Pád dolaru Ameriku vzkřísí

Paul Samuelson (autor světoznámé učebnice ekonomie, laureát Nobelovy ceny za ekonomii pro rok 1970, pozn. red.) mi nedávno řekl, že očekává hrozivý run na dolar. Bojíte se toho také?

To on opravdu řekl? Ale ano, je to velké riziko. Když se podíváme na nynější opatření, nelze nevidět, že co se zadlužení týče, jsou USA už jednou velkou Kalifornií. Lidé chtějí, aby vláda utrácela za nejrůznější programy, a přitom nejsou ochotni nechat si zvýšit daně. Prezident Obama hovoří o zdanění bohatých, kteří by tak zaplatili za všechno. To je ale jen vtip, to nepřinese ani čtvrtinu potřebných peněz.

Co tedy navrhujete?

Je třeba více zdanit střední třídu. Jenže to bude stát politické body a vláda z takového kroku snadno zpanikaří. Soudím, že tedy opravdu můžeme čekat značné oslabení dolaru. Nemyslím si ovšem, že je to pro Spojené státy samé velkým nebezpečím. Mnohem nebezpečnější je to pro Evropu či Japonsko. Nebezpečí pro USA spočívá ve vysokých úrokových sazbách. Pokud sazby zůstanou nízko a dolar oslabí, pak půjde z hlediska USA doslova o ideální situaci. Budeme mít nezaměstnanost – stále si myslím, že ještě převýší deset procent – a celková poptávka nepůjde nahoru rychle. Významný pokles dolaru by nám proto extrémně pomohl. Bude hrozný pro všechny ostatní, ale velmi příhodný pro Spojené státy.

Kenneth Rogoff (*1953)

Profesor ekonomie z Harvardovy univerzity působil v letech 2001 až 2003 jako hlavní ekonom a šéf výzkumu Mezinárodního měnového fondu. V roce 1978 se stal šachovým velmistrem. Manželka Natasha, s níž má dvě děti, je producentkou ruské a mexické verze dětského televizního pořadu Sesame Street; svého chotě učí, jak vystupovat na veřejnosti.

Proto jste ve svém nedávném článku navrhoval inflaci jako cestu USA ven z krize?

Ano. Pokud nebudeme schopni vyřešit dluhový převis, velký přebytek obchodního i spotřebitelského zadlužení, a pokud nebudeme schopni zvýšit daně, inflace může být nejmenším zlem. Není to optimální řešení – lepší by bylo mít efektivní procedury bankrotů, zvýšit daně či vynutit restrukturalizaci dluhů v celé ekonomice. Nevidím ale u politiků pro tato opatření dostatečnou kuráž.

Velká inflace jako nejmenší zlo? Mnozí ji mají za to největší.

Již několikrát jsem uváděl, že během několika let skutečně skončíme u velké inflace. Nemusíme. Jsem však skeptický ohledně toho, že by politici nalezli způsob, jak stáhnout peníze, jež v rámci řešení krize poskytli finančnímu systému, jak zaplatit za bobtnající dluh či za Obamovy sociální programy. Jak jsem řekl, mám za to, že je třeba zvýšit daň z příjmu tak, aby místo nynějších devíti či deseti procent hrubého domácího produktu pokrývala patnáct. Nemyslím si, že se tak stane. V jistém období to tedy celé vyústí v inflaci – bude to vlastně částečná platební neschopnost. Není to ideální, ale je to velice pravděpodobné.

Kdy to bude a kolik procent bude růst cenové hladiny činit?

Nebude to příští rok, nebude to nutně ani v roce 2011, ale prostě během několika dalších let. Tak v roce 2012 čekám inflaci pět nebo šest procent.

To není tak vysoké číslo. Někteří očekávají dvacet procent.

To by musela být nějaká nepravděpodobná souhra okolností. Není pro to důvod. Ale ovšem, můžeme mít takovou míru inflace třeba jeden měsíc – máme dosud jen málo zkušeností s kvantitativním uvolňováním (centrální banky přímo lijí peníze do ekonomiky, pozn. red.) a jeho modelováním. Dočasně tedy může míra inflace „ulétnout“, dostat se mimo kontrolu Fedu (americké centrální banky, pozn. red.), bude to však spíše statistická anomálie. Trvalejší inflace ve výši dvaceti procent by mohla být leda výsledkem nějaké nepříliš pravděpodobné geopolitické katastrofy.

Očekáváte další vlnu stagflace (neblahé kombinace nízkého růstu až stagnace a vysoké inflace, pozn. red.)? Takové, k níž došlo v sedmdesátých letech?

