Oteplování je největší tržní selhání dějin

Je pravda, že jste vegetarián? Dočetl jsem se to o vás na Wikipedii.

Když zavítám do Indie, tak vegetariánem jsem. Mají tam výtečné bezmasé pokrmy. Obecně však nikoli. Novináři by na Wikipedii neměli nikdy spoléhat.

Dobře, vezmu si to k srdci. Jaké maso tedy jíte nejraději?

Převážně se pochopitelně rozhoduji podle toho, nač mám zrovna chuť. Sleduji však i ekologickou zátěž toho kterého druhu masa.

Nicholas Stern, lord Stern z Brentfordu (*1946)

Jeden z nejvýznamnějších světových ekonomů, od letošního července i nový prezident Britské akademie věd. V letech 2005 až 2007 působil jako poradce britské vlády v oblasti ekonomie klimatické změny. Z titulu této funkce řídil proces přípravy Sternovy zprávy k ekonomii klimatické změny, která vyšla v říjnu 2006. Sedmisetstránkový materiál považuje klimatickou změnu za největší a nejdalekosáhlejší tržní selhání dějin. Zpráva dopívá ke klíčovému závěru, že přínosy razantní, rychlé akce, umenšující dopady klimatické změny, vysoce předčí náklady plynoucí z nečinnosti. Žádná jiná práce k ekonomickým důsledkům klimatické změny nebyla tak hojně diskutována.

Opravdu?

Ano. Co se týče emisí, nejnáročnějším druhem masem je hovězí. Jeho produkce nejvíce zatěžuje životní prostředí. Pak následuje vepřové a nakonec kuřecí. Ale nerad bych, aby to vyznělo, že někomu snad chci říkat, co má jíst. To je věc každého z nás. Akorát by lidé měli vědět, když už vědí kolik je v té a té potravině například tuku, jaké emise vlastně její výroba způsobuje. To přece není nic proti ničemu. Ať mají lidé po ruce co nejvíce informací, podle nichž se mohou rozhodnout, zda danou potravinou koupit či ne.

Zcela zásadní a mnohem závažnější informaci přinesla v roce 2006 Sternova zpráva k ekonomii klimatické změny, která je dosud nejdiskutovanějším materiálem na dané téma. Nedávno jste se ale vyjádřil v tom smyslu, že vámi navrhovaná opatření z té doby byla příliš slabá. Přitom mnozí ekonomové, kteří Sternovu zprávu studovali, naopak dospěli k závěru, že je ve svých závěrech příliš razantní.

Domnívám se, že celá řada ekonomů, kteří v roce 2006 hlásali, že jsem příliš razantní, co se popisu celého problému týče i ve svých závěrech, to vše dnes vidí velmi podobným způsobem jako já tehdy.

Včetně pana Nordhause, „dvorního kritika“ té zprávy (viz studie), lze-li to tak říci?

Včetně něj. Bill Nordhaus je badatel par excellence a gentleman. A velmi dobrý ekonom. Svůj tehdejší názor revidoval pod tíhou dat, která nově zanalyzoval. Nyní soudí, že klimatická změna je nebezpečnější, než si dříve myslel. Připomíná mi to mimochodem historku ze života známého britského národohospodáře lorda Keynese. Když jej jistý kritik napadl, že si dovolil změnit pod tíhou nových dat svůj názor, Keynes na něj pohleděl a prohlásil: „Když se mění data, i já měním svůj názor. Vy ne?“

Může ale sebeobjemnější soubor dat vůbec něco relevantního vypovědět o tak komplexním problému, jakým klimatická změna je?

I pokud existuje byť jen jistá pravděpodobnost, že stovky milionů lidí budou muset z důvodu klimatické změny opustit své domovy a přestěhovat se do úplně jiných regionů, musíme to vše brát opravdu vážně. Taková hrozba je hluboce znepokojující i proto, že pokud by se opravdu stovky milionů lidí byly nuceny přemístit jinam, je zaděláno na obrovský a zcela nepředvídatelný společenský konflikt.

Ale najdou se stále i tací ekonomové, kteří jsou přesvědčeni, že by vlády ani různé mezivládní panely neměly do stávající situace zasahovat, a nechat její rozuzlení na silách trhu a schopnosti člověka přizpůsobit se novým podmínkám. Mají například za to, že bychom měli proces technologické změny podněcovat rozvolněním trhu, nikoli vládními intervencemi.

