#Lukáš Kovanda, Ph. D.

Do pekla s politiky i bankéři

KEVIN DOWD, emeritní profesor z Nottingham University Business School, říká: „Myšlenka, že nějaký finanční specialista může výnosně spravovat vaše peníze, je do značné míry jen balamucení, vodění za nos.“

Je aktuální krize selháním státu a regulací, nebo naopak firem ve finančním sektoru?

Jde především o sérii selhání na straně států a jejich zásahů, z nichž některé započaly už před mnoha lety. Ale zároveň jsme byli svědky kulminace selhání subjektů ve finanční sféře. Pravda, řada z těchto selhání je tak či onak výsledkem oněch regulatorních excesů, avšak sami bankéři v tom rozhodně nejsou nevinně. Do pekla bych zkrátka poslal jak politiky, tak bankéře.

Čím konkrétně se provinili bankéři? Je to ona tak často vzpomínaná neukojitelná hrabivost?

Samozřejmě, hamižnosti je všude kolem plno. Jenže nelze se domnívat, že se v tomto ohledu lidé nějak mění a změní. Mění se cosi jiného: když se podíváte na vývoj finančních služeb v posledních sto letech, nelze přehlédnout jejich postupné zhoršování. Mám teď na mysli ty služby, které jsou nabízeny mně nebo vám jako obyčejným klientům. Celé odvětví se totiž proměnilo v jeden obří mechanismus na dobývání renty; ztratilo své dlouhodobé zaměření a orientuje se nyní velmi krátkodobě. Obrazně řečeno, bonus, a ne zákazník, je pánem. Souvisí to se selháním kvantitativních financí, hlavně v oblasti řízení rizik.

Souhlasíte s francouzským ekonomem Pascalem Salinem, jenž říká, že bankéři nejsou pro svůj krátkodobý výhled už vlastně ani kapitalisty?

Ano, přesně tak. Uvedu příklad. Takový J. P. Morgan byl někdy před sto lety předním bankéřem své doby. Do všech obchodů šel s vlastními penězi nebo s penězi nejbližších kolegů-partnerů. I finanční krizi roku 1907 řešil „z vlastního“. Nynější finanční či výkonní šéfové velkých bank také jako on vydělávají enormní sumy, jejich majetek se počítá ve stovkách milionů, ale – na rozdíl od Morgana – v případě, že jejich banka padne, nepřijdou zdaleka o vše.

Kevin Dowd (*1958)

Profesor Nottingham University Business School je specialistou v oblasti správy finančních rizik. Úzce spolupracuje s mnoha organizacemi, například washingtonským think-tankem Cato Institute. Investorům nyní doporučuje, aby počítali s rapidním růstem inflace v příštích letech. „Dal bych ruce do ohně za to, že bude dosahovat deseti či dvaceti procent, ale může to bát i více,“ říká, přičemž předvídá krizi ve tvaru písmene W – že tedy přijdou další propady. Žije v Sheffieldu, má dvě děti, rád čte a zajímá se o historii. Jezdí vozem honda.

Když jsme o Morgana, někteří ekonomové míní, že byl temnou figurou, jež tahala za nitky v politickém zákulisí a zlobbovala zákonodárce tak, aby roku 1913 založili Federální rezervní systém (americkou obdobu centrální banky, pozn. L. K.), jenž je prý více soukromou než státní organizací (viz Komu patří Fed).

Federální rezervní systém, Fed, byl založen z toho důvodu, aby oficiálně činil, to samé, co Morgan neoficiálně dělal roku 1907, kdy propukla burzovní panika. Tehdy Morgan zachránil finanční systém před kolapsem. Jenže spoléhat se v tomto nadále na soukromý sektor bylo poté nahlíženo jako neuspokojivé řešení. Fed tak byl založen – a nemyslím si, že Morgan byl tou úplně ústřední postavou –, aby předcházel a případně zasahoval v případě propuknutí dalších panik a krizí. Postupně byl transformován na mnohem mocnější organizaci. Na počátku třicátých let však selhal přesně v tom, čemu měl dle mínění zakladatelů předcházet, co měl řešit.

Co soudíte o centrálním bankovnictví obecně? Mají být klíčové úrokové sazby v ekonomice stanovovány centrálně.

