Zabijme“ centrální banky i Fed

Jak hodnotíte nynější finanční krizi a zejména roli, již hraje Fed?

Jsem rozčarován tím, jak Fed – bez jakéhokoli legislativního mandátu – rozšiřuje své pravomoci. Bývávalo, že centrální banka pouze půjčovala peníze komerčním bankám a chránila platební systém – jak ukládala tradiční role věřitele poslední instance. V poslední době centrální bankéři usoudili, že mohou půjčovat peníze třeba i hedgeovým fondům, jež nemají s bankovnictvím nic společného, investičním bankám nebo obchodníkům s cennými papíry. Je to tedy zákonem neposvěcená expanze moci.

Co na to politici? Přivírají oči?

Nikoho – ani kongresmany – to příliš nevzrušuje. Asi až na dvě výjimky: Rona Paula (libertariánský politik, jenž před několika měsíci definitivně vzdal kandidaturu do Bílého domu, pozn. red.) a Jima Bunninga, senátora z Kentucky. Kořeny hypoteční krize vězí ve špatné monetární politice, v Greenspanových bublinách – dlouhou dobu velmi nízkých úrokových sazbách, které vyhnaly ceny nemovitostí vzhůru. Federální regulátoři navíc banky vlastně podněcovali, aby byly v tvorbě finančních produktů stále kreativnější a poskytovaly hypotéky těm, kteří na ně prostě dlouhodobě neměli. Nyní se domeček z karet zhroutil.

Lawrence White (*1954)

Profesor hospodářských dějin na Missourijské univerzitě v St. Louis je předním obhájcem volného bankovnictví (free banking) a jedním z nejvýznamnějších expertů na peněžní politiku z pohledu takzvané rakouské ekonomické školy. Mezi ekonomy, jichž si váží nejvíce, patří právě zásadní představitelé této školy – Ludwig von Mises, Friedrich von Hayek a Israel Kirzner. White, čerstvě rozvedený otec tří dětí, vyrostl v New Jersey, studoval na Harvardu a Kalifornské univerzitě. Jeden z jeho předků (ti připluli do Ameriky na lodí Mayflower) byl prvním Američanem, kterého odsoudili za padělání bankovek. „Vidíte, proč máme v rodině takový vztah k peněžní politice,“ glosuje s úsměvem White, vyznavač „surf music“, plavání a kriketu (v USA velmi neobvyklý sport), který řídí vůz Chrysler PT Cruiser s dřevěným obložením.

Měly by být tedy centrální banky, a to včetně amerického Fedu, zrušeny?

Ano. Centrální bankovnictví má užitečné i neužitečné stránky. Ty užitečné, jako je třeba clearing, mohou být privatizovány a prováděny přímo bankami nebo bankovními asociacemi – tak to ostatně bylo organizováno už před příchodem centrálních bank. A ty neužitečné věci, jež centrální banky činí, jako je bankovní regulace, by měly být privatizovány do té míry, v níž jsou ještě užitečné, a jinak zcela zrušeny. Jednou z klíčových úloh centrální banky je emitování peněz, na něž existuje monopol. I tato funkce může být privatizována. Co se týče monetární politiky, ideou je mít soutěživý systém, který není – tak jako nyní – centrálně plánován.

Privatizovat tisk peněz – to je základní pilíř koncepce volného bankovnictví (free banking).

Je to koncepce vycházející z principu laissez-faire. Základním požadavkem jsou nulové státní zásahy do bankovního systému. Bankovní instituce mají samy určovat podobu systému, a to včetně peněz. Klíčové jsou tužby a potřeby lidí, nikoli cíle vládních institucí a regulátorů. Jde o aplikaci obecné ekonomické ideje, že preference spotřebitelů a síly tržní konkurence se mohou plně uplatnit i v bankovnictví.

Řada ekonomů to považuje za holý nesmysl.

Myslí si totiž, že bankovnictví by mělo být vyňato ze seznamu sektorů, v nichž lze uplatňovat volné tržní síly, že musí být regulováno. Konkurence je tak patrná v případě klasických bank, ve kterých si střadatelé ukládají peníze, avšak podle mého může existovat i v případě měny. Mnoho regulací bank – pokud ne všechny – obyčejným lidem neprospívá, jak si oni mylně myslí, ale naopak škodí. Poškozují celý bankovní systém.

