USA se musí zhroutit, pak se světu uleví

Nynější krizi jste předpověděl jako jeden z mála velmi přesně, na sto procent řekl bych. Jak – procentuálně – vidíte své šance získat křeslo v americkém Senátu, o nějž jste nedávno začal usilovat.

Zatím to zvažuji. Dosud jsem svoji kandidaturu oficiálně neoznámil. Vyjasní se to do konce měsíce, nejpozději v září. A jaké jsou mé šance? Nevím. Asi je to něco pod padesát procent. Myslím si, že mé vítězství není nemožné. V historii existují případy, kdy byli zvoleni lidé jako já. Protože lidé jako já o křeslo obvykle neusilují.

Koho máte konkrétně na mysli?

Například Rona Paula, kongresmana za Texas. Sdílíme podobnou ekonomickou filozofii. Nejsme úplně totožní, leč velmi podobní.

Peter Schiff (*1963)

Stačí na YouTube zadat třeba „Peter Schiff was right“ a je hned jasné, proč se prezident investiční společnosti Euro Pacific Capital stal takovou hvězdou: nynější krizi předpověděl tak přesvědčivě jako nikdo jiný. Mimo finanční svět ovšem jako by svou rozhodnost ztrácel: zeptáte-li se jej na oblíbenou hudbu, preferovanou newyorskou restauraci či jen barvu, jež je jeho srdci nejbližší, rozvedený otec bezmála sedmiletého syna ze sebe obtížně vysouká cokoli kloudného.

Jste pro zrušení Fedu (americká centrální banka, pozn. red.)? Ron Paul je pro.

Bylo by velmi obtížné centrální banku jen tak zrušit. Čím bychom ji nahradili? Zrušení Fedu by mohla být dobrá věc, souhlasím, ale jak to provést prakticky? To může být velmi složité. Snazší je Fed reformovat.

Jak?

Změnit jej. Změnit jeho poslání. Změnit jeho fungování tak, aby byl méně zpolitizovaný a více nezávislý. Rád bych tu měl takový Fed, který nenakupuje vládní dluhopisy, který netiskne peníze jen pro to, aby zalátal vládní dluh. Nechci, aby centrální banka byla strojkem na inflaci. A chci, aby úrokové sazby byly stanovovány jiným způsobem. Nemělo by to být rozhodnutí – pouhý odhad – několika lidí, ale tržně určená cena. Protože odhady sazeb jsou špatné a jsou často činěny pod politickým tlakem. Tento tlak ústí v nepřiměřeně nízké sazby, tedy přifukování bublin a k pokřivení celé ekonomiky, jak to nyní vidíme. Myslím si, že reforma Fedu by byla lepším vykročením, než hned jeho úplné zrušení. My Američané říkáme, že je lepší ďábel, kterého znáte. Když dáme pravomoci tisknout peníze přímo Kongresu, můžeme na tom hospodářsky nakonec ještě mnohem hůře.

Je to nejhorší z krize za námi? Poslední čísla vypadají mírně optimisticky. Klíčový burzovní index Standard and Poor‘s 500 je po delší době zase nad tisíci body.

Ne. Pro Ameriku to vše teprve začalo. Uvědomme si, že akciový trh se propadl během velmi krátké doby o nějakých padesát procent, takže ten současný růst byl vlastně očekávatelný. Mnozí lidé ale podlehli klamu, že jelikož burzy rostou, krize odeznívá. Trh je zase zaslepený.

Zase?

Nezapomeňme, že recese začala už v prosinci 2007. Jen dva měsíce předtím přitom indexy Standard and Poor‘s 500 a Dow Jones dosáhly své historicky nejvyšší úrovně. Trh se tedy tvářil, jako že je všechno úplně perfektní, a přitom jsme stáli na počátku nejhorší krize od velké deprese 30. let. Akciové trhy tedy nemají ani ponětí o tom, co se děje. A i proto, když nyní trhy rostou, nelze tvrdit, že krize je pryč. Že roste burza, neznamená, že roste ekonomika.

Jsou z nejhoršího venku alespoň finanční sektory – banky, pojišťovny a jiné ústavy?

