Bankéři žijí z inflace

Pocházíte ze Španělska. Proč je tato země krizí tak zasažená?

Ve Španělsku rostly úvěry v posledních letech dva- až třikrát rychleji než ve zbytku Evropy. Půjčky směřovaly hlavně do sektoru nemovitostí. Vznikla bublina. Nyní je v zemi asi milion nově postavených domů, které však nikdo nechce. Celá ekonomika se musí bolavě přizpůsobit, přesměrovat investiční toky z realitního sektoru do jiných, což si vyžádá několik měsíců až několik let.

Jak citelně ceny nemovitostí klesají?

To hodně závisí na lokalitě. U Středozemního moře nejsou výjimkou pády až o padesát procent. Avšak například v některých částech Madridu došlo k poklesu jen pět až deset procent. Může být i dobrý čas nakupovat.

To záleží na tom, kdy přijde dno. Co myslíte?

Jako ekonom to nedokážu říci, jako podnikatel bych si dokázal vsadit – ten tip ale neprozradím. 

Očekával jste, před dvěma, třemi lety, tak mohutnou krizi?

Překvapilo mě, jak rychle a hluboko ceny klesly.

Řekl jste, že za španělskou krizi může přeúvěrovanost. Ta zjevně stojí za finanční krizí obecně.

V posledních pěti až sedm letech rostla nabídka peněz v ekonomice velmi rychle. Musíme si uvědomit, že peníze se v podobě mincí a bankovek vyskytují jen asi v deseti procentech případů (takzvaná peněžní báze, pozn. red.), zbylých devadesát procent jsou virtuální peníze. Vlastně jen záznamy v účetních knihách bank. Bankovní systém vytváří depozita „z ničeho“. Zástavou je těmto pasivům úvěr poskytnutý podnikateli či firmě. Podnikatel, který nové peníze získá, neví, zda tyto pocházejí z úspor, zda jsou odloženou spotřebou klientů bank, či nikoli. Míra úspor byla v některých letech například v USA dokonce záporná, hodně se spotřebovávalo, a podnikatelé přesto zhusta investovali, jako kdyby ty úspory narůstaly. V uplynulých přibližně sedmi letech tedy panoval nesoulad mezi úsporami a investicemi. To nemohlo trvat věčně. Ústřední příčina krize tedy tkví v umělé úvěrové expanzi způsobené centrálními bankami, hlavně Fed (americká centrální banka, pozn. red.).

Souvisí to s politikou levných peněz, tedy nízkých úrokových sazeb, kterou centrální banky následovaly?

Ano. Úroková sazba je zásadní cenou v každé tržní ekonomice. Měla by být určována spontánně v tržním prostředí. Není tomu tak: úroky jsou stanoveny výnosem centrální banky. Přitom úrokové sazby jsou důležitým signálem pro podnikatele a firmy. Jdou-li dolů, i uměle, zahajuje byznys více nových projektů (opět, jako kdyby rostla míra úspor obyvatelstva a bylo tedy reálně více z čeho investovat). Nízké úrokové sazby, dokonce negativní v reálném vyjádření, zažehly krizi. 

Prozraďte alespoň váš tip, jak dlouho krize potrvá?

Jakmile vypijete příliš alkoholu, „opice“ je nevyhnutelná. Jakmile jsme se dopustili přehnané umělé úvěrové expanze a byly proto napáchány chyby v investičních kalkulacích, hospodářská recese je nevyhnutelná. Ale začátek recese je i začátkem ozdravení: trh přichází na to, co se v minulosti dělo špatně, začíná hledat správné ceny – proto nyní ty poklesy a výkyvy. Přizpůsobení si vyžádá čas – v reálné i finanční sféře. Přizpůsobení může být rychlé, doufejme jeden až dva roky, nebo může být přerušováno.  

Jak?

Obří zásahy vlády, ty různé stimuly, mohou být nakonec zcela kontraproduktivní. Například když vlády poskytnou snadný úvěr podnikům, ty ztratí podněty se s tíživou situací rychle vyrovnat. To se stalo v Japonsku. Vlády v reakci na krizi učinily půjčky velice dostupné, což však zastavilo proces tržního přizpůsobení. Země se ocitla v recesi, která trvala více než deset let. Doufejme, že se to nyní nezopakuje ve světě. Třeba Obamovy záchranné dotace vybraným odvětvím jsou velmi nebezpečné.