Můžeme dvacáté století poněkud pochmurně nazvat bez okolků „stoletím inflace“?

Zcela jistě to bylo století inflace a jistě i centrálního bankovnictví. To není náhoda. Centrální banky ve skutečnosti vytvářejí inflaci. Měli bychom tedy hledat jiná monetární uspořádání, která inflaci neplodí. Zavrhnutí centrálního bankovnictví je určitě cestou k méně inflačnímu peněžnímu systému.

Kdybychom předpokládali, že i ve dvacátém století bude peněžní systém fungovat na principech typu zlatého standardu a volného bankovnictví, které byly typické pro druhou polovinu století devatenáctého, lze nastínit škody způsobené inflací v posledním století? Někteří mají za to, že nebýt škodlivého inflačního zdanění, nebylo by například ani obou světových válek.

Jistě, mnoho investic přišlo ve dvacátém století nazmar, neboť byly prováděny v prostředí zkreslovaném chováním centrálních bank. Investovalo se prostě do špatných věcí, a to zvláště proto, že centrální banky deformují úrokové míry. Někdy dokonce poskytují úvěr zvoleným odvětvím, zatímco jiným, která by třeba lidem lépe sloužila, nikoli. Přesný odhad samozřejmě nemám, ale vím jistě, že bez centrálních bank bychom byli bohatší. Růst by byl srovnatelný s expanzí, kterou v devatenáctém století prožívaly státy bez centrálního bankovnictví. Samozřejmě, absence centrálního bankovnictví není sama o sobě ještě zárukou nevychýleného finančního systému. Spojené státy v devatenáctém století neměly centrální banku, ale regulace, které také deformovaly bankovní systém a vnášely jiné neblahé jevy.

V roce 1935 americký nejvyšší soud prohlásil za neústavní „newdealovský“ zákon National Industrial Recovery Act (NIRA), který mnozí považují za nejvíce devastující útok na americké podnikatele od založení USA (zákon NIRA například legalizoval kartely, nahrával velkým korporacím, které jej prosazovaly). Proč nejvyšší soud nejednal obdobně zamítavě v roce 1913, kdy byl založen Fed?

Zákon NIRA byl smeten proto, že delegoval příliš mnoho moci z Kongresu, tedy z volených zástupců, na úředníky. Fed, Federální rezervní systém, však funguje přesně tímto způsobem. Monetární politika je v rukou nevolených, pouze jmenovaných úředníků. Ta otázka, proč nejvyšší soud rozhodl jednou tak a podruhé jinak, je tedy vskutku na místě.

Tušíte odpověď?

Možná to je v tom, že ze strany prezidenta, zákonodárců i nejvyššího soudu převládají silné ohledy až podřízenost ve vztahu k centrální bance a jejím představitelům. Ti mají v jejich očích až mystickou auru odbornosti. Principy monetární politiky však věru nejsou tak obtížné, aby je nemohl vstřebat laik – a to platí i pro zákonodárce.

V devatenáctém století byla obdoba centrální banky dokonce zrušena.

Tehdy byla politická debata o monetárním uspořádání vůbec na vyšší úrovni než dnes. Prezident Andrew Jackson sám užíval velmi promyšlenou argumentaci proti takzvané Druhé bance (viz Druhá banka USA). Když úspěšně usiloval ve třicátých letech o znovuzvolení, jeho esem v rukávu bylo právě to, že, jak říkal, „zabil centrální banku“. Současní prezidentští kandidáti berou centrální banku jako zcela samozřejmou, vůbec se nad její smysluplností nezamýšlejí. Dokonce ani tehdy, když v 80. letech americké bankovnictví zkolabovalo během takzvané Savings & Loans krize.

Ani Ron Paul?

Ron Paul přišel s mnohým, co už dlouho nebylo na takové úrovni diskutováno. Například s úvahami o zlatém standardu a zda je lepší než současný systém nekrytých peněz, o plné privatizaci bank a vytvoření systému, jenž by byl lepší než ten nynější zmatek, kdy existují polovládní, polosoukromé instituce typu Fannie Mae.

V České republice se teď živě diskutuje o vhodném datu přijetí eura. Jaký máte názor na celý projekt jednotné evropské měny?

