USA: Pivo, sex... a další bublina

V Americe se podle mnohých přifukuje další nebezpečná bublina, a sice na trhu studentských půjček. Lze ji srovnávat s tou nemovitostní, jež spustila finanční krizi?

Jisté podobnosti existují, o tom není pochyb. Studentské půjčky jsou velmi slabě úročeny. Za vyšším vzděláním míří příliš mnoho lidí. Značný počet absolventů nenachází odpovídající uplatnění. Svého druhu to bublina tedy vskutku je.

Opravdu ale její splasknutí může Ameriku přivést k další krizi?

Jak asi víte, ekonomové rozhodně nejsou ve svých předpovědích dokonalí. Proto jsem přesvědčen, že by obecně měli být trochu pokornější v tom, co prognózují. Nicméně fakta hovoří jasně. V Americe nyní žije 40 miliónů lidí, kteří si na vyšší vzdělání půjčili. Dohromady si vypůjčili 900 miliard až bilion dolarů, tedy v průměru 25 tisíc dolarů, čili půl milionu korun, na studenta. To je poměrná velká částka. A narůstá. Mnozí si půjčili ale dvakrát nebo i třikrát tolik. Takže se z toho stává opravdu velmi vážný problém.

Richard Vedder (*1940)

Americký ekonom a historik, profesor Univerzity státu Ohio. Ve svém bádání se hojně věnuje americkému vzdělávacímu systému. Hájí libertariánské a konzervativní postoje. Koncem října 2008 – během kritické fáze finanční krize – vystoupil se zásadním projevem před Kongresem. V něm se stavěl skepticky k tehdy prosazovanému programu rozsáhlých sanací, týkajících se například některých automobilek, a obecně k přehnanému a – podle jeho slov – kontraproduktivnímu aktivismu vlády. Prahu navštívil u příležitosti série přednášek na půdě akademie Cevro.

Co s tím?

Tahle situace má více příčin. Úroky jsou opravdu velmi nízké, takže celá řada mladých lidí si půjčuje nejen na vzdělání samotné, nýbrž i na to, aby si mohli dopřát, aby mohli na koleji nákladněji „zapařit“, aby častěji cestovali, aby si užili více sexu, koupili více piv. Je to mnohdy zkrátka prosté plýtvání. Vláda přitom vzdělání částečně dotuje. Výše dotace se však vůbec neodvíjí od toho, zda student prospívá dobře, či nikoli, zda se uplatňuje v zaměstnání, nebo lelkuje. V dotační politice není ani špetka tržního principu. To je šílené.  

Zmínil jste tu skutečnost, že o vyšší vzdělání se uchází až příliš vysoký počet studentů. To s tím zřejmě rovněž souvisí.

Ano. To je vůbec ten nejzávažnější problém současného amerického vysokého školství.

Nedávno jste na to upozorňoval ve Wall Street Journal. Zalíbil se mi váš příměr, že není třeba mít doktorát chemie, abyste namíchali dobré martini… Myslím, že v ČR začíná být situace obdobná. Inženýři také končívají za barem.

Ano, vím o tom. Povídali jsme si o tom prezidentem Klausem, jenž mě přijal na Hradě. V pohledu na nedostatky vzdělávacích systémů, jak českého, tak amerického, jsme se okamžitě shodli. Ve Spojených státech převládá tendence poslat každého osmnáctiletého studenta střední školy automaticky na univerzitu. Říká se, že je to nutné, abychom zajistili ekonomický růst, rovné příležitosti a další bohulibé záležitosti. Nevidím ovšem žádné důkazy takovýchto tvrzení.

Naopak lze zřejmě říci, že jde opět o plýtvání. Náklady na vystudování inženýra jsou z celospolečenského pohledu jistě vyšší než na „zaučení“ barmana.

Pochopitelně. V USA je nyní asi 115 tisíc barmanů, kteří mají titul z nějaké instituce vyššího vzdělání. Takže i já platím studium někomu, kdo pak po absolvování skončí za barem. Plýtvání jak vyšité! Snad ještě problematičtější je ovšem základní a střední vzdělávání. Domnívám se,že evropské školy jsou na těchto úrovních v průměru lepší než ty americké. Zatímco na univerzitách je tržní princip do jisté míry přítomen, jelikož jsou zpoplatněny, na nižších úrovních vzdělání tomu tak není. Nejsou tedy přítomny ani podněty být efektivním – například vyučovat opravdu užitečnou látku. Výsledkem je výchova k průměrnosti.

V tom tedy spatřujete řešení? V uvedení tržního principu v mnohem vyšší míře?

Zcela určitě. Vláda by se například měla ze sta procent držet mimo celého toho byznysu studentských půjček.

To, že mnozí studenti nenacházejí uplatnění, bývá v rostoucí míře sváděno i na globalizaci. Pracovní příležitosti prý kvůli ní mizí do zámoří, zejména do Asie, zatímco míra nezaměstnanosti v USA zůstává vysoko a studenti nejsou s to splácet své půjčky.

Vezměte se takový rok 2005. To bylo ještě před krizí. Míra nezaměstnanosti tehdy dosahovala pouze nějakých pěti procent. A podíl dovozů na hrubém domácím produktu přitom vykazoval mnohem vyšší hodnoty než, řekněme, roku 1975. Nezaměstnanost byla nízká, importy vysoké. Čili: nezaměstnanost zůstávala na nízké úrovni navzdory růstu dovozů i vývozů, ergo navzdory intenzifikaci zahraničního obchodu, ergo navzdory globalizaci. Ba ne, globalizace není důvodem vysoké nezaměstnanosti.

Přesto: neprojevuje se globalizace přece jenom negativně, byť jen s určitým zpožděním?