Problémy finanční sféry mohou být možná dočasně zažehnány, ale za cenu mnohem horších dlouhodobých následků. Ztráty, které finanční sektor utrpěl a které poslaly řadu ústavů na pokraj bankrotu, jsou tu stále, jen nyní byly socializovány – převedením do bilancí Fedu. Navíc jsme učinili řadu věcí, které ekonomiku dále oslabují. Snažili jsme se mírnit bolestivost dopadů krize, ale dle mého jsme tím natropili ještě větší spoušť, než bez zásahů. Ještě více jsme totiž vychýlili globální ekonomický systém z rovnováhy. A právě globální nerovnováhy jsou vlastní příčinou krize. Finanční krize byla pouze projevem hlubší hospodářské krize. A ta za námi rozhodně není. Naopak, stále se zhoršuje.

Jak hodnotíte zásahy politiků?

Snahou o její řešení dostali celý národ do ještě hlubších problémů. Peníze, jimiž jsme se tím dále zadlužili, byly užity neproduktivně – na stimulaci spotřeby či na rozrůstání vlády. Nezadlužili jsme se, abychom vytvořili kapitálové investice, nebo abychom zlepšili infrastrukturu. Všechno, co politici za poslední rok učinili – ve jménu řešení krize –, bylo jen další zadlužení. S těmi vypůjčenými penězi jsme tedy dělali přesně to samé, co jsme s vypůjčenými penězi činili před krizí. Byly utraceny na spotřebu, na vládu, na šrotovné. Stále se tedy propadáme – naší vlastní zásluhou, bohužel. Jsme na tom hůře než před půl rokem, než před rokem, a ještě se to zhorší.

Co soudíte o šrotovném (v USA označováno jako „Cash for Clunkers“, pozn. red.)?

Je to jen další příklad toho, jak vše děláme špatně. Poslední, co jako země potřebujeme, je podněcovat lidi, aby si na sebe vzali ještě větší dluh. A přesně k tomu vede šrotovné. Podněcuje lidi, kteří nejsou zadluženi, aby si na sebe vzali dluh. Říká jim: máte auto, které je vaše, vlastníte je, nejsou na něj již žádné platby, máte je už zadarmo – my vám zaplatíme za jeho sešrotování tak, aby je nikdo nemohl používat. Pak si budete muset vzít půjčku no nové – zadlužíte se. Je to prostě ta nejhloupější věc, kterou můžeme udělat.

V Evropě také řada zemí zavádí šrotovné – například v Německu, V Británii, asi bude i v České republice.

No jasně, Amerika nemá na hloupost monopol. Ale pro nás to bude mít horší důsledky, jelikož třeba takové Německo je v lepším finančním stavu. Jedna věc je, když se zblázní docela bohatý člověk, a jiná, když se pomátne chuďas, co je po uši v dluzích. Německo si prostě může dovolit činit tyhle hlouposti, protože je na tom lépe než Amerika. To ovšem neznamená, že by je dělat mělo.

Který region nakonec bude krizí zasažen nejvíce: USA, Evropská unie nebo Asie, například Čína?

Bezpochyby Spojené státy.

Jak se bude dařit rozvíjejícím se trhům, hlavně těm ve střední a východní Evropě a zvláště pak České republice?

Mám za to, že těm se bude dařit výrazně lépe, dostanou se z toho poměrně hravě.

Doporučujete investovat ve střední a východní Evropě, v ČR, v Polsku?

V tomto regionu příliš neinvestuji, nevěnuji se mu tolik. Nevlastním žádné české akcie.

A co ostatní regiony?

Myslím, že to, jak rychle světová ekonomika ožije, bude záviset zejména na tom, jak rychle americká ekonomika zkolabuje. Opravdu totiž věřím, že zbytek světa je v problémech hlavně pro svou podporu americké ekonomiky. Dlouhodobě je podpora ze zahraničí i pro USA největším problémem. Cizí peníze umožňují, aby se naše problémy ještě zhoršily. Protože cizinci kupují americké státní dluhopisy, protože stále podpírají dolar, nechávají naši vládu, aby ekonomiku ještě více poškodila. Umožňují Americe, aby si na sebe vzala ještě větší dluh, ocitla se v potenciálně ještě větší platební neschopnosti – která by značila ještě větší ztráty pro zbytek světa. Podkopávají naši ekonomiku posilováním možností americké vlády.

Čeho je třeba, aby se to zvrátilo?