Jsem přesvědčen, že mají být určovány tržně. Stoprocentně souhlasím s těmi, kteří hlásají, že centrální bankovnictví je druhem intervence. Extrémně ničivé intervence. Stále to nedokážu vysvětlit, nevím proč, ale naprostá většina ekonomů, kteří principiálně kvitují a vyzdvihují myšlenku volného trhu a obchodu, ji v oblasti financí a peněz zavrhuje. Volný trh s penězi – to nechceme, říkají, chceme centrální banku. To však není konzistentní postoj. Naneštěstí moc centrálních bank dále sílí a sílí. Pohybujeme se tedy stále dále a dále od té ideje volných trhů v peněžnictví – máme finanční regulace, požadavky na kapitálovou přiměřenost, ochranu investorů.

Myslíte, že Fed zavinil finanční krizi? Nastavil zle úrokové sazby v rámci té takzvané politiky levných peněz?

Myslím, že jde o klíčovou příčinu, avšak nikoli jedinou. Od poloviny devadesátých let jsme prožili tři cykly, během nichž se Fed choval velmi nezodpovědně. Ale nelze na něj svalovat všechnu vinu, samo o sobě by to nenadělalo tolik škody – nebýt ekonomiky potýkající se se strukturálními nedostatky, nebýt agentur typu Fannie Mae či Freddie Mac, jež implicitně garantovala vláda, aby podnítila růst nemovitostního sektoru v USA, nebýt selhání řízení finančních rizik. Tohle všechno stálo u zrodu krize.

Když mluvíte o selhání řízení rizik, pracujete s pojmem „25 sigma“. Co to je?

Sigma je odhad kolísavosti výnosů. Kolísavost akciového trhu může být jedno procento. Může být dvě procenta – není to konstantní veličina, samozřejmě. Mnozí se vymlouvají, že ztráty, jež utrpěly některé finanční instituce během krize, odpovídají 25násobně zvýšené kolísavosti trhů – v porovnání s průměrem. Říkají přitom, že nastání takové situace je velmi nepravděpodobné, k události „25 sigma“ prý dochází jednou za deset tisíc let. Krach amerických burz z října 1987 činil 21 až 22 sigma. To, že takovéto modelově nepravděpodobné události vůbec nastávají, ukazuje, že ony modely řízení rizik jsou zcela mimo.

Nynější finanční modely jsou tedy k ničemu?

Nejenom to. Finančníci se zaměřují na krátkodobé spekulace, prosté obchodování, místo aby dlouhodobě investovali. Podstatná část odvětví je založena na balamucení obyčejných lidí. Zaplaťte mi dvě tři procenta ročně, já nějak přeskupím vaše portfolio a získáte lepší výnos. To je celá idea za všemi těmi fondy. Mnohé z klíčových prvků moderního finančnictví posledních zhruba padesáti let vlastně slouží klientům velmi zle.

Proč až v posledních padesáti letech? Předtím bylo lépe?

Myslím, že to odráží hlubší jev, jímž je postupné rozcházení se zájmů finančníků a jejich klientů. To je něco, co třeba před sto a více lety neexistovalo – bankéři bývali mnohem konzervativnější, neprováděli transakce s tak vysokým podílem vypůjčených prostředků. Bylo možné jim věřit – a lidé jim skutečně věřili. Nyní tomu tak není.

To mi připomíná situaci v České republice. Mnozí lidé si stěžují, že bankovní poplatky jsou vyšší než úroky, jež ústav připisuje.

Ano, to je dobrý příklad. To je přesně to, co je s financemi špatně.

Česká republika má jedny z nejvyšších bankovních poplatků v Evropě. Jak je tomu v Británii?

Podobně. A nejen s poplatky. Vezměte si dlouhodobé penzijní programy. Ztratíte zhruba polovinu celkového výnosu, neboť platíte specialisty za správu těch finančních prostředků, kteří vaše peníze přeskupují, přičemž takovéto přeskupení je v průměru ztrátové pokaždé, když se k němu uchýlí. Lze říci, že necháte-li peníze na pokoji, budete na tom nakonec mnohem lépe. Celá ta myšlenka, že nějaký finanční specialista může výnosně spravovat vaše peníze, je do značné míry jen balamucení, vodění za nos.