Ano, během několika let. V následujících pěti až sedmi letech bude růst v USA jen poloviční oproti tomu, jaký byl před krizí. Důvodem bude, že spotřeba je na sedmdesáti procentech hrubého domácího produktu a spotřebitelé budou krátit své výdaje po mnoho let. Budou se vzpamatovávat z pádu cen nemovitostí, které nahoru jen tak nepůjdou. Navíc sociální programy, jež chce Obama uvést, budou stát mnohem více, než jak ukazují stávající odhady. Už environmentální legislativa je daní. V konečném důsledku ji zaplatí spotřebitelé. To též zpomalí ekonomiku. To je tedy první polovina stagflace. Tou druhou je, jak jsme řekli, že politici nezvýší daně, jak je třeba, a Fed, ačkoliv se nyní bije v prsa a trojitě zaříkává, že nikdy, nás nakonec bude muset z problémů dostat inflačně.

Ben Bernanke, šéf Fedu, ale tvrdí, že má po ruce efektivní „exit strategii“, jak stáhnout nově napumpované peníze z oběhu, až bude třeba.

Z technického hlediska to není velký problém. Víme, jak to provést – značným zpřísněním monetární politiky. Praktickým problémem to není proto, že jsou teď sazby tak nízké, nýbrž z toho důvodu, že si mnoho subjektů v ekonomice od Bernankeho nepřetržitě půjčuje. Fed má ve svých bilancích biliony dolarů v cenných papírech navázaných na hypotéky, jejichž převzetím sice ulevil realitnímu trhu, ale ten trh není schopen se postavit v dohledné době na vlastní nohy. Jak „exitovat“ z tohoto? Další věcí jsou agentury Fannie Mae a Freddie Mac – jakou „exit strategii“ chce vláda vymyslet tady? Fed drží spotřebitelské úvěry, autopůjčky, umím si představit, že nějakým způsobem uleví od dluhu i Kalifornii. Raději bude mít inflaci, než aby stahoval všechna ta stimulační opatření.

Řeší-li se „exit strategie“, značí to, že nejhorší z krize samé již odeznělo

Myslím, že nejhlubší propady jsou minulostí. Na druhou stranu je velmi nepravděpodobné, že bychom teď v USA a v Evropě mohli prožít pět růstových let, jako tomu bylo před krizí. Recese sice končí, ale není zcela za námi. Čeká nás mnoho problémů.

Které jsou nejpalčivější?

Největším je, že krize byla řešena poskytnutím bianko šeku finančnímu systému. A s tím souvisí mnoho skrytých nákladů. Dluhy americké i evropských vlád explodovaly. To se jen tak neurovná. Další krize, která přijde, bude krize fiskální – a to hlavně ve Spojených státech, ale i v zemích, jako je Irsko, Itálie, potenciálně Německo. V tuto chvíli tahle potíž není tak zjevná, jelikož asijské ekonomiky nebo ropné velmoci nám ochotně půjčují za téměř nulové úroky. To ale nebude pokračovat donekonečna. V jisté době budeme muset výrazně zvýšit daně. V USA proto, abychom mohli zaplatit za řečené sociální programy, v Evropě proto, abychom mírnili dopady stárnutí populace.

Se stárnutím populace se nic neudělá. Proč ale USA zrovna teď zavádějí sociální programy? Horší čas snad ani nemůže být.

Oni to prostě chtějí udělat. A pokud to opravdu chtějí udělat, je teď čas jako kterýkoli jiný. Myslím však, že Obamova administrativa se stále drží při zdi, co se zvyšování příjmů státní poklady týče. Jednou z příčin její popularity je, že se neodhodlala k žádným opravdu rázným krokům -zatím jen utrácí a poskytuje garance. Ani to nemůže pokračovat navždy.

Jak dlouho budou dopady krize pociťovány?

Pět až sedm let.

Velkou hospodářskou krizi číslo dvě však neočekáváte.

Nikdy jsem netvrdil, že je něco takového pravděpodobné. V normálních letech je pravděpodobnost příchodu druhé velké deprese asi tak jedno či dvě procenta a myslím, že v nejhorší fázi nynější krize – někdy v únoru či březnu letošního roku – to bylo deset nebo možná patnáct procent. Můj kolega Robert Barro spekuloval, že ta šance byla i dvacetiprocentní, což je podle mě už vysoce přehnané. Nyní to jsou tak tři procenta. Je to stále více, než je běžné, ale není to nikterak velké číslo. A riziko významné stagflace číslo dvě? To je vysoké.

V loňském roce jste publikoval odbornou studii, v níž tvrdíte, že z historického úhlu pohledu není krize ničím výjimečným.

Když pohlédneme na klíčové ukazatele, jimiž obvykle krize posuzujeme, například růst nezaměstnanosti a vládního dluhu, jde o velmi typickou hlubokou krizi. Zaměřili jsme se na kvantitativní podobnosti s jinými krizemi a překvapilo nás, jak blízké ty paralely byly. Typická recese například trvá 1,7 let. Ta současná recese začala v prosinci 2007 a pravděpodobně skončí někdy během tohoto léta. Typický růst v míře nezaměstnanosti je sedm procent, teď máme šest. Zdvojnásobení dluhu, to také splníme. Kolaps nemovitostí i nynější oživení akciového trhu jsou rovněž učebnicové.

