Potraviny zdražují američtí bankéři

Lze chránit životní prostředí prostřednictvím čistě tržního přístupů? Je kapitalismus kompatibilní s environmentalismem?

Nejdůležitější věcí, již bychom si měli uvědomit, je, že kapitalismus představuje motor ekonomického růstu. A bez ekonomického růstu nelze mít kvalitní životní prostředí. Ekonomický růst a autentický kapitalismus nastává tehdy, když jsou zajištěna vlastnická práva, když existuje solidní právní řád spojený s dobrou vymahatelností práva, když existuje demokratická vláda. Jakmile jsou tyto předpoklady splněny, nastává ekonomický růst. A jakmile takový růst nastane, dočkáme se kvalitního životního prostředí. Takže kapitalismus a kvalita životního prostředí nejsou nekompatibilní, vlastně kapitalismus je nutnou podmínkou pro to, aby životní prostředí bylo kvalitní.

Ptám se, neboť panuje poměrně silné přesvědčení – jak u veřejnosti, tak mezi experty -, že životní prostředí může být efektivně chráněno pouze vládou nebo jinými státními mechanismy, nikoli ovšem trhem, neboť v rámci konkurenčního boje prý zápasí každý s každým a přírodní zdroje jsou pleněny.

Bez ohledu na to, zda jde o kapitalistický, socialistický nebo třeba komunistický systém, dokud ta či ona ekonomika nevytváří dostatečné bohatství, nelze mít kvalitní životní prostředí. Jakmile ovšem ekonomika docílí jistého ekonomického růstu, je klíčové – z environmentálního hlediska – učinit z životního prostředí aktivum. To znamená, že je třeba nalézt cesty, jak zajistit, aby se firmám a jednotlivcům ochrana životního prostředí vyplatila. Občas – ale rozhodně ne vždy – je tak zapotřebí i vládní regulace. Během výzkumu, který jsem prováděl v rámci svého institutu (Property and Environment Research Center, pozn. red.), jsme přišli na to, že proto, aby se z životního prostředí stalo aktivum, jsou klíčová vlastnická práva. Jednoduše to lze vyjádřit tak, že nikdo nemyje pronajaté auto – nestaráme se prostě o věci, které nevlastníme. Budou-li lidé moci vlastnicky více participovat na životním prostředí, dočkáme se jistě i vyšší environmentální kvality.

Terry L. Anderson (*1947)

Emeritní profesor Montanské státní univerzity a ředitel Property and Environment Research Center je klíčovým obhájcem čistě tržního přístupu k environmentálním otázkám – míní, že takový přístup je ekonomicky hospodárný a zároveň ekologicky šetrný. Anderson, autor několika knih a někdejší poradce prezidenta George Bushe juniora, miluje lov lukem, rybaření, lyžování a horolezení.

⊕ Poslechněte si rozhovor s Lukášem Kovandou o Terrym Andersonovi.

Můžete uvést příklad?

Jsme-li vlastníky půdy, jsme přirozeně motivováni k tomu, abychom ji chránili. Budeme motivováni k tomu, chránit vodu, jež těmi pozemky protéká, aby byla vhodná pro plodiny, jež se tam pěstují, aby tam i nadále mohly růst stromy. Když tu půdu ovšem ve vlastnictví nemáme, ten motiv bude výrazně tlumen. Opět: nikdo nemyje pronajaté auto.

V současnosti vzrůstají obavy z budoucí vzácnosti pitné vody. Objevují se dokonce spekulace o možných vodních válkách. Obáváte se rovněž? Jak jim předejít?