Celé odvětví tyje z napalování důvěřivých?

Statistická čísla rozhodně nemluví ve prospěch finančního odvětví. To, že aktivní správci finančních prostředků a různí finanční ekonomové dosahují dlouhodobě negativních výnosů, je špinavé tajemství, jež obestírá celý ten byznys aktivní finanční správy. V průměru prostě nelze porazit trh jako takový. Přesto si za to tito lidé účtují ještě poplatky, které tahají z kapes obyčejných střadatelů a drobných investorů. Je to skandál.

Mluvíte o situaci v Británii, nebo obecně?

Myslím, že jde o obecně platný jev. Kdo přistoupí na fakt, že v průměru nelze trh porazit, musí souhlasit i s tím, že jakmile finanční správce či nějaký fond zkouší trh porazit s penězi klientů a každý rok tak shrábne jedno až dvě procenta za to že tak vůbec činí, výnosy musí být v průměru negativní. Jde o negativní službu – ti klienti by na tom byli lépe bez finančních správců, bez fondů.

Komu patří Fed

Těžko bychom hledali vlakový spoj, jenž změnil běh světa více než ten, který se večer 22. listopadu 1910 vydal z Hobokenu v New Jersey směrem na Jekyll Island ve státě Georgia. Novináři na hobokenském peronu tehdy jen nechápavě kroutili hlavou, co že to doboví vrcholní bankéři a jiní prominenti – v takové koncentraci – jedou řešit. Nechyběl senátor Nelson Aldrich, finančník Paul Warburg, Henry Davison – považovaný za osobního emisara Johna Pierponta Morgana, nejmocnějšího bankéře Ameriky té doby – a ani lidé z okruhu ropného magnáta Johna Davisona Rockefellera.

Týdenní tajnosnubná jednání zrodila Národní rezervní plán, jenž se stal základem Zákonu o federálním rezervním systému. Ten byl Kongresem přijat velmi hbitě 23. prosince 1913 během takzvaného „vánočního (schvalovacího) masakru“. Proč tak narychlo a o svátcích? Veřejnost i řada politiků měla vážné pochyby o legislativě, jež de facto utváří centrální banku a kterou tak vehementně prosazují bankéřské kruhy.

Federální rezervní systém je množinou dvanácti rezervních bank rozesetých po Spojených státech, přičemž ovšem ta zdaleka nejdůležitější je newyorská, vzdálená jen pár kroků od Wall Streetu. Některé prameny – nebrané však oficiálními kruhy příliš vážně – vypichují fakt, že údajní akcionáři této pobočky (finanční ústavy náležící klanům Warburgů, Rockefellerů, ba i Rothschildů a další) mají takovou sílu, aby určili, kdo bude šéfem Fedu (předsedou Rady guvernérů), jejž oficiálně jmenuje americký prezident. Důležitým orgánem v rámci Fedu je ještě Federální poradní výbor, který se čtyřikrát ročně schází se zástupci Rady guvernérů, aby radil v otázkách měnové politiky, a který je plný významných jmen ze světa bankovního byznysu.

Milovníci konspiračních teorií mají za to, že staré bankéřské rodiny, které stály u založení Fedu, získaly monopol na tisk amerického dolaru a je v jejich zájmu, aby Amerika vstupovala a iniciovala války, jelikož si pak Bílý dům musí od Fedu o to více půjčovat – na úrok, samozřejmě.

I mnozí ekonomové (ti mimo hlavní proud) – nikoli tedy jen konspirační teoretici – upozorňují na skutečnost, že když se tisknou peníze, což je inflační, nejméně je poškozen (nejvíce zvýhodněn) ten, kdo s novými penězi nejdříve kupuje za staré ceny, tedy vláda a velké banky typu JP Morgan Chase. Proto mohli mít bankéři zájem na monopolizaci a centralizaci peněžní emise. Utužili tak svoji moc.

A ekonomové hlavního proudu? Ti mají Fed, poněkud nudně, za vládou zřízený ekvivalent centrální banky.

Tak si vyberme.

Rozhovor pořízený v italském Sestri Levante vyšel 11. 1. 2010 v Týdnu č. 2/2010.

Odebírejte ekonomické komentáře