Eurozóna se zhroutí, inflace je nezbytná

Obáváte se současné dluhové krize. Ani Velká Británie není mimo nebezpečí.

Velmi se jí bojím. Skutečně, situace, v níž se Velká Británie nachází, není zas tak odlišná od té řecké. Jediným rozdílem je, že my stále máme vlastní měnu.

Je to nyní výhoda, mít vlastní měnu? Ještě nedávno byly slyšet hlasy, že by i Britové měli přijmout rychle euro.

Nemyslím si to. Britský dluh je monetizován (záplatován tisknutím nových peněz, pozn. L. K.), a lidé tak splácejí dluh prostřednictvím cenové inflace; to samozřejmě narušuje ekonomickou aktivitu. Není to však ten druh šoku, jímž si prochází Řecko – nedochází k razantnímu snižování státních výdajů, ke zvyšování daní. Řekové ovšem nejvíce ze všech švindlovali, když do eurozóny vstupovali. Bezostyšně ostatním nalhávali, že podmínky nutné pro vstup splnili. Nebyli jediní, kteří tak klamali – jenom podváděli skutečně ve velkém.

Kdo další balamutil?

Třeba Francie. Svůj deficit před začleněním do eurozóny stáhla jenom díky odprodeji státních telekomunikací. Ale to je samozřejmě jednorázové, nikoli dlouhodobé řešení – státní telekomy nelze prodávat rok co rok. Dlouhodobým řešením je jedině redukce výdajů, zeštíhlení státu.

Je na dohled rozpad eurozóny?

Nepřekvapilo by mě to. Je-li jakýkoli lidský konstrukt vnitřně závadný, dříve či později se musí položit. Předpoklady k tomu, aby se eurozóna celá zhroutila, jsou jistě přítomny, ale říci kdy se tak stane, není dost dobře možné. Evropské impérium, jak já říkám, vykazuje podobné znaky jako padlá impéria, jež známe z dějin, třeba to římské. Maastrichtská kritéria měla předcházet tomu, co se nyní děje v Řecku, ale nebyla vynucována – z politických důvodů. I když bude řecký problém nakonec vyřešen, trhy se rychle podívají, kdo další je na řadě. Tlak je tedy značný, stále přítomný a postupuje.

Obáváte se kvůli záchranným opatřením z poslední doby nějakých neblahých dopadů, třeba v podobě výrazné inflace?

Myslím, že je nezbytná. Vzhledem k výši zadlužení států. Například v britské ekonomice je značný inflační potenciál.

Je inflace nevyhnutelná?

Moje definice inflace je, že jde o znehodnocení měny (viz Závody v inflaci). Když ji takto definujete, je to neprůstřelné – jde o pravdu z definice. Myslím, že by se hrozba znehodnocování měn významně snížila, pokud by byla možná konkurence mezi nimi, pokud by si lidé – občané jednoho státu – mohli vybrat mezi různými měnami různých států, kterou budou využívat. Když bude jednotlivcům umožněn přístup k měnám na základě volby, pak budou jednotlivé země pod tlakem, aby skutečně dodávaly takové oběživo, o něž bude zájem. Už se tímto směrem částečně pohybujeme, alespoň ve vyspělých demokraciích, které ustoupily od kapitálových kontrol (např. regulace kapitálových toků do a z dané země, pozn. L. K.). Stále převládající situace je ale taková, že máme nekryté měny, které jsou částí státního dluhu té které země. A je to ta část dluhu, na níž stát nemusí platit úroky. Stát má tedy pak zájem na tom, aby byla měna hojně užívána, aby ji bylo mezi lidmi co nejvíce – dokud jsou tedy lidé ochotní ji držet, dokud příliš neznehodnotí. Čím více peněz je v oběhu, tím větší je zkrátka i bezúročná složka státního dluhu.

Dluhová krize navazuje na krizi finanční. Hodně se teď mluví o tom, jak předejít opakování další takové finanční pohromy. Co myslíte?

Jsem skeptický k dalšímu utužování regulací. Vezměte si, že tyto regulace budou reagovat na finanční krizi let 2007 až 2009, nikoli nutně na krize, které přijdou. Budeme se snažit předejít tomu, co už proběhlo. Objeví se však nové chyby, nečekaná selhání, překvapivé omyly.

