluobčany) příjmovým polepšením si. Z hlediska spokojenosti prostě není důležitá absolutní výše bohatství (ekonomické výkonnosti), ale ta relativní. Proč tedy vlády stále usilují o další růst ekonomické výkonnosti, o stále nový růst hospodářského bohatství, když tím voličstvo stejně nerozradostní? Ač jsou i tací ekonomové, kteří dí, že růst, „růst růstu“, podstatný není, opak je pravdou. Růst zásadní je. I proto, že ač vyspělé zemi nezajistí spokojenější voliče, zaručí, že nebude stoupat jejich nespokojenost.
Z několika důvodů. Zaprvé, růst je nutnou podmínkou pro snížení nezaměstnanosti. Jak známo, nezaměstnaní bývají značně nespokojení, neboť tíživá situace na ně doléhá nejen finančně, ale i psychicky a dlouhodobě i zdravotně. Zadruhé, náklady vládních služeb stále narůstají. Nikoli primárně kvůli bujení byrokracie či neefektivitě státního sektoru, ale proto, že tyto služby relativně zdražují vůči jiným sférám ekonomiky. Jak to? Jeden obecný lékař ve státních službách vyšetří za den přibližně stejný počet lidí jako před třiceti lety, kdežto pracovník ve firmě vyrábějící třeba spotřební elektroniku vyrobí za den neporovnatelně nákladnější produkt než před těmi třiceti lety. Technologický rozvoj prostě zvyšuje produktivitu průmyslu, což ovšem značí, že relativně zdražují služby tam (třeba v obecném lékařství), kde se takové zproduktivnění nekoná – nemůže konat z povahy věci. Zatřetí, při vyšším růstu si vlády mohou dovolit volnější daňovou politiku. Začtvrté, je-li růst dostatečný, lidé nereptají na poměry ani na rozevírající se příjmové nůžky. A konečně zapáté, politici pravidelně voličům slibují růst, a ačkoli ten se dostavuje zpravidla díky privátnímu sektoru, mohou se pak (nezaslouženě) kasat, jak slib splnili.
Vyšlo v Týdnu.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