Myslím si o sobě, že jsem zarytějším obhájcem volného trhu než většina lidí. Ale pokud někdo říká, že by nejradši trh nechal, ať dělá svoji práci, bez jakékoli korekce škod, kterou skleníkové plyny páchají, pak fungování trhu nerozumí. Kdo totiž selhává v korekci tržního selhání, jedná ve své podstatě protitržně.

Opravdu je podle vás klimatická změna selháním trhu?

Ano. Jde o obrovské tržní selhání. Chovám k trhu hluboký respekt, avšak je třeba mít k dispozici opatření, která napravují jeho selhání.

Uvažme ale například situaci kolem břidlicového plynu. Zdá se, že takoví Američané jsou k jeho těžbě mnohem vstřícnější než Evropané. Mnozí argumentují, že je to proto, že v Americe je trh méně spoután, zatímco zkostnatělá Evropa lpí na regulacích, které brzdí rozvoj v oblasti nových těžebních postupů, například právě v oblasti dobývání břidlicového plynu. Jde o omyl na straně evropských zákonodárců?

Soudím, že tento popis je pravdivý. Opravdu máme příležitost v následujících zhruba patnácti letech energii z uhlí nahradit tou z plynu. To by pochopitelně přispělo k redukci emisí – jak se nyní, jak poukazujete, děje ve Spojených státech. Ale dokonce ani břidlicový plyn není všelékem, nezapomeňme, že stále generuje emise, i když méně než uhlí.

Proslulý statistik a ekolog Bjørn Lomborg mi nedávno v rozhovoruřekl, že břidlicový plyn chápe jako přechodné řešení, jímž si lze koupit čas, než budou vyvinuty opravdu efektivní zelené technologie.

Tak to vidím také. Levnější plyn, pokud by nahradil uhlí, by byl přínosným přemostěním. Ale tu dobu, během níž plyn zastoupí uhlí, musíme využít opravdu efektivně k vývoji nových, opravdu čistých technologií, a nenechat se uchlácholit představou, že s břidlicovým plynem máme po starostech.

Zdá se mi, že před šesti sedmi lety byl zájem veřejnosti i politiků o klimatickou změnu silnější než dnes. Máte také dojem, že jejich zájem nabral sestupnou tendenci a že klimatické otázky byly zastíněny těmi ryze ekonomickými, souvisejícími například s finanční krizí?

To záleží, kam se díváte. Jsem přesvědčen, že v posledních šesti sedmi letech naopak velmi zřetelně zesílil zájem rozvíjejícího se světa o klimatickou problematiku. Spolupracuji s čínskými úřady už nějakých 25 let, s těmi indickými zase čtrnáct roků. Musím říci, že v obou zemích citelně sílí odhodlání danou problematiku řešit. V Číně a do jisté míry i v Indii jsou dnes přijímána mnohem razantnější příslušná opatření, než tomu bylo v minulosti. My ve vyspělém světě to někdy vnímáme poněkud pokřiveně. Myslíme si, že o čem mluvíme my, o tom hovoří i zbytek světa, a o čem nemluvíme, o tom se mlčí i jinde. Je třeba otevřít oči. Svět je ve mnohem větší a žije v něm mnohem více lidí, než si připouštíme.

Dobře, zaměřme se nyní výlučně na starý kontinent. Pozorujete jistý útlum v odhodlání řešit klimatickou změnu specificky mezi evropskými politiky?

Opravdu, Evropa dnes vykazuje určitou zdrženlivost. Obávám se, že touto svojí zdrženlivostí promeškává příležitost. Ale rozhodně ještě není nic ztraceno, aktuální vývoj lze zvrátit. Abych byl specifický, mluvím nyní o soukromém sektoru, protože ten je rozhodující. Ale jednotlivé evropské vlády bohužel nepostupují tak, aby soukromý sektor přesvědčily o svém jednoznačném směřování.

Jak to myslíte?

Úrokové sazby ve vyspělých zemích jsou velmi nízké, nezaměstnanost naopak vysoká. Firmy i podniky v Evropě, ale i v USA a jinde, mají docela dost hotovosti. A čekají na investiční příležitosti. Do situace by tedy měly rázně vstoupit vlády a jednoznačně deklarovat čisté technologie za svoji jasnou prioritu do budoucích let. Tím by soukromému sektoru poskytly cenné vodítko a omezily nejistotu, jíž tento sektor čelí. Tím, že se tak dosud neděje, přicházíme o možnost vytvořit opravdu silný růstový sektor, sektor zelených technologií, který by nám pomohl dostat se z aktuálního ekonomického útlumu.

Rozhovor vyšel 25. 2. 2013 v Týdnu č. 9/2013.