Máte tedy finanční krizi za selhání trhu?

Ne. Neříkám, že jednotlivci a firmy chyby nečiní, nedělají však systémové chyby. Chybným směrem se vydávají jedinci či jejich skupinky, nikoli však celý dav, celá společnost – pokud tedy není nějaké rozhodující síly, jež by tyto celky takto omylně směrovala a naváděla.

Buďte konkrétní.

Například administrativa prezidenta Jimmyho Cartera přišla v USA už koncem sedmdesátých let se zásahy, jimiž nutila finanční instituce, aby učinily půjčky na bydlení dostupné i skupinám obyvatel s relativně nižšími příjmy. Ti ovšem mnohdy neměli dostatečné zdroje, aby ten dluh, k němuž se uvázali, „uřídili“. Úskalím každého hospodářského systému je, že důsledky takových dalekosáhlých opatření nemusejí být vůbec patrné okamžitě.

Gerald Steele (*1946)

Jeden z největších světových expertů na ekonomii a politickou filozofii původem rakouského myslitele Friedricha von Hayeka působí na univerzitě v britském Lancasteru. Mezi jeho koníčky nyní patří hlavně bicykl a námořní historie. V minulosti holdoval i běhu a cestování.

Co se tedy dělo?

V běhu let, během nichž se stále více a více lidí nechávalo zlákat výhodnými hypotékami a vidinou nemovitosti v osobním vlastnictví, ceny realit stoupaly. To lákalo další lidi, a to dále zvyšovalo ceny. V atmosféře obecného opojení tímto růstem si někteří začali troufat, že „zvládnou“ i větší, případně druhý či třetí dům. Šlo o obří pyramidovou hru. Vyšponované ceny staveb neměly reálnou oporu a bylo jen otázkou času, kdy se vše zhroutí, kdy bublina splaskne. Banky a finanční instituce, které tak enormně rozpůjčovaly, pak musely i notně odepisovat. Primárně však selhaly státy, respektive centrální banky: nutily banky, aby půjčovaly chudším, a ještě jim k tomu vytvořily podmínky – umělým snížením úrokových sazeb.

Nebýt vlád, nebylo by tedy ani žádné krize?

Jeden můj známý, jenž dlouhá léta působil na britském ministerstvu financí, pak v podnikových financích a nyní na univerzitě, prohlásil: „Žádná situace není tak špatná, aby ji vládní intervence nemohla ještě zhoršit.“ (smích) Ale abych se vrátil k vaší otázce: rozhodně by nenastala krize těchto rozměrů. Finanční instituce by se řídily vlastním úsudkem, komu půjčit, a komu ne. Je nepravděpodobné, že by všechny finanční instituce naráz udělaly stejný druh chyby – tedy, jak jsem řekl, nebýt nějakého rozhodujícího tlaku takříkajíc „shora“. Znovu opakuji, že lidé a firmy samozřejmě dělají chyby, ale nikdy v takovém měřítku – nečiní sami o sobě systémové chyby.

Mnozí ekonomové ale míní, že je to právě naopak, že krize je ukázkou selhání trhu.

Co je to však selhání trhu? Myslím, že o selhání trhu lze mluvit v takovém případě, kdy neexistují vlastnická práva. Pak se při obchodování nelze o nic hmatatelného opřít, není čemu pořádně důvěřovat, nač se spolehnout. Když se rozpadl Sovětský svaz, celá řada západních společností viděla obrovské příležitosti a možné obchody, jež tam půjde uzavřít. Ale ouha! Nebylo jasné, co je čí, co patří komu – majetek si nárokovaly nejrůznější skupiny obyvatel, třeba odbory, místní komunistické strany, státní instituce. Neexistovala vlastnická struktura. Protože nešlo bezpečně obchodovat, neobchodovalo se. Tak takhle selhává trh. Ale v souvislosti s nynější krizí jde jen o nálepku, o výkřik: „Trh selhal“, jenž však nemá reálný obsah. Takových výkřiků je ovšem víc.

Které myslíte?