Voda je typ statku, na nějž lze výtečně uplatnit tržní principy. Nyní je ovšem problém takový, že voda není ceněna na úrovni, která by odrážela její skutečnou vzácnost. Dokud se tak nestane, lidé s ní budou nadále plýtvat – to je, co se týče strany poptávky. Na nabídkové straně pak neexistují dostatečné podněty pro dodavatele, aby poskytovali dobrou a čistou vodu. Dokud budou ceny vody příliš nízké a dokud ji budeme spotřebovávat příliš mnoho a dokud rovněž bude nabídka omezená, vodní války zůstanou reálnou možností. Jsou reálnou možností, jelikož trh s vodou ve větší míře neexistuje. V zemích, kde je takový trh ustaven – v Chile, v USA, v Austrálii – spotřebitelé s vodou zacházejí mnohem šetrněji, a to jak v domácnostech, tak třeba v zemědělství. Voda je v těch zemích též čistší a panují tam tedy příhodnější podmínky pro chov ryb a další vodních živočichů.

Souhlasíte s tvrzením, že voda bude ropou budoucnosti?

Ano, pokud z ní učiníme obchodovatelnou komoditu. A jako s ropou – pokud půjde cena nahoru, lidé sníží spotřebu, zatímco dodavatelé přijdou s novými způsoby, jak vodu nabízet. Vezměte si, že když kupujete obyčejnou láhev vody, staráte se mnohem více o to, jak s ní naložíte, než když jen otočíme kohoutkem a vodu získáme víceméně zdarma.

Jste rovněž spoluautorem knihy „The Not So Wild Wild West“. To je překvapivý název, neboť většina lidí má zažitou image Divokého západu coby vskutku divokého místa, kde byly přestřelky kovbojů s indiány na denním pořádku, kde neexistovalo žádné právo, žádný zákon.

Žiju v Montaně, tedy tam, kde býval onen údajný Divoký západ. Naše historie je na kovboje a indiány opravdu bohatá. Nepředstavujme si, že když kovbojové na Západ dorazili, vytáhli kolty a začali na sebe při první příležitosti pálit. Naopak, ti lidé ustavili příhodná vlastnická práva, čímž vytvořili podněty pro správné obdělávání půdy, pro vhodné zavlažování či pro efektivní těžbu. Učinili tak vlastně bez účasti jakékoli vlády, jakéhokoli dozoru „shora“. Chovatelé dobytka tak žili jeden vedle druhého, vycházeli spolu, a farmářům se zase vyplatilo investovat do zavlažování, aby mohli pěstovat plodiny – vlastnická práva byla zkrátka dobře ošetřena.

A indiáni?

Ti si také uvědomovali přínos vlastnických práv a trhů vůbec.  Vlastnili například jednotlivě své koně, což se projevovalo dobrou péčí o ně tak, aby zajistili bezproblémovou reprodukci – aby počet koňů ve vlastnictví eventuálně rozšířili. Byl to jejich hlavní zdroj bohatství. Na severozápadě dnešních USA, kde jsou vody bohaté na populace lososů, zase indiánské rodiny vlastnily ony toky a velmi dobře se o ně starali – tak, aby se lososi i nadále vraceli. Takže Divoký západ, to je pouze image z filmů, nikoli realita.

Tedy žádná přehršel přestřelek, vražd, loupežných přepadení?

Dobový tisk, například staré noviny, umožňuje dobře určit třeba míru, v jaké v těch lokalitách docházelo k vraždám. Tato míra nebyla odlišná od té, jež je realitou v některých velkoměstech současnosti. Přitom navíc souvisela převážně jen s opileckými incidenty, byla hodně spjatá s tehdejšími bary a bordely. Míra vražednosti se opravdu moc nelišila od stavu dnes.

Vyvražďovali přistěhovalci indiánské obyvatelstvo?

Indiáni byli poraženi armádou Spojených států, nahnáni do rezervací a donuceni přijmout velmi odlišný styl života. Pro některé z nich to zpočátku nebyl zas až takový problém. Například indiáni z Montany rychle začali chovat dobytek a dodávat jej na trh, čímž docela bohatli. Naneštěstí se do dění vložila federální vláda, jež převzala kontrolu nad rezervacemi, v nichž nastolila opravdový socialismus. Studoval jsem zevrubně ekonomické aspekty těchto rezervací – jasně se ukazuje, že rezervace, v nichž fungují nějaká vlastnická práva, a takové existují, zaznamenávají mnohem svižnější hospodářský růst, dosahují vyšší zemědělské produktivity a jsou obecně bohatší. Dokonce i v indiánských rezervacích v Americe jsou tedy vlastnická práva klíčovou hybnou silou. A co se týče životního prostředí, některé rezervace – například jistá rezervace v Arizoně – už začínají užívat způsoby, jimiž své životní prostředí kapitalizují. Spravují řeky a jezera, aby umožnily rybaření, dbají na ochranu divočiny, aby tam byl možný lov, část svahů vyhrazují lyžařským areálům a dbají, aby sklizeň stromů byla udržitelná. Chrání životní prostředí, neboť jej vlastní.