Ve své studii ukazujete, že ačkoli inflace není novým fenoménem, je v posledním století v průměru a napříč státy řádově vyšší než ve staletích předchozích. Je to kvůli opuštění zlatého standardu a uvedení systému nekrytých peněz?

Samozřejmě, je mnohem snazší provádět inflační politiky s nekrytými penězi. S příchodem těchto peněz se míry inflace skutečně rapidně navýšily, ačkoliv tu inflace byla před tím po staletí. Zlatý standard významně napomáhal stabilizaci inflace. Ale, stejně jako v případě fixních směnných kursů, nebyl nápomocen oživovacím politikám té které ekonomiky.

Někteří ekonomové stále tvrdí, že bychom se ke zlatému standardu měli vrátit.

Myslím, že tyto postoje nelze brát vážně. Možná tak při drinku někdy pozdě v noci o tom lze vtipkovat. Zlatý standard, to by byla sebevražda. Je to stejný problém jako s fixními devizovými kursy – nakonec to prostě nemůže být spolehlivé. Skončí to u spekulativních útoků či deflačních period. Moderní nezávislá centrální banka je mnohem lepším nástrojem potlačování inflace. Centrální banky jsou v tom relativně velmi úspěšné -zvláště v posledních deseti letech. Následujících deset let ale tak dobrých zřejmě nebude.

Který region bude krizí zasažen nejvíce?

Z dlouhodobého pohledu budou nejvíce zasaženy USA. Recese zde sice skončí dříve, jenže také dříve začala. Jistě, Evropa také bude trpět. K propuknutí vážné krize je stále náchylný region střední a východní Evropy. Růst zadlužení je tam velmi nepříznivý. Štědré sanace Mezinárodního měnového fondu (MMF) uhasily ty nejnaléhavější problémy, ale stále se obávám, že tam krize může opět vzplanout. S tím, jak poroste přesvědčení západoevropských zemí, že nejhorší pominulo, může být podpora střední a východní Evropy ukončena. Země, jako je Lotyšsko, budou jistě v krizi a je otázkou, jak moc se v celém regionu rozšíří.

Problém je, že investoři a možná i někteří ekonomové vidí region jako jednolitý, ale přitom je tam řada rozdílů mezi jednotlivými zeměmi. Česká republika není Maďarsko.

Ano, doufáme, že to trhy rozliší. Očekávám však, že v první vlně po vyhlášení platební neschopnosti některé země regionu trhy prostě rozlišovat nebudou. Přijdou ale sanace MMF a region přežije. A trhy nakonec, v delším období, rozliší jednotlivé země. Podívejte se, co se stalo v Jižní Americe počátkem tohoto desetiletí: trhy také odlišily Brazílii, jež přežila, od Argentiny, která zkolabovala.

V České republice již řadu let probíhá debata ohledně přijetí eura. Dle vašeho názoru, co je pro nás jako malou otevřenou ekonomiku lepší – jednotná měna, nebo koruna?

Asi je lepší mít euro. Na euro se nelze dívat izolovaně, vyřazovat je z kontextu evropské integrace jako takové – otevření hranic, uvolnění obchodu. A tento celkový kontext, tento „balík“, je jistě pozitivní. Ale jak jste řekl, je třeba rozlišovat mezi jednotlivými regiony. Pro Českou republiku je přijetí eura pravděpodobně kýžené. V případě zemí, jako je Švédsko či Británie, je to mnohem méně jasné.

Proč?

V porovnání s Českou republikou jsou to mnohem větší země. Přijetí eura by Česku umožnilo zlepšit fungování konkurence mezi bankami, zlepšit funkčnost finančního systému a tak podobně. Ale přitom všem si rozhodně nemyslím, že byste museli nějak spěchat. Otázkou zůstává, zda EU bude v případě potřeby sanovat Českou republiku rychleji, bude-li ta již užívat euro, či bude-li stále bez jednotné měny. Nyní bych rozhodně nesázel, že by euro v tomto ohledu něčemu pomohlo.

Myslíte, že euro je – po deseti letech – úspěšný projekt?

Je to jistě úspěch, ale je obtížně odlišit úspěch eura jako takového od úspěchu celého procesu evropské integrace. Euro pomáhá urychlit jiné integrační procesy. Integrace je výtečná věc – a euro její významnou psychologickou složkou. Myslím, že euro není důležité ani tak ekonomicky, jako je důležité psychologicky.

Zkrácená verze rozhovoru vyšla 24.8.2009 v Týdnu č. 34/2009.