Na námořní lince mezi Čínou a Sibiří mají v těchto dnech déjà vu. Jako roku 2018, když sankce zavedla Trumpova administrativa, se tam pokoušejí navýšit vývoz aluminy čili oxidu hlinitého. Tu potřebuje ruský gigant Rusal k výrobě hliníkového kovu. Čínští obchodníci nakládají na lodě mířící do Ruska menší náklad aluminy a zkoušejí, co jim ještě projde. Pokud to „projde“, náklad navýší. A pak dále. Dokud se „ucho neutrhne“. Pokud se tedy někdy vůbec utrhne.
Rusal, který je největším ruským výrobcem hliníku, ovládá jeden z nejbohatších Rusů, Oleg Děripaska. Děripaska, jehož jmění 2,5 miliardy dolarů jej řadí mezi bohaté oligarchy, ale nikoli ty nejbohatší (na první dvacítku jeho jmění nestačí), Rusal většinově ovládá skrze skupinu En+. Je jejím největším akcionářem. Nedávno na sebe upozornil nápadem, že Rusko by svoji metropoli mělo přesunout do Asie. Západ prý o partnerství s Ruskem evidentně nestojí, a to by tak mělo soustředit na Asii. To, že Děripaska navrhuje přesunout hlavní město blíže k Číně, jistě vnímají v Pekingu jako gesto náklonnosti. Ocení jej. Čína se tak možná i proto bude snažit vycházet Rusku vstříc nejen dodávkami aluminy.
U příležitosti bruselského summitu EU a NATO varovali koncem minulého týdne představitelé EU, že Čína může být připravena Rusku dodávat třeba i čipy nebo jiný hardware. Tedy nikoli jen aluminu, ale technologicky vysoce pokročilé zboží a komponenty.
Čína také nabádá své podnikatele a menší firmy, působící třeba v Moskvě, aby nemeškali a hned rozjeli další byznys s ruskými firmami, které v důsledku západních sankcí tak krvácejí. Sup se slétá na kořist. Peking to ale hodlá „hrát“ následovně: velké čínské firmy nepůjdou proti sankcím Západu, rizikovou hru rozjedou ty malé, jež lze potenciálně obětovat.
Některé čínské firmy také kradmo skupují levnou ruskou ropu už nyní. Ruská ropa je kvůli sankcím ve slevě, čehož využívají nejen čínští, ale též indičtí nákupčí. Oběma velkým asijským ekonomikám zatím dvojí hra vychází. Sankce Západu na ně nedopadají, přitom se jim daří prohlubovat obchodní vztah s Ruskem, nakupovat ve slevě, jež je výsledkem sankcí, a na sankcích tedy dokonce ještě vydělávat.
Ani Čína, ani Indie se ale Rusku úplně do náruče nevrhnou, jen tak „napůl“. Západ je pro ně ekonomicky také podstatný, často výrazně podstatnější než Rusko. Třeba z hlediska Číny je Západ, tedy EU a USA, desetkrát větším obchodním partnerem než Rusko.
Nelze tedy čekat, že by Rusko Evropu coby stěžejní odbytiště svých surovin nahradilo kýmkoli jiným – ani Čínou nebo Indií ne. Letos se tak i proto ruská ekonomika v důsledku války a sankcí propadne minimálně o patnáct procent a do konce příštího roku ztratí výsledek ekonomického růstu uplynulých patnácti let.
Na druhou stranu, závislost Evropy na Rusku půjde odbourat jen těžko. Spojené státy letos představují největšího světového vývozce zkapalněného zemního plynu. Proto hrají zásadní roli při odklonu Evropy od dodávek ruského plynu. Ať už tento případný odklon bude dobrovolný, nebo daný jednáním Ruska. Například požadavek Ruska ze středy minulého týdne, ať mu evropští odběratelé platí za plyn v rublech, je pro většinu Evropy nepřijatelný a může vést k vypovězení smluv o dodávkách plynu.
Koncem minulého týdne se rovněž na summitu v Bruselu USA s EU dohodly na navýšení dodávek zkapalněného plynu o minimálně patnáct miliard metrů krychlových. To je solidní navýšení. Vždyť v dosud rekordním roce, loňském, činily americké dodávky zkapalněného plynu do EU celkem 22 miliard metrů krychlových. Nicméně ani patnáctimiliardové navýšení zdaleka nemůže stačit na odstřižení EU od ruského plynu. Dohoda tak vlastně podtrhuje právě to, jak moc bude pro Evropu obtížné výrazněji se od ruských energií odstřihnout.
Plynovody totiž Rusko ročně dodává Evropě 150 miliard metrů krychlových. Tedy desetinásobek objemu, jenž odpovídá navýšení, na němž se minulý týden Washington s Bruselem dohodly. Dalších až 18 miliard metrů krychlových plynu pak navíc Rusko Evropě zajišťuje ve zkapalněné podobě.
Sama EU loni dovezla z Ruska celkem 155 miliard metrů krychlových plynu. Po ruské invazi na Ukrajinu by ale ráda dvě třetiny, lehce přes 100 miliard metrů krychlových, tohoto dovozu „zrušila“. K tomu ovšem potřebuje záložní zdroj. I pokud by nakonec dovoz z USA odpovídal 50 miliardám metrů krychlových ročně, stále to znamená jen poloviční pokrytí tímto záložním zdrojem. Navíc USA zjevně zatím nemají jasno ani v tom, jak zajistí minulý týden dojednaných dodatečných patnáct miliard metrů krychlových plynu.