Mám smíšené pocity. Jsem pro vytvoření mezinárodního zlatého standardu a z tohoto hlediska je tatáž měna napříč různými státy jistě krokem vpřed. Na druhou stranu hraje roli i způsob zavedení. Euro nevzniklo spontánně. Je to mezinárodní, politicky kontrolovaná měna, jež byla dosazena „shora“. Praktickou otázkou, kterou si musí zodpovědět každá ze zainteresovaných zemí, je, zda bude euro lepší než dosavadní měna národní. Příjemně mě překvapilo, a to je plus pro euro, že jednotná evropská měna zatím není příliš inflační – v některých letech dokonce méně než americký dolar.

Někteří ekonomové rovněž argumentují, že nejlepším způsobem, jak euro přijmout, je koncept paralelních měn, kdy by najednou obíhala jak česká koruna, tak euro. Mezi měnami by fungovala konkurence a lidé by si vybrali tu, jež jim lépe vyhovuje, která je tedy objektivně lepší.

Ano, s tím souhlasím. Myslím, že lidé by měli mít právo vést své účty v té měně, v níž chtějí. Praktickou otázku pak je, v jaké měně by lidem měla být vyplácena mzda, v jaké měně by měli platit daně.

Češi, kteří investují do penzijních fondů, v současné době neustále ztrácejí peníze, protože výnosy z fondů nepokryjí ani inflaci. Penzijní fondy totiž – aby byly takzvaně chráněny vůči rizikům trhu – nejsou oprávněny investovat do více rizikových, tudíž výnosnějších aktiv. Výsledkem je, že investují téměř výhradně do vládních dluhopisů.

To je šílené. Diverzifikace je základem i v případě penzijního spoření. Sázet všechno na jednu kartu – vládní dluhopisy – je nesmysl. Zvláště, vynášejí-li tyto dluhopisy tak málo. Aktivum se záporným reálným výnosem není bezpečné, není to cesta, jak spořit na stáří. Fondy by měly mít možnost investovat na akciových trzích, a pokud chtějí, třeba i do cenností typu vzácných medailí a tak podobně.

Myslíte, že jednoho dne centrální bankovnictví zanikne, podobně jako zaniklo centrálně plánované hospodářství?

Z dlouhodobého hlediska možná ano. Vezměte si, že před třemi sty lety byla myšlenka odluky státu od církve pokládána za naprostou utopii. Jednoho dne možná bude separace peněz a bank od státu pokládána za stejnou samozřejmost, jíž je dnes sekulární stát. Krátkodobě však u lidí převažuje myšlenka, že cokoli jiného než centrální bankovnictví je mnohem méně bezpečné. A to navzdory všem těm problémům, které centrální bankéři vyvolávají. V některých zemích už dnes vidíme jistý odklon od centrálního bankovnictví.

Které myslíte?

Mluvím o těch státech, které – oficiálně či neoficiálně – „dolarizují“ (například Panama či Ekvádor, pozn. red.) či „euroizují“ (například Kosovo, pozn. red.) svoji ekonomiku. Tím se ovšem též zříkají centrální banky. Je to sice jen závislost na cizí centrální bance, ale je to lepší než centrální banka přímo doma. Takže jde o jistou progresi. Lidé neberou alternativy vážně, dokud na tom měna, kterou používají, není opravdu zle. Udržování těchto alternativ „naživu“ umožní v budoucnu případný přechod od současného právě k nějakému alternativnímu uspořádání globálního peněžnictví.

Mohla by tento přechod urychlit například těžká inflační krize pramenící z přehnané peněžní nabídky centrálních bank, či třeba lití miliard do bankovních systémů, jak vidíme dnes?

Nemyslím si, že taková krize je za dveřmi. Dlouhodobý problém ovšem spočívá v zadlužení. Důchodové systémy jak v USA, tak třeba v České republice jsou pod velkým demografickým tlakem. Pokud nelze splácet dluhy jinak než tisknutím peněz, nastává problém. V situaci, kdy je daňová zátěž na samém vrcholku Lafferovy křivky (tedy v situaci, kdy dodatečné navýšení daní už jen a pouze sníží daňové výnosy státu, poněvadž berně budou už tak neúnosné, že se například přestane vyplácet podnikání, pozn. red.), je vláda ve slepé uličce a situace začíná být opravdu vážná.

Rozhovor vyšel 6. 10. 2008 v Týdnu č. 40/2008.