Takže federální vláda, a nikoli kovbojové jsou vinni strádáním indiánů?

Federální vláda od počátku nahlížela sama se sebe jako strážkyni amerických indiánů. A v tom neodváděla příliš dobrou práci. Ano, souhlasím, hlavní problém, jemuž dnes Indiáni v USA čelí, je centralizovaná úřednická správa jejich životů a zdrojů, správa takříkajíc „shora“.

Radil jste prezidentu Bushovi juniorovi v otázkách nakládání se státními pozemky. Četl jsem nedávno zajímavou studii (viz článek), podle níž byla hypoteční a tedy i finanční krize částečně zapříčiněna přebujelou regulací územního rozvoje v některých státech USA. Jen v těchto státech totiž nemovitostní bublina vznikla. Co si o tom myslíte?

Zmínil bych nejprve něco na podobné téma – na téma veřejných zdrojů a územního rozvoje. Tím je ropa a rozvoj energetických kapacit na federální půdě. Mám na mysli konkrétně loňskou pohromu v Mexickém zálivu, kde uniklá ropa způsobila rozsáhlou ekologickou škodu. Částečně byla pohroma způsobena tím, že vláda neumožňuje rozvoj těžebních kapacit na pevnině, na veřejné půdě, kde jsou přitom značné zásoby ropy. Domnívám se, že regulace půdního využití nutí energetické společnosti, aby těžily v křehkých podmínkách hluboko pod hladinou oceánu. Pak nastávají takovéto katastrofy, k nimž by na pevnině pochopitelně nedošlo. A podobné to bude v tom stavebnictví. Když vláda stanoví, že tady a tady se nesmí stavět, někde jinde, kde dosud stavět lze, se tlak na ceny znásobí. Obecně lze říci, že vláda, která reguluje užití zdrojů, podněcuje tlak na tyto zdroje. A mnohdy tím omezuje ekonomický růst, který je, jak jsem řekl, klíčový pro kvalitu životního prostředí.

Jak se výdajů na životní prostředí dotknou pokrizové škrty?

Konzervativci dnes v USA ovládají Kongres a velmi se zasazují za to, aby snížili výdaje ve všech možných oblastech. Je tak redukován i rozpočet Agentury ochrany životního prostředí (Environmental Protection Agency, EPA, pozn. red.). Někteří lidé praví, že to povede k environmentálním pohromám. Je však nutno si uvědomit zaprvé to, že v současnosti se regulacemi ze strany EPA dodatečně zkvalitňuje životní prostředí už jen velmi nepatrně. EPA možná měla své jisté opodstatnění v počátcích svého fungování, kdy například továrny ve velkém vylévaly odpad do řek, leč dnes již není tak důležitá. Vlastně rozsáhlejší škrty, které se týkaly EPA, provedla Reaganova administrativa v osmdesátých letech. Kvalita životního prostředí se přitom tehdy zlepšila docela výrazně. Myslím, že důvodem byl ten fakt, že během osmdesátých let americká ekonomika rostla a firmy a podniky tak nalézaly efektivnější metody práce se vstupy, se zdroji – vyráběly s menším znečištěním, šetrněji.

Co si myslíte o aktuálním růstu cen potravin a komodit. Souvisí to nějak s výše řečeným?

