Současná Evropa? To je katastrofa

Irsko nyní sice titulky médií neplní tak houževnatě jako Řecko, Kypr či Španělsko, ale přesto zjevně neprožívá ekonomicky radostné období.

To tedy ne. Irská ekonomika stagnuje. Mimochodem, tíživá situace dopadla i na mě osobně. Plat mi zkrouhli o 27 procent, při započtení inflace mám kvůli krizi už o nějakých čtyřicet procent méně.

Kde jsou ty doby, kdy byla země označována coby „keltský tygr Evropy“…

Jenže problém byl v tom, že zatímco začátkem tisíciletí jsme prožívali konjunkturu, Německo a Francie nikoli. Potřebovaly tedy nízké úrokové sazby. Irsko naopak potřebovalo vyšší úroky – na úrovni šesti sedmi procent.

Gerard Casey (*1951)

Profesor filozofie dublinské University College, kterou v letech 2001 až 2006 řídil, a člen alabamského Ludwig von Mises Institute. V devadesátých letech byl aktivním politikem – od roku 1993 do roku 1999 šéfoval straně Christian Solidarity Party. Je autorem několika knih o předních libertariánech (např. o Murraym Rothbardovi) a filozofii libertariánského anarchismu.

…jenže irský hlas nezněl ve Frankfurtu, sídle Evropské centrální banky, tak silně. Úroky zůstaly dole.

Přesně tak. Levné hypoteční úvěry přispěly k přifouknutí nemovitostní bubliny. V té době jsem svůj dům – není to žádná hacienda – mohl s klidem prodat za milion až milion dvě stě tisíc eur. Nyní bych byl rád, kdybych za něj viděl něco mezi 350 až 390 tisíci eur. Bydlím přitom v dublinské oblasti, která je v rámci celého Irska ještě tak hospodářsky nejstabilnější. V jiných částech země byl podle mě propad strmější.

To je ale jen chabá útěcha.

Zas tak mě to nemrzí. Na dům, v němž bydlíte, nelze hledět jako na aktivum. Pokud bych jej pořídil jakožto investici, k pronajímání, budu si asi trhat vlasy na hlavě.

Náhle zlevněné nemovitosti na úsvitu krize pochopitelně nepotěšily ani banky. Ty s nimi počítaly jako se zástavou, a musely je tudíž přecenit.

Jak známo, ztráty bank zatáhla vláda. Sanovala je. To vše už přitom v době, kdy bylo jasné, že její rozpočtové příjmy nebudou takové, jaké očekávala. Počítala totiž s mnohem velkorysejšími daňovými příjmy ze stavebnictví. To se ale s příchodem krize pochopitelně položilo. Krize tedy vládní kasu zasáhla dvěma obzvláště citelnými ranami: přišla o podstatnou část příjmů, zatímco zároveň raketové narostly výdaje nutné na sanace. Takže nyní čelíme problémům s deficitem a vláda musí sahat k úsporným opatřením a škrtům. Třeba ke snížení mého platu. Zajímavé přitom je, že navzdory tomu nebyly téměř seškrtány sociální výdaje. Vláda na ně stále vydává asi tak o miliardu eur více, než kolik je s to v příslušné oblasti získat.

To je opravdu zajímavé. Jinak, jak se zdá, jsou totiž irské úsporné kroky poměrně razantní.

Ano. Jejich razance plyne třeba ze srovnání se situací v sousední Británii. Tam mají za úsporné opatření to, že stanovili limit růstu platů státních zaměstnanců. Platy tedy rostou, jen nemohou růst nijak rychle. Naopak Iry placené z veřejných peněz postihl ten zmíněný 27procentní pokles. Co se úsporných opatření týče, jdeme příkladem celé Evropě. Je to ale právě razance škrtů, která dává dobrou naději, že se brzy oklepeme a krize v Irsku bude definitivně minulostí.

Viníte z irské krize euro?

Jsme velmi otevřenou ekonomikou. Dění ve světě a globální finanční krizi bychom tak jako tak neunikli. Ale její neblahý dopad by byl o poznání slabší, ekonomický šok by nebyl tak citelný. A naše schopnost ozdravit se by byla silnější. Od poloviny osmdesátých let jsme si prošli dvěma či třemi menšími recesemi, ale po roce či dvou se situace vždy dostala zpátky do normálu. Nyní je to úplně jiné.