Potřebovali bychom oslabení vlády tak, aby mohly posílit soukromé subjekty, podnikatelé, byznys. Ale právě to nyní troskotá na sílící zahraniční podpoře Spojeným státům. Co potřebujeme, je, aby cizinci přestali nakupovat americké dluhopisy – naneštěstí je tedy nutno poslat dolu i dolar, a to tak aby reflektoval sníženou produktivitu amerických pracovníků. Amerika pak musí přijmout takové hospodářské politiky, které ten sesuv zastaví. Dolar půjde dolu, ale ne na nulu – jde o to nastavit tu spodní mez. K tomu potřebujeme zvýšit úrokové sazby a zmenšit vládu. To je přesný opak toho, co děláme nyní.

Jste příznivcem takzvané rakouské ekonomické školy. Jak jste se k ní dostal?

Ještě před střední školou mě k ní uvedl můj otec. Nikdy jsem pak nebyl indoktrinován keynesovstvím – ani na Berkeleyské univerzitě, kde se zhusta vyučovalo. Keynesovství nikdy nezatemnilo moji mysl. Chápal jsem od začátku, oč jde – a proto jsem též byl schopen vidět mnoho věcí v předstihu. Před krizí jsem se na vše díval „rakouskýma očima“; byl jsem tak prozíravější než kdokoliv jiný. Měl jsem k dispozici lepší prostředky pro pochopení celého dění. Keynesovci jsou zcela mimo.

Kdo je váš nejoblíbenější ekonom rakouské školy? Friedrich von Hayek, Ludwig von Mises?

Ano, jasně, to jsou dva velikáni. Ale jsou tu i další – Murray Rothbard či Henry Hazlitt, například. Jsou tu i další příznivci rakouské školy z investiční branže – třeba Marc Faber nebo Jim Rogers (investiční specialisté, kteří se v poslední době dosti frekventovaně objevují ve světových finančních médiích, pozn. red.).

Vidíte díky krizi zvýšený zájem o tuto ekonomickou školu?

Určitě. Mnohem více lidí se o ni teď zajímá, pátrá po internetu. Jen se podívejte, jak rostou prodeje knihy Atlas Shrugged Ayn Randové – je to objektivistka, ale k rakouské škole má docela blízko. Zájem roste s tím, jak se ekonomika propadá. Internet výtečně umožňuje ty ideje šířit. Hodně toho je na internetu, na YouTube. YouTube je plné mých předpovědí. Lidé tak mohou jít zpátky v čase a vidět, co jsem říkal – porovnávat, zda se to ve skutečnosti naplnilo. A pak se ptají: Proč měl Peter Schiff pravdu, a všichni ostatní se mýlili? Hledají informace o mě a přitom naleznou mnoho o rakouské škole. Řeknou si, ten chlapík vyznává rakouskou školu a krizi předpověděl – něco na tom všem bude.

Je keynesovství passé?

Keynesovci ve zpětném pohledu vypadají jako totální pomatenci. Všichni teď též mohou vidět, jak kolosálně se mýlili. Nedávno skupina ekonomů zaslala anglické královně dopis, v němž se omlouvají, že krizi nepředpověděli. Ale důvod, proč ji nepředpověděli, je, že o ekonomii nic neví! Předpoklady jejich teorií jsou vadné. Keynesovství prostě nefunguje. A není to o tom, že by jen špatně praktikovali Keynese. Samy Keynesovy teorie jsou úplný nesmysl.

To mi připomíná, že na počátku tisíciletí de facto doporučoval Paul Krugman (přední keynesovec; nositel Nobelovy ceny za loňský rok, pozn. red.) přifouknutí realitní bubliny jako jednu z nejlepších cest, jak se dostat z hospodářského útlumu, jenž nastal po splasknutí technologické bubliny.

Když se podíváte ne ty texty, Krugman téměř povzbuzoval Fed, aby úmyslně přifoukl nemovitostní bublinu. Krugman prostě ekonomii nerozumí – navzdory tomu, že dostal Nobelovu cenu. To ukazuje, že ani lidé, kteří rozhodují, komu cena bude udělena, ekonomii nerozumí. Je tu prostě mnoho ekonomických šílenců.

Obáváte se v současnosti více deflace, nebo inflace. Řada keynesovců se stále obává spíše deflace.