Břidliční těžaři ropy a plynu v USA už od loňska jen vlažně reagují na apely Bílého domu, ať svoji těžbu navýší. Bidenova administrativa je o to žádá, neboť by ráda docílila snížení cen pohonných hmot. Příliš drahé pohonné hmoty totiž mohou v blížících se volbách do Kongresu nahrát republikánům. Navíc výhledově mohou ohrozit Bidenovo znovuzvolení.
Přesto se Bílému domu zatím těžaře v USA přesvědčit nedaří. Těžaři chtějí svoji produkci navyšovat jen postupně, neboť se obávají cenové války v kartelem OPEC a jeho spojenci v čele s Ruskem. Břidličným těžařům v USA se totiž těžba vyplácí až od vyšší úrovně ceny ropy nebo plynu na světových trzích. Pokud by cena daných surovin klesla, třeba v důsledku navýšení těžby ropy ze strany Saúdské Arábie, hrozí, že jejich navýšené investice nepadnou na úrodnou půdu a oni místo toho padnou do ztráty. Jako se to stalo už vícekrát v nedávné minulosti.
Výrazné snížení energetické závislosti EU na Rusku je tak i po bruselské dohodě EU a USA z minulého týdne stále jen „hudbou budoucnosti“.
Evropa tedy potřebuje Rusko. A Rusko potřebuje Evropu. Čína ani Indie mu ji nenahradí. Zvláště když teď jsou pod drobnohledem Západu. Občas jistě něco „propašují“ nebo něco zobchodují, nejen aluminu nebo ropu, ale nebudou ochotny riskovat, že by na ně Západ uvalil sankce jako na Rusko.
Tím pádem se Rusko ocitá zjevně ve stále zoufalejší pozici. Svědčí o tom i dění na trhu s kryptoměnami. Bitcoin koncem minulého týdne výrazněji nereagoval na zprávu světových médií v čele s BBC, že by Rusko mohlo při obchodování s ropou a plynem využít právě nejstarší a nejrozšířenější světovou kryptoměnu. Cena bitcoinu se sice vyhoupla nad úroveň 44 tisíc dolarů, poprvé od začátku března, avšak stále zůstala citelně níže v porovnání s loňskou maximální cenovou úrovní. Loni v listopadu se bitcoin prodával takřka za 69 tisíc dolarů.
Pokud by trh ze své jakkoli podstatnější části věřil, že Rusko bude moci systematicky a plošně využívat kryptoměnu k obchodování s jeho klíčovými surovinami, bictoin by dramaticky zpevnil. Byl by to do značné míry zlom v jeho celé dosavadní historii, jež se píše od přelomu let 2008 a 2009.
To, že by Rusko mohlo bitcoin využívat, pronesl šéf výboru pro energetiku Státní dumy Pavel Zavalnyj. Vedle toho ale jmenoval další, již konvenční, národní měny typu té čínské nebo turecké.
Zavalnyj zřejmě bitcoin do svého výčtu zahrnul z politických důvodů, ve snaze navodit Západu, ale i domácímu publiku dojem, že Rusko má k dispozici širší paletu možností, jak západní sankce obcházet. Ve skutečnosti ovšem zjevně paleta tak široká není.
Navíc pro Rusko by přijímání bitcoinu za klíčové suroviny typu plynu a ropy mohlo být extrémně prodělečným podnikem. Vždyť od první poloviny listopadu 2021 bitcoin vůči dolaru ztratil zhruba 35 procent své hodnoty. Což je srovnatelné s tím, kolik od té doby ztratil vůči americké měně rubl. Ten přišel o 40 procent své hodnoty. A to na Rusko byly mezitím uvaleny historicky bezpříkladně tíživé sankce, zatímco na bitcoin nikoli.
Propad rublu navíc může tlumit ruská centrální banka, například prodejem části svých „nezmrazených“ devizových rezerv. Pokud začne padat bitcoin, nezmůže ruská centrální banka nic.
Aby toho nebylo málo, co hraje v neprospěch ruského využívání bitcoinu, klíčový obchodní partner nadcházející doby, Čína, se bitcoin snaží vypudit. Peking zakazuje bitcoin těžit a používat. Kvůli zákazu těžby kryptoměny v Číně se její tamní těžaři museli v nedávné době přesouvat do jiných zemí, zhusta právě do Ruska.
Myšlenka, že Rusko může přijímat bitcoin za své suroviny, ale nemusí být jen blufováním, nýbrž aktem zoufalství. Vrcholní politici typu Zavalného si musí uvědomovat fatální důsledky rostoucí ruské izolace od světových trhů, což je skličující dokonce z hlediska jejich vlastní další politické kariéry.
Pádivá inflace a nedostatek základních surovin nebo léků, které v důsledku sankcí řadové Rusy začínají „drtit“ už nyní, se budou jen dále stupňovat. A s tím i frustrace ruské veřejnosti a její touha zbavit se současného politického establishmentu. To může politiky typu poslance Zavalného uvádět do zoufalství. A zoufalí lidí pronášejí zoufalá slova. Včetně těch o využívání bitcoinu.
Lukáš Kovanda, Ph.D., je český ekonom a autor ekonomické literatury. Působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Analyzuje a komentuje makroekonomická témata, investice i nové fenomény typu sdílené ekonomiky, kryptoměn či fintechu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze.
Je členem vědeckého grémia České bankovní asociace.