Domnívám se, že v tomto ohledu existuje jedna důležitá hybná síla, a tou je inflace. Americká ekonomika sice ještě nezaznamenala nějakou rapidní inflaci, ale nalili jsme skrze Federální rezervní systém (Fed) do ní tolik nových peněz, že inflace je – jak jsem přesvědčen – nezbytná. První sektor, v němž ji již zaznamenáváme, je právě ten komoditní – a také sektor potravin. Samozřejmě v případě komodit se přidává další faktor, který tlačí na růst cen, a tím je nestabilita arabského světa a Blízkého východu (dotýká se zejména ropy), či Afriky nebo Jižní Ameriky (dotýká se jiných komodit). Nejde tedy ani tak o to, že by se snad zdroje vyčerpávaly, jako spíše o problém politické nestability. Kde přetrvává politická nestabilita, tam jdou ohledy na šetrné zacházení ze zdroji stranou.

Jsou slyšet i takové hlasy, že za růstem cen potravin na světových trzích je právě uvolněná měnová politika americké centrální banky (Fedu) – lití enormního množství nových peněz do ekonomiky. Co si o tom myslíte?

Spojené státy samozřejmě spotřebovávají značné množství ropy. Existuje tam tedy mnoho zájmových skupin, které usilují o to, aby přísun ropy z Blízkého východu v žádném případě neustával. Ale inflační tlaky budou mít nepochybně politické důsledky. A soudím, že na Blízkém východě se některé z těch důsledků projevují – lidé vidí, že jejich reálné příjmy klesají, zatímco „jejich“ ropa nadále proudí do velmi bohatých zemí. Na Blízkém východě také mnohdy nejsou dobře ošetřena vlastnická práva. Obyčejní lidé mají velmi málo z nerostného bohatství svých zemí a tak žádný div, že si nárokují větší kousek pomyslného koláče.

Myslel jsem to v tom smyslu, zda vidíte nějaký přímý vztah mezi kvantitativním uvolňováním Fedu a rostoucími cenami potravin a komodit?

Coby ekonom myslím, že o tom nemůže být pochyb. Fedu nešéfuji, avšak kdyby tomu tak bylo, rozhodně bych nenechal pumpovat do ekonomiky tolik peněz. Fed ovšem tancuje, jak píská Kongres. Zvyšováním objemu peněz v ekonomice financuje deficit, a to může mít nakonec pouze jediný dopad – růst cen. Tyto ceny porostou nejprve a nejvíce, jak se domnívám, v sektorech komodit a potravin.

Jakou inflaci očekáváte v USA během tak tří let? Bude dvojciferná?

Už nyní pozorujeme, že cenové indexy stoupají. Myslím, že se jedná o signál, že inflace je už před námi. Zřejmě nebude dvojciferná, ale i tak mám z toho vývoje obavy.

K růstu cen potravin přispívá dle mnohých i nešťastná dotační politika řady vlád, zejména podpora biopaliv.

Určitě. Vládní dotace zneefektivňují užití přírodních zdrojů. I americká vláda dotuje produkci kukuřice, z níž je vyráběn etanol. Ty dotace byly prosazeny ve jménu snížení spotřeby ropy, ve jménu redukce závislosti na fosilních palivech. Výsledkem jsou však mnohem vyšší ceny kukuřice i to, že se v USA nyní půda využívá mnohem intenzivněji – kukuřičná pole se rozšiřují tak, že jsou přímo vedle mokřin, které přitom environmentalisté, jak hlásají, nechtějí ohrožovat. Mexičané, pro něž je kukuřice zcela zásadní součástí jídelníčku, zase za ni musí platit vyšší ceny. Je to dominový efekt. Kdykoli vyjdou najevo nějaké neblahé environmentální následky, obvykle se nejprve táži, které dotace je zapříčiňují.

Je to globální problém. V České republice je situace podobná – také „žloutne“. Co s tím dělat?