Protože nerozumí tomu, co to deflace a inflace je. Správně jde o pokles množství peněžní zásoby v případě deflace a o její vzestup, mluvíme-li o inflaci. Čeká nás skutečně masivní inflace. Ceny zboží a služeb porostou ještě rychleji než ceny akcií a realit. Ceny aktiv tedy budou klesat relativně ke spotřebitelským cenám. Inflační prostředí je dáno primárně povahou současných peněz, které nejsou ničím kryty a centrální banky je mohou vytvářet doslova z ničeho. Jak řekl Ben Bernanke v jedné své řeči, Fed může vytvořit inflaci kdykoli – natištěním peněz. V reálném vyjádření – například v tom smyslu, kolik lze za daný peníz koupit zlata – však, myslím, ceny poklesnou. Aktiva jako akcie či nemovitosti reálně zlevní a ceny statků a služeb také. Takže když nyní – hypoteticky – máte úspory ve zlatě, akcie, bydlení, zboží a služby pro vás budou za dva tři roky lacinější. Pokud ale spoříte v dolarech, zboží a služby budou za stejnou dobu výrazně dražší.

Proč?

Protože zásoba dolarů poroste. Množství zlata roste velice pomalu, kdežto množství dolarů vzrůstá exponenciálně.

Může to vyústit v hyperinflaci? Někteří o ní mluví.

To je absolutně nejhorší možný scénář. Osobně hyperinflaci neočekávám.

Tak jak vysokou inflaci tedy předpovídáte?

Přesně nevím, bude vysoká. V USA tak dvacet, třicet procent. Ale hyperinflace je ještě daleko vyšší růst cenové hladiny – něco, co nastalo ve Výmarské republice nebo nyní v Zimbabwe. To se může stát i v USA. Je to stále možnost. A je to jistota, budeme-li pokračovat v současných politikách. Věřím ale, že změníme kurs dříve, než bude pozdě.

Má Fed nějakou potenciálně efektivní strategii, jak stáhnout všechny ty napumpované dolary z oběhu, až bude třeba?

Ne. Žádná taková strategie neexistuje.

Bernanke ale nedávno (21.7.2009, pozn. red.) v článku ve Wall Street Journal přesvědčeně tvrdil, že strategii má.

Nemá nic. Lže. Lhaní je tou strategií. Vždy něco nalhával. Vzpomeňte si, když se objevily ty problémy s rizikovými hypotékami, ujišťoval, že není čeho se obávat, že je vše pod kontrolou. Buď je naprostý idiot, anebo lhář. Myslím, že idiot není. Je to chytrý muž, učil na Princetonu. Takže je to lhář. Ty rizikové hypotéky – i mě bylo jasné, že jde o velký problém, že směřujeme ke katastrofě, a to jsem neměl všechna ta detailní data, která má k dispozici Bernanke. Určitě to také věděl. Na veřejnosti tedy lhal.

Proč?

Možná si myslí, že lhaní je v pořádku, že je to tak normální. Že jeho to je práce. Že jeho prací je malovat věci na růžovo. Ví totiž, že psychologie hraje na trzích velmi důležitou roli. Že když tedy vystoupí v médiích a prohlásí, že všechno bude skvělé, bude tomu tak i ve skutečnosti. Nikdy tedy neřekne: tohle jsme nezvládli. Nelže tedy patrně proto, že by byl nějaký špinavec, nýbrž proto, že ví, jak je smýšlení trhů klíčové. Svými ujištěními se jen pokouší získat čas. Podobné je to s politikou silného dolaru. Vždyť je celá o tom, že říkáme, že máme politiku silného dolaru. S tou strategií odpumpování peněz zrovna tak – celá spočívá v tom, že říkáme, že máme strategii.

Měl by být Bernanke znovu jmenován do funkce šéfa Fedu?

Ne, ani náhodou.

Kdo by měl tedy být jeho nástupcem?

No přece já! (smích) Ale vážně: nevím, koho jmenují. Možná by se mohl vrátit Paul Volcker (šéf Fedu v letech 1979 až 1987, pozn. red.) – je nyní v Obamově administrativě.

Nynější krizi jste předpověděl výtečně. Někteří komentátoři, například Mike Shedlock, ale poukazují, že od té doby jste přišel s tuctem zásadních predikcí, které se svého naplnění nedočkaly. Klienti vaší investiční společnosti se navíc loni museli smířit s až sedmdesátiprocentními ztrátami.