Narážíte zřejmě hlavně na nemožnost provozování autonomní měnové politiky…

Jistě. Když jsem v roce 1986 kupoval svůj zmíněný dům, moje banka mi nabídla hypotéku s osmi- či devítiprocentním úročením. V době, kdy jsem hradil její závěrečné splátky, činily úroky třináct procent. Mladší generace, lidé, kteří kupovali nemovitosti v prvních letech tohoto století, když byly sazby velmi nízko, měli naopak úroky kolem dvou tří procent za běžné. Nehleděli na ně jako na cosi nenormálního. Jejich poptávka přitom zásadně přifoukla bublinu. Dnes mnozí z nich nemají zaměstnání, a nemohou tak ani svoji hypotéku splácet. Ocitáme se v začarovaném kruhu: banka nedostává peníze ze splátek, lidé nesplácejí a nemají práci, vláda zase postrádá potřebný objem daňového výběru – přitom však vyplácí dávky v nezaměstnanosti.

Jak tedy celkově hodnotíte eurozónu a irské angažmá v ní?

Poprvé, když jsem v referendu volil, hlasoval jsem pro vstup do Evropského hospodářského společenství (Irsko do něj vstoupilo v roce 1973, pozn. red.). A nikdy jsem nezměnil svůj názor, že jsem učinil správně. Je třeba si však uvědomit právě ono klíčové slovo „hospodářského“ – Irsko vstupovalo do ekonomicky jednotícího a vzájemně se provazujícího prostoru, v němž dostávaly své slovo liberalizace obchodu a další pozitivní aspekty.

Evropská unie je evidentně odlišná – a nejen názvem.

Současný evropský politický projekt je prostě katastrofální. V prvé řadě proto, že neexistuje nic jako evropský lid, evropský démos. I v rámci zemí, jako je Francie, Německo a další, existují odlišné regiony s odlišnými tradicemi, zvyky, normami. Taková Itálie v tomto smyslu vlastně nebyla nikdy zcela sjednocena. Jediný jednotící prvek, o němž lze možná na evropské úrovni uvažovat, je křesťanství. A to je málo. Bylo proto omylem zavést jednotnou měnu v takto historicky i kulturně nejednotném prostoru, jenž navíc není – nemůže být – efektivně politicky spravován.

Co teď…?

To je těžká otázka. Pokud by však nějak mohlo být zajištěno, že přechod zpět na národní měny bude relativně bezproblémový a bez vážnějších otřesů, byl bych jednoznačně pro jeho uskutečnění. Také proto, že jestliže někdy v budoucnu budou vzniku společné měny nakloněny objektivní okolnosti napříč Evropou, jednotná měna vznikne přirozeně a spontánně, bez jakéhokoli zásahu „shora“.

Sdílí váš kritický pohled na EU krajané, nebo jste v Irsku spíše výjimkou?

To druhé. Irové jsou v souhrnu zřejmě více proevropští než kterýkoli jiný národ. I když i jejich nadšení poslední dobou poněkud polevuje. Dříve zapojení do evropských struktur viděli jako pozitivní ideu samu o sobě i jako výhodný krok z finančního hlediska. Irsko se totiž stalo příjemcem poměrně štědrých transferových plateb. Nebylo to ovšem zadarmo – se zapojením do eurostruktur totiž v podstatě skonalo irské rybářství. Čert to vem‘, řekli si však Irové, ryby nejsou hotovost.

Odkud se bere ten propastný rozdíl ve smýšlení Irů a Britů, kteří jsou naopak pověstní svým euroskeptismem?

Zřejmě jde o jakýsi relikt britského imperialismu. Britové mají silně zakořeněný smysl pro národní hrdost a nezávislost. A pro svoji nezastupitelnost. Proslulý titulek jedněch britských novin, ještě za imperiálních časů, hlásal „Fog in Channel; Continent Cut Off“ (Mlha v Lamanšském průlivu, kontinentální Evropa zůstává odříznuta, překl. red.); a Britové mají stále pocit, že jsou středobodem vesmíru (smích). Naproti tomu Irové to takto neberou. Nemají tedy ani pocit, že je členství v EU či eurozóně může o něco připravit. Naopak, jak jsem řekl, kladně přijímají finanční aspekt členství. A objektivně je třeba říci, že Britové zdaleka takové ekonomické výnosy z členství nezaznamenávají. Jsem proto dokonce přesvědčen, že kdyby se zítra v Británii konalo referendum, zda setrvat v EU, či ji opustit, většina by volila druhou variantu. Kdyby ten samý den proběhlo stejné hlasování v Irsku, verdiktem většiny bude setrvání.

Není takový stav do jisté míry důsledkem určité rivality mezi Iry a Brity? Irové mohli při přijímání jednotné měny poukazovat na to, že jsou v jakémsi prestižním klubu, čímž se konečně vymaňují ze stínu svého odvěkého bratra – bratra tedy alespoň v geografickém smyslu slova.

Ne, to určitě ne. Irové jsou ve své podstatě velmi praktičtí. Konají pragmaticky; střízlivě zvažují, co je pro ně nejpřínosnější. Realisticky poměřují podle výnosů a nákladů, otázka nějaké prestiže je jim vlastně ukradená.

Rozhovor byl pořízen v květnu 2013.