Nikdy se nezbavíme lobbyistů. Musíme však docílit toho, aby vlády přešla chuť určovat, co je nejlepším zdrojem energie. Vládní úředníci totiž nikdy nebyli zdatní ve vybírání vítězů. Nynější posedlost solární a větrnou energii, etanolem, je prostě mimo. Nemůžeme čekat, že ty šetrné technologie budou natolik produktivní, aby vedly k významnějšímu snížení spotřeby fosilních paliv, zato však můžeme očekávat, že pokřiví tržní cenu takovým způsobem, jak se to stalo v případě podpory kukuřice na výrobu etanolu. Vlády prostě neumí vybírat vítěze ani v počítačovém, ani v automobilovém, ani v energetickém odvětví. Jediným způsobem jak to napravit, je přesvědčit lidi, že vláda by se na tomto opravdu neměla podílet.

Vlády ty dotace uvádějí částečně i ve jménu boje s globálním oteplováním neboli klimatickou změnou. Co si o této hrozbě myslíte? Je reálná?

Nejsem klimatolog, četl jsem však dost na to, abych věřil, že k vzestupu globální teploty dochází. Část tohoto růstu možná lze přisoudit činnosti člověka. Neexistuje však žádný způsob, jak změnu klimatu v jakkoli dohledné budoucnosti zastavit.  A určitě ne v té budoucnosti, která zajímá politiky – v horizontu tří až pěti let. To vše značí, že se prostě klimatické změně musíme přizpůsobit. V běhu staletí ostatně lidé demonstrovali, že dokážeme být velmi inovativní a dokážeme se přizpůsobit změnám, když ovšem dostáváme správné signály.

Buďte konkrétní.

Vrátím-li se zpět k dotacím, neměli bychom dotovat obyvatele žijící v pobřežních oblastech. Pokud tam žijí a má se projevit klimatická změna, je na nich, aby se odstěhovali. Neměli bychom též dotovat zemědělství v oblastech, jejichž klima se v případě klimatické změny příliš oteplí. Ale to jsou přesně ta opatření, které vláda provádí. Nejlepším prostředkem adaptování se na klimatickou změnu jsou trhy a tržní ceny. V některých částech Francie se zdá být méně srážek a produkce vinných hroznů není taková, jaká bývala. Vinice se tedy přesunou lehce na sever, až skoro do Německa. Na mnoha místech se víno pěstovalo ve středověku, pak se s tím kvůli změně podnebí přestalo, a nyní se opět začíná. Lidé jsou prostě schopní adaptovat se novým podmínkám zcela přirozeně.

Takže není nutné zavádět nějaké masivní dotace jako v případě kukuřice a etanolu?

Pak bude adaptace pomalejší a ne tak efektivní. O tom, jak se adaptovat, co zdanit a co dotovat, totiž bude rozhodovat hrstka úředníků ovlivňovaných lobbyisty.

Po havárii na jaderné elektrárně ve Fukušimě ale opět zesílila vlna odporu vůči atomu, což nahrává větrné či solární energetice, tedy právě oněm „zeleným lobbyistům“.

Obavy nemám ani tak z jaderné energie jako takové jako spíš ze způsobu, jak jsou ty elektrárny řízeny. Uvědomme si, že ta japonská elektrárna je vlastně vládní elektrárnou. Její provoz řídí vládní byrokraté. Řídí ji tedy lidé, kteří ji nevlastní. A do třetice: nikdo nemyje vůz, jejž má od autopůjčovny pouze pronajatý. Úředníci, kteří tu jadernou elektrárnu nevlastní, se o ni nebudou tak dobře starat, jako kdyby jim patřila.

Souvisí to s tím, že fukušimská elektrárna byla postavena na pobřeží, kde přece jenom někdo mohl očekávat tsunami. Soukromník by možná dal asi větší pozor, kde ji staví.

Přesně tak! Soukromá společnost zodpovědná za své činy, podléhající mechanismu zisku a ztráty, by si to určitě důkladněji rozmyslela. V Kalifornii funguje jedna jaderná elektrárna v podobných podmínkách jako ta fukušimská. Tamní obyvatelé by to neměli brát na lehkou váhu – ty společnosti, jež v USA provozují elektrárny, jsou totiž omezeny ve své odpovědnosti. Nejsou plně odpovědné za potenciální škody, což může rovněž vést k morálnímu hazardu.

Rozhovor vyšel 6. 6. 2011 v Týdnu č. 18/2011.