No jo, Mike Shedlock se jen snaží přilákat nějakou tu publicitu pro jeho malinkou investiční společnost. Ano, Euro Pacific Capital má hodně klientů – kolem patnácti tisíc klientských účtů. Byli někteří z nich v loňském roce dole o sedmdesát procent? Ano, byli. Podívejte se na čínský akciový trh, ten byl loni dole také o sedmdesát procent. Kdo tam masivně nainvestoval, měl i podobné ztráty. Ale letošek je fenomenální. Většina našich klientů už je na dvojnásobku, nebo se mu blíží, výnosy některých jsou i trojnásobné a ještě vyšší. Hodně investujeme v Číně.

Z jakého důvodu?

Vezměte si Hongkong. Za posledních šest let tam burza rostla průměrnou roční mírou třiceti procent – a to po započítání toho loňského sedmdesátiprocentního propadu. Za stejnou dobu měly americké trhy roční výnosy kolem tří procent. Během posledních šesti let jsou tedy výnosy z investování v Asii desetinásobné oproti těm z investic v USA. Ale lidé jako Shedlock vytahují jeden jediný rok a ukazují, jaké ztráty lidé zaznamenali. Co Shedlock doporučoval svým klientům? Kupovat vládní dluhopisy. Vždyť je teď nejhorší rok pro vládní dluhopisy!

Co radíte klientům vy?

Má filozofie je: diverzifikovat – hlavně ne všechna vejce do jednoho klobouku, jít pryč od dolaru, kupovat zahraniční měny, zahraniční dluhopisy a akcie, kupovat vzácné medaile. Každý, kdo se řídil takovým doporučením – ať už ode mě či od někoho jiného -, prožil velmi úspěšné období 2000 až 2007, prožil také zlý rok 2008, pravda, ale nyní opět zažívá fenomenální období. Lidi, kteří postupovali dle mých rad a investovali letos v zahraniční, jsou na tom teď mnohem lépe než ti, co investovali tady v USA. Jen v roce 2008 bylo lepší zůstat v USA – ale to byl jediný takový rok za poslední desetiletí.

Dobře, ale někde jste se určitě spletl.

Neodhadl jsem loni dobře zejména strmý vzestup dolaru. To byl i jeden z hlavních důvodů, proč byli mí klienti v roce 2008 tak dole. Ale dolar už zase ztratil více než polovinu toho, co tehdy získal. Do konce letošního roku, myslím, bude dolar na ještě nižší úrovni, než byla ta loňská minimální. Ztráty z investic do cizích měn, které někteří z mých klientů zaznamenali, se tak změní v zisky. Tipuju, že tak devadesát procent mých klientů, kteří byli loni dole, už letos budou nahoře. A mnozí velmi významně.

Jak jste řekl, sázíte hodně na Asii. Někteří argumentují, že i boom Asie, hlavně Číny, je živen spíše přifukováním množství peněz a úvěrů ekonomice než stoupající produktivitou firem.

Ano, v Číně peněžní zásoba roste. Ale to je z důvodu nerozumného zavěšení čínské měny na dolar. Se skřípajícími zuby si Číňané dovážejí naši inflační politiku. Faktem však zůstává, že navzdory těmto šílenostem, které čínská vláda vyvádí, Číňané pracují tvrdě, jsou produktivní, spoří – čili dělají správné věci. Dynamika tamního trhu přebije excesy, jichž se Peking dopouští.

A prozřou soudruzi?

Myslím, že vládě to nakonec dojde a se svou neuváženou peněžní politikou, se svým zavěšením na dolar, skoncuje. Pak bude hospodářské prostředí v i v celém regionu jihovýchodní Asie velmi příhodné. Stejně tak v Japonsku. Bude se dařit firmám dodávajícím suroviny, těžařům a tak dále.

To zní až nezdravě optimisticky.

Pořád o mě říkají, že jen předkládám temné vize, ale já jsem velkým optimistou stran zlepšování kvality žití a životní úrovně těch několika miliard lidí mimo USA. Jsem značným pesimistou ohledně toho, co bude s třemi sty miliony Američanů. Ovšem: Když jako země uděláme správné kroky, když teď něco obětujeme, když budou vláda a centrální banka rozumné, pak jsem velmi optimistický i co se týče budoucnosti Ameriky. Budeme-li opakovat chyby, vidím to černě.

Zkrácená verze rozhovoru vyšla 17. 9. 2009 v Týdnu č. 33/2009.