Ale třeba v devadesátých letech byla nezaměstnanost také výše než v roce 2005. A globalizace tehdy rozhodně nebyla takovým fenoménem jako o desetiletí později. Samozřejmě že v USA existují jistá výrobní odvětví, která se přesunula do Asie a jinam. S nimi spjatá povolání opravdu zaznamenávají početní pokles. Ale na druhou stranu se objevují úplně nová odvětví – a ta expandují. Jsme svědky enormního růstu technologického a IT sektoru – i příslušných vývozů. Kdekoli na světě dnes zapnete počítač se softwarem od Microsoftu, téměř všude narazíte na technologie Apple, na iPhony a další podobná zařízení. Už zkrátka nejsme vůdčí zemí v některých průmyslových odvětvích, což se dalo čekat, ale zase vedeme v jiných. Někteří lidé tím ztratili, ale většina získala.

Je bezpochyby možné splnit si „americký sen“ v poměrně mladých odvětvích, jako je zmíněný IT sektor, kde se to miliardářskými třicátníky jen hemží. Je to však možné i v jiných sektorech, třeba v tom finančním? Ty už se zdají být až příliš „zabetonované“ – vůdčí finanční korporace jsou přerostlé a tuze propletené s vládou… 

Máte pravdu. Korporátní sektor s vládou uzavírá své obchody, aby si udržel moc. Amerika se tak stále očividněji ocitá v područí klientelistické podoby kapitalismu.

Ekonomický historik Robert Higgs hovoří o korporativismu či dokonce o zastupitelském fašismu.

Vážně to Bob takto řekl? Ale vlastně, proč ne. Současná situace v USA opravdu připomíná zastupitelský fašismus. To slovo „fašismus“ však podle mě jitří nepříhodné emoce a já se na tom moc nehodlám „vozit“. Pravdou však je, že Američané – ať už ti nalevo či napravo – odjakživa sdílí instinktivní odpor k přehnané akumulaci majetku a moci. Jejich – stejně jako Bobovy – obavy tedy mají reálný základ. Na druhou stranu to, co ekonomové označují jako výnosy z rozsahu, existuje i v bankovnictví; velké banky jsou prostě efektivnější než ty malé.

Existují ale studie, které uvádějí, že podstatným motivem expanze bank je jejich snaha dosáhnout takového rozsahu, aby v případě krize byly tak veliké, že si je vláda nedovolí nechat padnout.

Cela ta doktrína hlásající, že některé korporace jsou příliš velké na to, aby mohly být nechány svému osudu, je podle mého soudu nemyslná. Jde o součást toho, o čemž jsem již mluvil: velké banky a finanční instituce dělají s vládou obchody – a nemůžou zbankrotovat, neboť by to prý položilo celou ekonomiku. Jsem například přesvědčen, že federální záchranná pomoc bance Citicorp, byla pochybná, ne-li vyloženě chybná. Ale netýká se to jen bank. Také třeba automobilka General Motors byla s tímto odůvodněním vládou nákladně sanována.  

Nechal byste tyto velkobanky a korporace padnout?

Myslím, že během finanční krize mělo dojít k většímu počtu bankrotů, než ve skutečnosti nastalo.

Opět se tak vracíme k Higgsovi: on se domnívá, že systémový kolaps finančního sektoru nehrozil ani v tom případě, že by padlo více velkých bank. Hrozba systémového kolapsu přitom byla klíčovým argumentem obhájců vládních sanací.

Také si nemyslím, že by došlo k systémovému, totálnímu kolapsu bankovního sektoru. Ale musím dodat, že toto je oblast, v níž hospodářští historici musejí být zvláště obezřetní. Nemáme totiž příliš historických zkušeností, snad s výjimkou velké hospodářské krize třicátých let. Osobně jsem tuto krizi zevrubně studoval, a nejsem tak silně přesvědčený jako Bob Higgs, že víme zcela jistě, co by se dělo, pokud by vláda dala ruce pryč.

Jste si zato jistý, že vláda by měla dát ruce pryč zvyšování daní. Dokonce jste jedním ze signatářů dopisu čtyř stovek ekonomů, kteří podporují Mitta Romneyho na úřad amerického prezidenta.

Obamovo znovuzvolení by bylo totální pohromou pro americkou ekonomiku. Naproti tomu Romneyho ekonomický program je mnohem nadějnější – hovoří například právě o tom, že nedopustí zvyšování daní. Obama je doslova posedlý zvýšením daní bohatým. Ale ti takzvaní bohatí jsou produktivní lidé, kteří důležitým způsobem přispívají k bohatnutí celé společnosti. A to je přesně to, proč jsou bohatí. Jsou nohatí, neboť mají společnosti co nabídnout.

S Obamou v čele tedy bude Amerika spíše chudnout?

Nebo bude bohatnout výrazně pomaleji, než by mohla. Až do doby před nějakými deseti dvaceti lety byla Amerika evidentně jiná než kterákoli jiná země na světě. Těšila se ze setrvalého ekonomického růstu tří čtyř procent každým rokem. Ne deset, dvacet, sto let, ale po dobu čtyř stovek let! Nebo, přesněji, 350 let. Když sečtete míru růstu tři procenta za každý rok, po celých 400 let, získáte opravdu velké číslo. Více než milion českých korun na hlavu! To je jistě výjimečné. Jenže v poslední době je tahle výjimečnost ta tam. Mohou za to rostoucí daně, stále tužší a tužší regulace. S tím je třeba skoncovat, ne v tom pokračovat, jak zamýšlí Obama!

Rozhovor vyšel 17. 9. 2012 v Týdnu č. 38/2012.