A co evropské balíčky?

V Evropě není situace tak zlá, neboť je zde mnoho vlád a je těžší se domluvit na nějakých dalekosáhlých, grandiózních záchranných plánech. Na druhou stranu, politici odpovídají na poptávku veřejnosti, aby byli aktivní, aby „něco dělali“. Politické mistrovství nyní tkví v tom, aby se politik snažil „něco dělat“, ale ta opatření zároveň neměla žádný dopad (smích).

Politici se však činí, prosadili například nová pravidla účetnictví.

V uplynulých letech byla evoluce účetnictví zpřetrhána – nazývá se to Mezinárodní pravidla účetnictví. Účetnictví je mluva byznysu. Jako čeština nebo španělština. Jakýkoli užívaný jazyk nevzniká jen tak, z ničeho nic, ani jej nevynalézá „rada moudrých“ – krach esperanta, umělé řeči, to dobře ilustruje. Účetnictví také nevzniklo ze dne na den, záznamy peněžních obratů máme už ze dvanáctého století. Užívali je již v antickém Řecku nebo v ptolemajovském Egyptě. Účetnictví se tedy vyvíjelo evolučně – rozvíjely je generace obchodníků či průmyslníků, přičemž stálo na několika principech.

Z nich ten klíčový byl princip uvážlivé šetrnosti, opírající se o pojem historické ceny – ceny zaplacené při transakci. Jenom pokud byla tržní cena nižší než historická, docházelo ke snížení účetní hodnoty. Pokud byla vyšší, drželi se historické ceny.

A nyní je to jinak.

Princip šetrnosti byl nahrazen principem „fair value“. Je to trochu trik: kdo by byl proti férovému oceňování? Tento „férový“ princip vede k oceňování nikoli na základě ceny při transakci, nýbrž na základě aktuální tržní ceny. Jenže kolísavost trhů je tak značná, že účetní bilance pak pozbývají veškerého smyslu. V dobách boomu jsou neopodstatněně nafouklé, což podnikatele a firmy podněcuje k další investiční činnosti, k spotřebě, k podstupování dalšího rizika – prostě k euforii.

Účetnictví, po generace doprovodný jev uvážlivého obchodování, se tak mění ve stimul, jenž od uvážlivosti odvádí. Trh kolísá, a tak jsme jeden den účetně milionáři, druhý den nám hrozí bankrot a dožadujeme se kapitálových injekcí. Nové účetnictví násobí projevy boomů a stejně tak i propadů. Idea, že bilance by měly odrážet tržní ceny, je velmi hloupá. Jestliže je nové účetnictví smrtící pro bankéře, je smrtící i pro ten obchůdek na rohu. Může zničit kapitalismus.

Co s tím dělat?

Je třeba co nejrychleji zrušit všechny ty reformy účetních pravidel, prováděné v posledních letech – jak ve Španělsku, tak i v Česku. Bylo to stupidní rozhodnutí Evropské komise.“

Prapůvod krize ovšem spatřujete už v roce 1844.

Vše začalo s britským zákonem Bank Charter Act z roku 1844. Stal se předobrazem pro všechny další zákony týkající se bankovnictví ve vyspělém světě. Ustavil povinnost krýt bankovky ze sta procent zlatem. Tvůrci však opomněli tu samou povinnost vztáhnout i na depozita. Přitom depozita a bankovky mají vlastně ty samé funkce – to však ekonomové té doby ještě nedohlédli. Poté, co byl zákon uveden, tak komerční bankéři prováděli umělou úvěrovou expanzi „krytou“ depozity, nikoli emisí nových bankovek. Proto máme stále recese a bubliny.

Co s tím?

Prvním reformním krokem tedy je odstranit to špatné, co vyvolal Bank Charter Act. Postačí, když banky budou držet stoprocentní rezervy oproti vkladům na požádanou a jejich ekvivalentům. Pak nevznikne nesoulad mezi úsporami a investicemi. Banky budou moci půjčovat jen oproti tomu, co si samy předtím vypůjčily; termínové vklady nejsou depozita, to jsou půjčky bankám. Nebudou vytvářet peníze „z ničeho“.

Co učinit s centrálními bankami?