Třeba ten, že bankéři jsou hamižní. Je to snad tak, že bankovnictví přitahuje hamižná individua? Nebo snad práce v bance mění obyčejné smrtelníky v lakotná hrabivá monstra? A kromě toho: jak je vlastně definována hamižnost? Jde prostě o mlhavý termín – něco jako nemorálnost, nenasytnost. Tyto pojmy jsou do značné míry nedefinované, nemají jasně daný obsah.

Jste tedy pro návrat k nějakému typu laissez-faire kapitalismu, ke kapitalismu bez přívlastků?

Ano. Ale měl bych to trochu rozvést, neboť jde o dost zprofanovaný termín. Laissez-faire není ničím bez příhodné institucionální struktury. Mám-li se vrátit k Sovětskému svazu: když se tedy toto impérium rozpadlo, rozbujel tam též laissez-faire systém. Lidé se však neměli oč opřít – institucionální struktura neexistovala. Laissez-faire tedy ano, ale s efektivní, evolučně vzniklou institucionální strukturou. S řádem.

Kvůli krizi se nejspíše dočkáme opačného vývoje – přibude státu a legislativních regulací, ubude trhu.

Legislativy by ale mělo být méně, vždyť její objem narůstá exponenciálně. Čím dál tím detailněji se zaměřuje na to, jak by lidé měli jednat, a co naopak nesmějí dělat. Lidé jsou přitom přizpůsobiví a hledají cestičky, jak legislativu obejít. Rok co rok se tedy novou a novou legislativou záplatují díry, mezery v zákonech. Výsledkem je, že justiční proces – alespoň tak tomu je ve Velké Británii – se stává velmi nákladným. Větší šance uspět za jinak stejných podmínek tedy mají spíše bohatí než chudí. Platí rovnost před zákonem, ale ne v možnostech, jak se hájit.

Závody v inflaci

„Pokud kurz eura překročí hranici 1,50 dolaru, bude to pro evropský průmysl a evropskou ekonomiku katastrofa,“ bil na podzim 2009 na poplach Henri Guaino, ekonomický poradce francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho. Amerika se dle něj tehdy snažila snížit hodnotu svého státního dluhu prostřednictvím inflace.

„V určité chvíli se silné euro stane pro Evropu nesnesitelnou zátěží,“ upozorňoval dále Guaino. „Evropa pak bude muset reagovat nejspíše tištěním peněz, což však rovněž povede k inflaci.“ Ke globálním závodům v inflaci nebylo daleko. Další vrcholní francouzští představitelé pak poradcova slova mírnili. Mohl je ten muž myslet vůbec vážně?

Znehodnocování měn tiskem nových peněz však nevede jen k růstu cen, nýbrž i k neblahému pokřivení celé ekonomiky a posilování vlivu vlád a bank. Nově natištěné peníze totiž hospodářským systémem proudí cestičkami vykolíkovanými převážně právě jimi. Tohoto jevu si všiml už Richard Cantillon, dějinně snad první ekonom-teoretik; tvořil na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století.

Cantillonův efekt udává, že navýšení množství peněz v dané ekonomice nemá shodný dopad na její jednotlivé subjekty. Peníze právě vytvořené při peněžní či úvěrové expanzi jsou vládou nebo bankami utráceny pochopitelně ještě předtím, než přispěji k růstu cen (k tomu dojde až po jejich prvním vydání). Vlády a banky tedy kupují s novými penězi za staré – nezvýšené – ceny. Cenová hladina vzrůstá až poté – když jsou ty peníze plně v oběhu. Než doproudí k většině běžných občanů, cenová hladina vzroste a občan se tedy z podobné výhody netěší. Vlády a banky také ony peníze utrácí pouze za určité druhy zboží či služeb, čím zvyšují poptávku – a tedy i ceny – v příslušných sektorech jako první. 

Shrnuto, peněžní expanze nejenže zvyšuje ceny, jež ve formě inflační daně zaplatí nakonec všichni občané, ale také činí primární nákupy vlád a bank značně výhodnými. Když přidáme, že inflace umazává reálnou hodnotu vládního dluhu a utužuje vliv vlády a bank nad ekonomikou, je zjevné, že Sarkozyho muž ta slova mohl myslet vážně, a to přímo smrtelně.

Rozhovor pořízený v Praze vyšel 24. 5. 2010 v Týdnu č. 21.