Bank Charter Act nedokázal zamezit, čemu měl – vzniku finančních bublin. Po každé krizi pak Bank of England pozastavila jeho platnost, aby mohla komerční banky sanovat – vytisknutím nových peněz. Komerční bankéři přišli na to, že potřebují věřitele poslední instance, který zakročí vždy, když krize přijde. S bankovním systémem založeným na částečných rezervách je prostě nutnost mít centrální banku. A naopak, při stoprocentním krytí netřeba věřitele poslední instance. Eliminace centrálních bank, druhý krok mé reformy, by byla dobrá věc, jelikož ty by pak neurčovaly úrokové sazby. O to by se postaral trh. Centrální banka, to je centrální plánování, Gosplan (hospodářská plánovací komise v bývalém SSSR, pozn. red.), socialismus: soubor byrokratů určuje, jaká je optimální nabídka peněz.

Kdo určí peněžní bázi, když ne centrální banka? 

Peníze by měly být zase soukromé – jak tomu ostatně po staletí bylo. Musíme se vrátit do bodu, kdy bylo zlato vládami znárodněno. Zlato má několikero výhod. Jeho zásoba narůstá poměrně stabilně, a sice přibližně tempem jednoho až dvou procent ročně.  

Odpůrci návratu ke zlatému standardu ale uvádějí, že na světě není tolik vzácného kovu, aby to pokrylo peníze nově vytvářené v souvislosti s hospodářským růstem globální ekonomiky.

To je populární argument. Veškeré zlato na světě by se vměstnalo do tří olympijských plaveckých bazénů. Peněžní nabídku krytou zlatem nelze snižovat (s výjimkou historických příkladů, například ze šestnáctého století, když se španělská galeona potopila s celým převáženým nákladem kovu). Zlato je vhodný kandidát pro krytí peněz a nestarejme se příliš, zda je jej ve světě dostatek, či nikoli. To je irelevantní. I jeden gram zlata může mít velkou kupní sílu. Jakékoliv množství peněz je optimální; problém s penězi vyvstává, když jejich nabídka roste či klesá. Návrat ke zlatému standardu by byl finálním krokem reformy finančního systému.

Je deflace skutečně takovou hrozbou, jak dnes mnozí politici, ale i ekonomové tvrdí?

Inflace je vždy populární a deflace vždy nepopulární. Před několika lety jsme tu ještě měli antideflační hysterii, která ústila v nízké sazby a zvýšenou peněžní nabídku. Během peněžní expanze totiž někteří lidé vydělávají velké peníze na úkor většiny těch, kteří ani nezjistí, že něco ztrácejí. Proč, když je růst peněžní nabídky tak prospěšný, je nerozdělit spravedlivě mezi všechny? Ne, někteří chtějí ty nové peníze získat jako první.

Pak můžete nakupovat s novými penězi ještě za staré ceny.

Ano, nové peníze se inflačně projeví až posléze. Inflační efekt bude navíc rozprostřen mezi miliony nic netušících lidí. Dochází tudíž k redistribuci bohatství – někteří značně bohatnou, jsou z nich multimilionáři a miliardáři, většina ostatních ztrácí, aniž o tom ví. A klíčovou záminkou tomuto přerozdělování je strašidlo deflace. Hrozí deflace, potřebujeme více peněz, volají ti lidé, ale prosím, dodejte ty nové peníze nám jako prvním. Ti ostatní pak už vidí jen růst cen, aniž ovšem vzrůstá jejich příjem.

 Kdo bývá u nových peněz jako první?

No, všichni ti investiční bankéři, akcioví spekulanti, manažeři s opčními programy. Patří sem i analytici či auditoři – celý tenhle svět žije z peněžní expanze.  

Jesús Huerta de Soto Ballester (*1956)

Španělský profesor politické ekonomie působí na Univerzitě krále Juana Carlose v Madridu. S manželkou, jež vystudovala psychologii a působí na téže instituci, mají šest dětí. De Soto si po ránu rád zahraje golf, bydlí v Madridu, další nemovitosti vlastní na Mallorce a v Navarře. Je také byznysmenem, firmu zdědil po otci. Vlastní vůz značky Bentley. Do Prahy přijel u příležitosti českého vydání své knihy Peníze, banky a hospodářské krize. 

⊕ Poslechněte si rozhovor s Lukášem Kovandou o Jesúsu Huertu de Sotovi.

Zkrácená verze rozhovoru vyšla 2. 3. 2009 v Týdnu č. 9/2009.